Originální; Ze života

Chystám si věci. Bedna s kartáči, ohlávka, vodítko. Sedlo přehodím přes plot. Ještě uzdečka a helma. Vracím se ke stáji. Koně se pasou na vzdálenějším konci výběhu. No, nechce se mi šlapat až tam... Zkusím zapískat. Nic, samozřejmě. ,,Diegooo!" Znovu písknu a zamlaskám. Nic. Ani další dva koně nevypadají, že by vůbec zaznamenali moji přítomnost. Evidentně všichni záhadně ohluchli, co kdybych po nich chtěla jakoukoliv práci že. Ovšem kdyby šlo o jídlo... No jistě! To je nápad! Vezmu dva kyblíky na žrádlo a zaklapu s nimi o sebe. Všichni tři okamžitě zvednou hlavy, zastříhají ušima a rozeběhnou se ke mně.

V domě panovalo ticho. Maminka se dívala po dětech, všechny probodávaly pohledem zajímavou dlažbu v chodbě. Ani ta se světlými vlásky se neodvážila zvednout hlavu. Snažily se zmizet odtud. Vypařit se, ale jaksi se nedařilo.

,,Tak co mi k tomu povíte?" zeptala se znovu roztrpčená maminka.
Děti se tvářily, že nic neslyšely ani neviděly.
,,Copak mě neslyšíte? Na něco s vás ptám!" pronesla maminka smutně, začínala si myslet, že snad opravdu žádnou odpověď nedostane.
A takhle to bylo vždy. A ani ten nejstarší se nechoval lépe!

Mezitím se v kuchyni promenádovala kočka mezi rozbitými talíři a omáčkou napatlanou na zdích.

,,Nemáme čas, spěcháme!" řekl a bez mrknutí oka se zvedl z lavice.
,,Ale vždyť ještě nedohrál, a dnes mu to jde přenádherně..." protestovala jsem.
,,Klidně si ho poslouchej do aleluja, ale musíme ještě nakoupit, uvařit oběd a potom jedeme k babičce. A ty snad chceš přijít pozdě k babičce?" šeptal a já se zamyslela. To by bylo sice proti pravidlům, ale opravdu odvážné, přijít pozdě k babičce. Raději jsem proto dál seděla v lavici, hudba byla dech beroucí a navíc by to byla neúcta, odejít před koncem.
,,Ach jo, čekám před kostelem." vzdychl.
Nedohrála ani třetí sloka. Já poslouchala dál.

Hraji, vnímám hudbu a všechny nástroje v orchestru, slyším každý zvuk jednotlivě a zároveň všechny naráz. Po očku sleduji dirigenta, všimnu si paní v první řadě sedaček, která naklonila hlavu doleva a vychutnávala si muziku.
Bach, Haydn, potom Paganini. Skladby se střídají a každá je jiná. Pekelně se soustředím, abych nehrála rychleji nebo pomaleji, hrát druhé housle je příšerná zodpovědnost a vtom...
Au, spadla mi řasa do oka!

Pálí to a mrkám jako divá, abych řasu co nejrychleji dostala ven. Houslistka vedle mě se divý, co vyvádím. Hraju potichu, abych to nezkazila. Ale ne, na řadě je můj sólový part!

Stál před radnicí, v ruce transparent. Byl aktivista celým svým životem, prosazoval ochranu životního prostředí na každém kroku a to mu bylo jen sedmnáct. Většina jeho okolí ho podporovala a obdivovala, až na ni.
Byla krásná, chytrá a bohatá, povýšena nad všechny chyby i pošetilosti lidí tak moc, že nic jako planeta Země neřešila.
A on byl její obdivovatel, jenže neměl, jak se k ní dostat. Kdyby snad chtěl seznámit se ní, shodil by ze stolu všechnu svou víru v život a životní prostředí. Všechny, kteří na něj spoléhali, by zklamal.
Bylo to hrozné, bojoval za svobodu a nemohl žít.

Přeješ si, aby všechno skončilo. Roky odříkání, sebeovládání, aby okolí nepoznalo, že není všechno v pořádku. Vnitřní démony má každý druhý, někteří s nimi vedou družné hovory, zvláště ti, co o nich píšou knihy nebo točí filmy.

Nedovedeš si představit, kdyby hlas v hlavě zmizel. Je s tebou už tak dlouho. Potřebuješ jeho blízkost, když se přátelé otáčí zády. Neopustí tě, nezradí, řekne na rovinu, co si myslí. Připadáš si svobodná, ale zároveň připoutaná řetězy k entitě, která vlastně neexistuje. Nebo ano? Můžeš si být jistá, že není pouhý výplod tvé choré mysli? Nic není stoprocentní v tomhle pokřiveném světě.

Bylo zataženo, mraky nepropustily ani jeden sluneční paprsek na zemskou půdu a přesto kvetly Sněženky. Vedle nich se tyčily i Bledule, mezi zelenkavou trávou svítili jejich bílé květy jako odrazky.
Velikonoce se blížily a to bylo poznat. Napětí by se dalo krájet. Každý se těšil, až se bude moci nadlábnout k prasknutí a pustit si oblíbené písničky na plný pecky! A bylo stále těžší odolávat tomu pokušení. Bylo to kouzelné, jak se každý snažil vydržet až do konce. Ale i ty poslední dny stály za to. Člověk by měl rozjímat a modlit se a když to udělal, cítil se šťastný.

Můj rozum si se mnou povídá, no, spíš se se mnou hádá, nebo jí s ním?
Dobře, nechci to totiž na něj shazovat, ale když on je k nevydržení!

Tuhle mi řekne: ,,Jdi tam, udělej úkoly, které máš udělat a chovej se zodpovědně" a v polovině práce řekne ,,Co to děláš, jdi si lehnout do postele a nevylez z ní tři hodiny, pokud se budeš chovat zodpovědně, nebudeš mít co ke zpovědi" a já na to, že by to přece nevadilo, ale on si nedá říct.

Mám chuť mu zamknout ty dveře a nepustit ho ven, ale jde to vůbec?

Vídával jsem ho před domem na dřevěné lavici. Starý pamětník. Vždycky se rád dal do řeči a já se zájmem poslouchal.

Povídal o tom, jak bojoval v Pacifiku za druhé světové. Pak ho zajali Japonci a dali ho do pracovního tábora. Ve válce se naučil anglicky a trošku japonsky. Jednou mě požádal, jestli si nemůžeme popovídat chvíli v angličtině, protože od té doby si neměl s kým v tomto cizím jazyce promluvit. Po tolika desetiletích bez praxe mě jeho perfektní angličtina skutečně překvapila a dojala.

Říkával, že život je jako motýlí křídla – pestrobarevný, jen na nich odletět tím správným směrem.

,,Parkoviště v okolí Kvildy a Modravy dnes praskala ve švech. Lidé vyrazili za hezkým počasím..." Mamka otráveně vypne televizi. ,,To je strašný, jak v mraveništi." ,,My jsme tu přece taky," popíchla jsem ji. ,,To je přece něco jiného."

Měla pravdu. Jezdíme na Šumavu 15 let. Stále do stejné vesnice. V zimě i v létě. Známe všechny místní, starostu, vlekaře, šéfa lyžařský školy... Všechny.

Večer sedíme s naším známým v hospodě. Plánujeme zítřek. ,,Vyrazíme na Boubín," prohlásí. ,,Tam jsem byla milionkrát," opáčím. ,,A víte, jaký tam budou průvody? Úplnej Václavák..."

,,Ale já vás vezmu starou cestou. O tý už nikdo neví."