DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2019.

Máte i vy v počítači cenzorního šotka? Ne? Osudová chyba!

Pro svou královničku jsem nepostradatelný. Chráním ji před zlem vnějšího světa. Dělám to opravdu důsledně. Občas kvůli tomu uhodí do mého příbytku svou něžnou ručkou.

A jak jí pomáhám? Znáte to. Některá témata by se měla zakázat, musím přece opatrovat cudnost své královny.

Blokuju hanbaté stránky. Začerňuju sprostá slova v messengeru kamarádek. Vypnu reproduktor, když chce mluvit o něčem, co má být tabu. Reklamy na zvětšení prsou házím do spamu. A rozhodně se nesmí podívat na video plné polonahých svaloušů.

Udeřím kdykoli a kdekoli. Jsem její ninja, tichý a smrtící...

Zatajil se mi dech, když jsem z okýnka raketoplánu konečně uviděl cíl naší cesty. Majestátní Vzdušný zámek hladce proplouval atmosférou Jupitera, jeden z nejúžasnějších technických zázraků pětadvacátého století.
Takto ze vzdálenosti desítek kilometrů vypadal jako obyčejná vzducholoď z doby úsvitu aeronatiky, ale to byla jen hra s perspektivou, protože ve vodíkové atmosféře Jupiteru ho nešlo s ničím porovnat. Ve skutečnosti to byl obrovský stroj schopný pojmout desítky tisíc turistů i personálu.
Přesto hladce a elegantně klouzal po hustém vodíku, symbol okázalého luxusu, pohodlí, zážitkové gastronomie a divukrásných pohledů na okolní svět. Moderní ekvivalent starodávné výletní lodi.
Místo mé zasloužené dovolené.

Mladý muž sedící na gauči s dálkovým ovládáním v ruce znuděně přepíná kanály na televizi, než ji vypne a ovladač odhodí někam na stranu.

"To je hrůza." Povzdychne si a stočí hlavu ke stropu. Z kuchyně vykoukne spolubydlící.

"Copak?" Povytáhne obočí.

"Televize plná doktorů, kriminálek, případně rodinných hádek a nevěr. Je to strašný, tohle už by se mělo zakázat. Není už nic na na co by se normální člověk mohl koukat."

"Tak někdo na to koukat musí, jinak by to netočili." Vleze na gauč k prvnímu mládenci.

"Zakázat." Protočí oči v sloup.

"Ale no tak."

"Musí být i jiná témata."

Sliby se mají plnit. Pomyslela si.
Proč jsi mi jen tehdy dal ten slib? Povzdechla si a začala vzpomínat.
Na slib stvořený mezi dvěma dětmi. Na slib, který oba složili, když jim bylo jen pět let. Na slib a na vzájemnou přísahu.
„Anne, až budeme staří a velcí, tak se vezmeme a budeme navždy spolu! Já přísahám Anne, že tě nikdy neopustím.”
Též jsem tehdy přísahala, Same. Smutně si pomyslela Anne, při vzpomínce na jeho slova.
Nesplnila jsem ji, tak proč jsi ji musel splnit tak doslovně? Otázala se sama sebe a přiložila ruku na srdce, které dřív bylo jeho.

Kouzelník je ve vlčím revíru cítit na míle daleko. Už několik desetiletí nedošlo k žádnému excesu, ale vlčí paměť je prastará. Pohrdání, vraždy, oheň. Ten pach přináší smrt. K údolíčku uprostřed Lužických hor se stahují dvě smečky, jedna z Ojbína, druhá z Krompachu. Dvojnozí i čtyřnozí se kradou nocí k rozbořenému mlýnu, kde jeden z nich už týden přebývá.
Dlouho vyčkávají před dveřmi, jejichž skulinami prosvítá mihotání svíčky. Pak se zevnitř ozve unavený hlas. “Pojďte dál. Takhle to přece nemůžeme nechat.”

