DMD č. 17. pro 17. 4. 2019. Téma: Přísně tajné

Kameny k sobě sesazoval hladce, jako by tuhle práci nedělal poprvé.
Pravděpodobně proto, že tuhle práci pravděpodobně nedělal poprvé. Matně si vzpomínal na triky, které zajišťují, aby k sobě kameny pasovaly...
Rozhodně měl oproti běžným kameníkům výhodu. Na manipulaci s materiálem nepotřeboval těžkou techniku.
Vnější plášť z větších kamenů byl hotový než přišel příliv. Do mezer vloží menší kameny...
Vše do sebe zapadalo jako sofistikované puzzle.
Tady by se vešel valounek...
V kapse něco nahmátl.
Nugget.
Polil ho děs.
Tenhle nugget... zajistil byl, že se sem Zóna vrátí.
On to ví. Ale... nikdo jiný by se to radši dozvědět neměl.

K nebývalému pokusu o podvod došlo na atletickém mistrovství plazů.

Během závodu v hodu diskem byl na stadionu objeven chameleon, který měl za úkol lapat letící disky jazykem a strhávat je na zem. Díky svému dokonalému krycímu zbarvení měl zůstat v utajení. Ze samého rozrušení však zčernal a zhmotnil se v trávě před zraky rozhodčích.

Kdo si podvod objednal, není jasné. Kromě chameleonů samotných jsou podezřelými i hadi, jejichž výsledky v této disciplíně nebývají nijak zářné.

Obviněný ještěr však při výslechu oproti svým zvyklostem držel jazyk za zuby, a to i přesto, že dva ze členů vyšetřovací komise byli cvrčci.

Jana dostala Xanax, aby přestala jančit, a protože to zapila pivem, fungovalo to znamenitě. Hovor na palubě tím opět ustal, ale protože od minulého útoku trapného ticha viděl Geralt kus podpalubí, hned ho napadlo jedno konverzační téma.
„To sklepení,“ začal, dávaje si pozor, aby se moc nerozkecal, „to je nějaká prostorová magie?“
„Na to ptal se mnohý zdejší host,“ usmál se Edvin a vzpomínal zejména na pana Heisenberga, „však nevytáhl z něho nikdo zbla, neb tajný je ten princip vážně moc.“
Ve skutečnosti tedy o přesném fungování své kapesní sféry neměl ani páru, ale to bylo taky tajemství, děsně tajný.

Johana se kriticky prohlíží v zrcadle. Kde se najednou vzaly všechny ty vrásky? To Alžběta, ta se má! Vypadá pořád dobře, potvora. Líčka krev a mlíko.
"Jak to děláš, Bětko, že máš tak krásnou pleť? Vrásky skoro žádné, pořád vypadáš na dvacet!" Jen taktak se jí podařilo skrýt žárlivost. "Musíš mi prozradit, jakou kosmetiku používáš!"
Alžběta nasadí úsměv Mony Lisy. To Johanu vždycky dokáže spolehlivě naštvat.
"No tak, Bětko, jsi tajemná jako hrad v Karpatech. Nenech se prosit! Nějaká francouzská značka? Nebo bylinky?"
"Když ti to řeknu, budu tě muset zabít."
"Ha ha. Velmi vtipné."
"Když myslíš," zapřede Alžběta Bathory.

Some things, Yuzu keeps secret because he likes it that way - new costumes, competition strategy, the state of his injuries. The small Olympic rings tattoo below his right hipbone.

And then there's Javi, whom Yuzu keeps top secret because he must - their careers, sponsorships and dreams depend on it.

So when Javi kisses him all over his body, Yuzu keeps quiet, so nobody overhears him moaning Javi's name. And when they bask in the afterglow, Yuzu only has one mantra - one day, one day, one day.

He loves this man. And one day he'll shout it out to the world.

U vstupní brány si mě důkladně prolustruje ozbrojená kontrola a rychle si připomenu, že je to tu asi opravdu přísně tajné.

