DMD č. 29. pro 29. 4. 2019. Téma: Záhada vesmíru

Vito s Giuliettou seděli mlčky u stolu. Nestačili se divit. Její otec si navoskoval knír, z navztekaného tenoru přešel do konejšivého barytonu. A použil kolínskou! Jeho matka si vzala nejblyštivější korále, které jí poskakovaly po dekoltu, když se klokotavě smála. Klopila oči, cudně se rděla za doprovodu vinařových druhořadých komplimentů.
„Co se to děje?“ zašeptal Vito své milované. Jen pokrčila rameny.
„Já jen vím, že u toho asi nechci být.“
„A to jsem byl pyšný, že jsem pochopil Vesmírnou odyseu...“
„Je to záhada,“ kroutila hlavou vinařova dcera, „Chtěla sem manžela a teď to vypadá spíš na nevlastního bratra a macechu.“

Nejprve byla rána, že by z toho jeden zkameněl.
Pak mi stvořitel prohrábl vlasy hvězdným hřebenem a já vylétla.
Létám sem a tam, pozoruji vše, co se kolem děje.
Nejraději létám tam ke Sluníčku, co jsou ti zvláštní tvorečci na třetí planetě.
Jak se pachtí, jak se snaží, dokonce už i jméno mi dali.
Občas na mne hartusí, ale copak já mohu za jejich hlouposti.
Chtěj se klepat po kebulkách, ať se klepou.
Mě je to jedno.
Ale určitě zase přiletím, podívat se, co nového vymýšlejí.
Však to je největší záhada, že z té kuličky ještě nespadli.

Tak zase 2061

Odkopla šavli stranou. Čas se zastavil.
„Odvolejte své muže. Stáhněte vlajku.“
Slova zněla jako z dálky. Nerozuměl. Nechápal. V jeho světě bitvy vyhrávala děla. Síla. Převaha. Měl zvítězit. Usínal s představou úspěšného boje. Teď před ním stál. Malý. Zjizvený. Bořil jeho svět z dubových třísek. Chlad oceli tížil hrdlo.
„Mám vám to říct po vašem?“
Chlad smrti. Věděl, že nazaváhá, dá-li mu záminku. Nedá mu šanci zjistit, kde udělal chybu. Poučit se.
Když vlajka klesala, jako by umíral. Celé roky byli jedním. Postrach nepřátel. Vládci moří. Toužil po slávě. Uznání. Kořisti. Pýcha ho srazila na kolena. Poprvé v životě prohrál.

Nejprve zmizela z dohledu pevnina. Několik dní nespatřili odvážní mužové zemi a počínali se bát. Ale pak se objevila země mléka, medu a obilí. Thúlé a její laskaví obyvatelé. Cestovatel a bohatý obchodník naložil svou loď, ale neobrátil ji směrem k jihu, nýbrž plul za ubývajícím sluncem. Voda se pomalu měnila v mrazivou brečku, vzduch houstl a měnil se v neproniknutelnou mlhu. Dopluli jsme konce světa, remcali námořníci. Chci vidět, jak konec vypadá, odpovídal objevitel. Nakonec rozum zvítězil a galionová figura konečně zase spatřila slunce.
Pýtheovi nevěřili, že byl v bájné Thúlé, ale jeho podrobné záznamy potvrdily kulatost naší planety.

Dozvím se někdy něco víc? Některé věci nejspíš zůstanou navždy zahaleny tajemstvím. A přece bych rád věděl…
Musí přece být ještě něco dalšího, nějaký jiný svět za tím naším. Hledal jsem a pátral, až jsem nalezl. Vstup do jiného vesmíru. Jak prosté to bylo, stačilo projít zrcadlem. Tady ovšem mé vzpomínky končí.
Stál jsem před zrcadlem, vím, že se začalo kalit a obraz se rozostřil. Dál si nic nepamatuju. Probral jsem se na podlaze svého pokoje. Zrcadlo za mnou vypadalo úplně normálně. Podařilo se mi vstoupit do neznáma? Možná jsem jen ztratil vědomí. Proč mám ale vlasy bílé jako sníh?

