Originální; Ze života

Někdy jsou slova zbytečná, 
zbytečné celé věty, 
když tvoje banda netečná 
má svoje vlastní světy. 

Kolikrát dětem poručíš, 
že maj si hezky hrát
a pak za sebe neručíš
neb chtěj se zase prát. 

Věty, které dokolečka 
meleš ve smyčce
donutily leda křečka
k ranní rozcvičce. 

Ty tvé věty o úklidu
založily vlastní stát, 
kde si leží jen tak v klidu,
"nevím co" tam budou žrát. 

Na předkrm si daj "cokoli"
oběd: "je to fuk" 
"běž se kouknout na úkoly" 
poslal k nim náš kluk.

Někdy bych si dala spicha
s "ukliďte si tady" 
radši už jsem ale zticha, 
neudílím rady. 
 

„No to je hrůza, co se tady děje.“
„Opravdu? Co?“
„Táhnou tu kabely, rekonstruují… za chvilku nás odříznou od světa všechny. Budeme chodit kanály… a ty jejich etapy…“ ke slovům se přidalo rozhazování rukama. „A stará Pešková… co ta říkala…“
Klepy, klevety, pomluvy. Ty procházely, zato jakýkoliv pokus o odpor, i ten sebemenší, byl nevybíravě umlčen. Všehoznalé vedení nesneslo kritiky režimu. Neměli žádnou soudnost, svědomí. Žádná mez je nezastavila, oni představovali její opak, bezmeznost.
Chtěli víc a víc, ale slušná komunikace vázla. Jejich projevy se vyznačovaly urážkami, arogancí a hulvátstvím. Nezbývalo nic jiného než doufat v lepší zítřky. Mít naději.

„Kááámo, potřebujem prachy! Něco z čeho budem mít těžké love! Ale bez roboty… Co tu u nás chcem nejvíc?“
„Fet a pivo.“
„Vole, tys na to kápl! Budem vařit!“
„Tobě to jednou nestačilo?“
„Kdo řek, že Perník! Pivo, vole!“
Jeho krví podlité oči mě sledují a očividně přemýšlí.
„Víš kolik to je roboty? Pradědek makal v pivovaru a jako děcku mi to vyprávěl. Všechno má svůj řád. Zrna musí být zdravá. Musíš je umět správně skladovat, udržovat je pořád ve vlhku, aby klíčily a další hovna kolem toho.“
„Kááámo... tak to ne! Budem zas vařit Perník... v tom je jistota!“

„Maminko? Dostali jsme úkol, je to dobrý?“
Prvňačka mi podává výkres.
„Téma je: namaluj mi svět.“
***
Při prvotním prohlížení ve mně hrklo. Okamžitě jsem si vybavila samu sebe v jejím věku.
„Tati, namalovala jsem naše okolí, je to hezké?“
Obsah měl nepřesné barvy i rozměry. Ale jako dítě jsem byla ze svého díla nadšená. Jenomže můj alkoholem posílený otec, měl jiné cítění: „Hnus! Svět není barevný a vůbec není hezký! Tak jako ty! A teď vypadni!“
***
Už nikdy jsem nemalovala ráda... zabil mou fantazii. To nesmím dopustit u své maličké malířky.
„Tvůj pohled na svět, je nádherný! Tak jako ty!“

Sedím ve vaně a po tvářích mi stékají slzy.
Denní život obyčejného dospělého člověka je tak deprimující.
Jsem jako robot: ráno vstát, odejít do práce, kterou nenávidím, po práci nakoupit, uvařit, uklidit, umýt se, splnit manželskou povinnost a jít spát, protože ráno musím naskočit do rutiny.

Neužívám si život.
Nejsem šťastná.
Jak by také robot bez ducha mohl být šťastný?
Jsem fyzicky i psychický svázaná.

Nenávidím svůj život, lidi kolem sebe i celý svět.

Chci být volná!
Jak to jen udělat?

Sykla jsem bolestí.
Pohodlně si lehám, ruku nořím do vody a ta se růžově zabarvuje.

Konečně se svobodně usmívám.

Nový majitel zanedbaný zámek zrenovoval a zpřístupnil veřejnosti. Zdánlivou idylu ale mírní odpor obyvatel přilehlé obce Kverulantov.

„Já s tím nesouhlasím. Vždyť nám tu naši Cihlu vykoukají,“ stěžuje si postarší žena na předzahrádce oprýskaného domku.

A není sama. Za pravdu jí dává i Petr Neruda, základoškolský učitel fyziky a starosta obce.

„Zákon akce a reakce říká, že když těleso A působí na těleso B, působí těleso B opačnou silou na těleso A,“ vysvětluje Neruda a doplňuje: „Zámek na turisty samozřejmě působí. Pozitivně. Pokud tedy oni mají na Cihlu působit opačně, musí jí zákonitě škodit. To jsou zákony fyziky, ty neoblafnete.“