V rozsáhlém areálu, obehnaném elektrickým plotem, jsem našel své kolegy a naskytl se mi pohled do bezodrazové haly, na měření odolnosti proti elektromagnetickému rušení. Zvědavost mi nedala a chtěl jsem si vyzkoušet, jaký je to pocit neslyšet ozvěnu svého hlasu. Udělal jsem pár kroků dovnitř, ale naštěstí mě zastavil kolega.

„Pokud se máš rád nechodil bych tam… Je tam zrovna elektromagnetické pole o intenzitě přes 30V/m.“

Vzpomenu si na vyprávění o uvařené obsluze vysílače a mizím do bezpečí velína.

Už týden se hradem nesly znepokojivé řeči. Severus Snape si všímal kradmých pohledů a ze všech možných náznaků začínal nabývat dojmu, že se týkají jeho.
A profesorky Ambrosiové.
Grangerová měla zjevně pravdu s tou narozeninovou oslavou. Naivně si myslel, že je to jen žert, který nechápe, protože takové žerty byly pod jeho úroveň, ale vzhledem k úrovni utajení události, o které očividně věděli všichni kromě něj, na tom asi něco bylo.
„Poslyšte, Hermiono, víte něco?“ zeptal se jí u večeře.
„No… opravdu pro vás chystá oslavu. Ale víc nevím, nedostala jsem pozvánku.“
Severusovi se sevřelo hrdlo.
Tohle nevěstilo nic dobrého.

Lehl si vedle ní, oba ještě prudce oddechovali.
"Opravdu musíš odjet?" pohladil ji po tváři.
"Musím."
"Kam vůbec jedeš a co tam máš tak důležitého na práci?"
"To ti nemůžu říct," usmála se svůdně, "je to přísně tajné."
"Řekni, já to nikomu neprozradím."
"Když ti to řeknu, budu tě muset zabít."
"Tak to musím risknout, pošeptej mi to."

"Tak sbohem," stála oblečená uprostřed pokoje. On byl ještě nahý.
"Uvidíme se ještě?" zeptal se nesměle.
"Ne, dnes je to naposledy," odpověděla se smutkem v očích. V ruce se jí objevila zbraň s tlumičem.
Výstřel slyšet nebyl, pád těla na podlahu ano.

Mramor se otřásal v základech. Nebe se zatáhlo, slunce dočista zmizelo z oblohy. Římané se zastavovali a vyplašeně hleděli vzhůru.
Básník vyběhl z paláce a jeho hodovní sandály nepřístojně plácaly dolů po schodech. Za ním se vyřítil tucet pretoriánů, brzy ho obklíčili. Nešťastně stál mezi nimi, slzy na krajíčku.
„Do vyhnanství s tebou! Za nepřístojné básně, pobuřování lidu, pomluvu principa!“
Odvlekli ho, ani se nebránil.
„Nikdo o tom necekne ani slovo. Je to jasné?“ zvolal ó budoucí božský.

No... Tak takhle to určitě nebylo. Historie většinou příčiny netají záměrně, jen jsme jí někdy tak daleko, že na odpovědi nedosáhneme. Bohužel.

Ten elegantní mladík rejdil po jeho obchodě jako rtuť. Střídavě otevíral víka tří vystavených fortepian, na každé zahrál krátký úryvek a přitom si pobrukoval. Willibald Smith, Hudební nástroje a notové tisky, oficiální dvorní dodavatel, se musel při pohledu na něj usmívat.
“Tohle má nejkrásnější zvuk!” zvolal mladík nadšeně. “Doručujete i mimo Londýn?”
“Ale jistě, můžeme jej vypravit už zítra. Budete si přát k němu přiložit věnování?”
“Nic takového. Musím zůstat v přísné anonymitě!” Mladík se stále zubil, Willibaldovi však neušel rozpačitý ruměnec na jeho tvářích. “Ale můžete ještě přidat tohle,” a položil na víko nástroje výtisk Irských písní a tanců.