Hans Preussler (1885 - 1977). Budečský absolvent (1905). Hlavní iniciátor dekriminalizace vlkodlačí populace a jejího výmazu ze seznamu “magických zvířat”.

Tlouštíka se svázanýma rukama nikdo na lodi nepovažoval za hrozbu, nehlídali ho. Porozhlédne se.
V zadní místnosti sedělo několik únosců.
„Nemůžu uvěřit, že to čte myšlenky.“
Jeho vynález? Tady?
Nebral ho s sebou. V kapse stále cítil drobný úlomek artefaktu, ale vynález nechal v laboratoři…
„Padejte makat,“ rozháněl je kapitán. „Vaše myšlenky to číst nebude. Od toho tu máme jeho.“
Já vám s tím moc nepomůžu, pomyslel si zatrpkle, než škvírou ve dveřích nahlédl dovnitř, aby zkontroloval stav svého vynálezu.
Všichni na příkaz odešli; u stolu už seděla jen jediná osoba: spoutaný Tomo Raiuken.
Pořád byli spolu. Obětoval se zbytečně.

„Pane, budete si přát snídani,“ zeptala se služebná, když si všimla, že se mistr Elrond k polednímu probral.
„Ne, přineste mi něco proti kocovině a zavolejte Erestora,“ zaskučel Elrond a ani se nepokoušel otevřit oči.

„Přál jste si, pane?“ zeptal se nejistě Erestor když viděl, že si Elrond máčí celou hlavu v umyvadle.
„Co to bylo za víno?“
„Červené, pane,“ odpověděl Erestor.
„Ale jaké?!“ V Elrondově hlase zaznívala netrpělivost.
„Z východu, pane.“
„Tam se pěstuje víno?“
„Asi jej tam pěstují. A řekl jste, že máme šetřit, pane. Jmenuje se Sklepmistr a je nejlevnější.“
„Šetřit ano, ale ne na víně, provalar!“

„Řekni vlkům, že jsem doma. A mám tu pár kousků, které by je mohly zajímat.“ řekla a vypustila poštovního havrana oknem. Při nejlepší vůli se do těch puberťáků nemohla zakousnout. Holky byly samá dieta, žádný kloudný materiál a těch šminek a barvy na vlasech, až měla strach, že jí z toho pec vyletí do povětří. Kluci se vykrmit dali, to zase jo, ale bohužel už byli příliš ochlupení a houževnatí a jí za ty roky moc zubů nezbývalo. A rozhodně nehodlala riskovat, že se připraví i o ty poslední. Vyměnit tak pár mládežníků za tučné batole, to by bylo něco!

Měsíční světlo zářilo krajinou a probouzelo příběhy. Za pár dní bude úplněk. V tuhle dobu je svět plný kouzel a kdeco se může stát. Obličej malého chlapce se odrážel ve studeném okenním skle, tváří se mu táhla jizva a posmutnělý úsměv. Jeho příběh už se přece odehrál, a žádná padající hvězda na tom nemohla nic změnit.
Na poličce ležel stříbrný řetízek, pokrytý vrstvou prachu. Svým způsobem za to mohl měsíc, ale chlapec mu vinu nedával. Když všichni ostatní odešli, on jediný zůstával s ním.
„My asi budem navždycky spolu, co?“ zeptal se měsíce. Místo odpovědi dostal jen trochu stříbrného svitu.

Prej že budeš králem nebo čarodějem, nebo co...

Mno a tak čím že jsem? No to je toho, tak jsem si to slovo nezapamatoval. Superrychlost a lítání je cool, jenže ten debilní kostým nejde sundat! A pomalu se plní...

Žízeň mám jako normální člověk, hlad mám jako člověk, jenže s tímhle kostýmem to fakt nejde vyřešit! Už jsem nejenom vopruzenej až po začátek žeber!

Jestli tohle měl bejt ten kauf, že se stanu králem "sedmi bratrů a sester", tak to jim teda fakt nepřeju.

Radši než si najít řešit nějaký společníky, tak to raděj zhebnu...

Jak to bylo? Sezam? Fuck!