DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2019.

Známá cesta zarostla kapradím. Sahá mi až po ramena. Je zvláštní se sem vracet. Když jsem tudy šla naposled, bylo mi šest a pamatuju si jen málo.
Mámino varování.
Tíhu košíku.
Pach provlhlého domku, o který už babi neměla sílu pečovat, a taky mokré srsti.
Mívala jsem jméno, ale to si nikdy nikdo nezapamatoval - všichni mi říkali podle té pitomé čepice, co jsem nosívala. Jen já vím, co se tehdy stalo.
Jeho už bohužel nepotkám - možná některého z jeho potomků. Snad předá vzkaz. Řekne vlkům, že jsem doma.
Utáhnu popruhy krosny a srovnám si na hlavě kšiltovku.
Je pochopitelně červená.

„Náš byt není velký,“ uvažovala Augusta, „ale mně i Nevillovi stačil. Jenže Frank s Alicí si zaslouží víc, ne aby neustále měli za zadkem starou bábu.“ Než však přistoupila k rozšíření, musela vyklidit vnukův pokoj.

O tom, že Neville je po své jemné matce se Augusta přesvědčila, když ho viděla snít s otevřenýma očima nad chladnoucím čajem. Hned ho z těch vzdušných zámků stáhla. Teď toho litovala. To když nalezla tajnou skrýš, kde si malý Neville schovával obrázky. Všechny měli stejný námět, jen jistější tahy pastelkami svědčily, že jsou z různých časových období. Na všech si Neville hrál s rodiči.

Billy Turpin pořádal dětské zábavné dny třicet let a rád o sobě tvrdil, že už viděl všechno. Pozvracené trampolíny byly jeho denním chlebem. Nebo ten den, kdy se ukázalo, že klaun Štístko je vlastně šílený psychopat.
Nic z toho ho ale nepřipravilo na 24. červen 2002, kdy se tři skákací hrady náhle vznesly k obloze, zakroužily nad Dolním Tadfieldem a pokračovaly dál směrem k Londýnu. Při následném policejním vyšetřování se zjistilo, že je někdo naplnil héliem.
*
Adam ležel v trávě a podpíral si hlavu.
“Sním o vzdušných hradech,” vysvětloval.
“Snad zámcích," opravil ho Wensleydale.
Adam pokrčil rameny. “To je fuk.”

Neuhynu.

Nevzdám se.

Neopustím svoje přátele.
Nedovolím temnotě, aby mě zchvátila.
Neuhnu, neustoupím, nepřipustím prohru.
Zvítězím!

Budu bojovat za sebe a své druhy.
I když krev kape mi z rukou.
Vší silou udeřím. Jako blesk.
Přešlo mnoho dní. Bolest. Temnota. Pláč. Prosby.
Všechno marné. Zkouška za zkouškou.
Obstála jsem.

Vracím se, zmeněná.
Tvrdší, připravená.
Jemnejší, otevřená.

Tělo je zjizvené, však mysl a duše pevné jsou.
Hradby mojí osobnosti nebyli zdolané.
Posílena touhle zkušeností
připravena převzít odpovědnost
za své spolubojovníky a spolubojovnice.

Za ranního světla vcházím do města Vlků.
Vyčerpaná. Padám. Někdo mě zachytil.
Usínajíc vydechnu: „Řekni Vlkům, že jsem doma...“