Odpoledne u Drenzových.
"Napíšu úkol a pak můžem jít třeba házet diskem. Nechceš si to napsat taky?"
Mael se zašklebil: "Klidně bych, ale nevim co psát..."
"Co máte za úkol?" zaslechl hovor Kamalův druhý otec Quisang Du a vešel do pokoje.
"Máme napsat, čím chceme v životě být."
"Já bych chtěl být letec," prohlásil Kamal.
"My víme, už od první třídy. A co ty Maeli?"
"Já nevim. Na nic se nehodím."
"Každý se na něco hodí.
Kdysi jsem si taky připadal na nic.
Zatímco bratr zkoumá záhady vesmíru, já jsem jen asistent výzkumu.
Mám ale skvělou rodinu.
On žije sám."

Ve vesmíru bylo mnoho záhad. Albus teď přemítal hned o několika z nich. Nedokázal porozumět tomu, jak dokázal vstát. Nechápal, jak zvládl přes všechny ty slzy napsat dopis Elfiasovi. Nevěděl, kde je Gellert. A netušil, zda ho ještě někdy uvidí. Marně hledal odpověď na to, jak teď mluvit s Aberforthem. A nebyl si jistý, jestli by to vůbec měl dělat. Vratká nejistota prostupovala celou jeho bytost. Co teď bude?
„Co teď bude?“ zopakoval myšlenku nahlas.
Ještě před pár hodinami viděl svou budoucnost docela jasně. Teď se utápěla v černi. Neviděl nic než tmu. Kolikrát ještě?
„Co teď se mnou bude?“

Největší záhadou jejího vesmíru
bylo jak vydržet s blízkými ve smíru.
Vyčpělosti atmosféry zuřivě se brání,
mikrokosmos v křehké duši čelí rozpínání.
Temnotou okolo bezmocně šátrá,
souznění nenašla, zbytečně pátrá.
Vzdušné zámky dlouho pletla, snad i v potu tváře,
dělat díru do vesmíru?! Utopie páře.
Černá ovce v božím stádu, jak se asi cítí?
Kdepak pro ni, to těm druhým slunce jasně svítí.
Kolem ní tisíce a všechny září,
jen ona jediná temně se tváří.
Světlo natruc pohlcuje před zorničkou objektivu,
"Přitažlivá" raději prý obejde se bez obdivu.
Hvězdná sláva nenaplní srdce všehomíra,
štěstí proto jinde hledá smutná Černá díra.

S kamarádkou v cukrárně. Co tak přijde na přetřes? Rodina? Práce?
„Pořád dumám, kde se vlastně vzali dlaci,“ nahodí Lenka mezi dvěma sousty obřího větrníku. Rebeka jen protočí oči.
„Uznej, tvor co dovede měnit podoby,“ nedá se černovláska. „Není to jako záhada?“
Rozhodně. Rebeka opatrně zkontroluje zbylé osazenstvo cukrárny. Nikdo jim nevěnuje pozornost, ale i tak.
„Záhada je, jak se můžeš takhle cpát a pořád vážit čtyřicet kilo i s postelí,“ opáčí.
„Vyběhám to, když hledám pitomce, co lezou kam nemají,“ mávne rukou Lenka. K Rebečině úlevě ale nechá záhady vesmíru plavat a začne líčit jakousi příhodu ze života záchranáře.

"Otevřete, Policie!"
"Už utíkám," odseknul kastelán. "Blbý strašidla, blbí čórkaři, aby je čert vzal," ulevil si.
"Tolik práce a vděk nikde," vypísknul první skřítek.
"Asi tu chce hlídat sám," rýpnul si druhý.
"A uklízet," dodal poslední.
"Vždyť já vím, tak dík. A teď huš, škříťata, ztraťte se. A ty taky," obrátil se na lehce doutnající svini. Vpustil hlídku do hradu.
"Máme ve vazbě dva pomatence, kteří tvrdí, že sem přijeli včera krást a vyrušila je strašidla. Tvrdí mimojiné, že jejich auto podpálilo hořící prase."
Kastelán mlčky ukázal na neporušenou Felicii na parkovišti. Jen se při tom šklebil víc, než obvykle.