DMD č. 29. pro 29. 4. 2019. Téma: Záhada vesmíru

Kamenná zídka obkružující chrámovou zahradu se konečně objevila na dohled.
Potřebovala by opravit.
Vůně květin, tak uklidňující.
Tiché nádvoří.
Šestkrát sedm schodů, ten lichý rozhodí krok.
Tady najdou odpovědi na všechno.
Beran... i Badatel.
Rezka se vydá na zpáteční cestu. Po dobré večeři a poklidně strávené noci.
Zase doma.
Chrám i mniši vypadají pořád stejně. Jako by se život zastavil. Třeba se to tady opravdu stává.
Včely tiše bzučí.
Kočka se vyhřívá na sluníčku, co nejplacatější, aby pohltila co nejvíc tepla.
Ta taky zná odpovědi na všechno.
Některé odpovědi jsou jednoduché.
Proč nesmím do zadního pavilonu?
„Stavíme tam počítač, Rezko.“

Čtyřicet dva. Číslo nešlo Arthurovi z hlavy od chvíle, kdy zjistil kontext. Univerzální odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec. Ale co má symbolizovat?

Zeptal se Trillian. Nepotěšila ho. „Čtyřicet dva? To je kritický věk muže, Arthure. Takový stav já neznám.“

„Myslel jsem, že ženy mají krizi středního věku.“

„Mají. Je to období, kdy kupují nejvíc kosmetiky.“

Zamračil se. Nebyl rád, když si z něho utahovala.

Ani Marvin neměl uspokojivou odpověď. „K čemu je mi nějaký molybden z katalyzátorů? Nemáš lepší odpověď?“

„Když ti tahle nestačí…“ Robot se ponořil do melancholie.

Arthur zkrátka nebyl hoden osvětlit tuhle nesmírně vesmírnou záhadu.

Vypadají jako dva odlišné druhy. Liší se uvnitř i na ven, nejen tělem, ale i myšlením. Když jeden říká A, druhý slyší B, a nedorozumí se. I přístupy k životu mají každý jiný, není se čemu divit, vždyť jeden pochází z Venuše a druhý z Marsu.

A přitom, někdy se zase zcela záhadně stane, že když jeden říká A, a druhý říká B, tak si zcela rozumí. Někdy mezi nimi nastane nějaké souznění a jsou dokonce schopni se dohodnout, i přesto že každý se na věc kouká zcela jinak. A jak se toto děje, to je právě ta záhada vesmíru.

Trojice hrdinů dohrála Aktivity se zpívající bramborou a pokračovala v plavbě na vikinské lodi z osmého století, která byla středem kapesní dimenze boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce. Všichni tři pocházeli z různých století a světů, navzdory jazykové bariéře se domluvili a celý duben společně putovali po moři, jenž s pomocí přísně tajné technologie a magie ještě o něco rychleji putovalo multiversem. Mohli letět naprosto kamkoliv, přistát kdykoliv a poznat cokoliv.
Přesto si radši dali pár koláčků od Eris, zhlédli spolu všechny filmy od Marvelu a po zbytek měsíce přemýšleli, proč měl všemocný Thanos pocit, že odlusknutím půlky života něco vyřeší.

Ranní metro. Zbytky mého kapesného padly za čokoládu. Klára drží sešit dějepisu, aby se neřeklo. Cestou spolu nesnášíme vesmír.

Odpolední metro. Vesmír je otravný, ale možná je to koule, která se donekonečna rozpíná a zase smršťuje. Možná je celý svět jen v mojí hlavě. Možná jen v Klářině hlavě. Řešíme záhady vesmíru.

Večerní metro, o deset let později. Klára přichází v krátkém tílečku. V očích má čočky ve tvaru kočičích zorniček. Ale já vím, že podprsenku má vycpanou ponožkami a že jede načerno. Usměju se. Jako největší záhada vesmíru dnes může vypadat otázka, co zrovna nás dvě mohlo svést dohromady.

"Přemýšlel jsi někdy nad tím proč tu vlastně jsme?" zeptal se Lister zatímco ležel na posteli a upíjel pivo. "Teda nemyslím, proč jsme tady na lodi, myslím, proč existujeme, co je náš účel? Pokud máme všichni osud, co musíme naplnit, tak co se stane, když umřu než to stihnu? A pokud je nějakej bůh, stvořil každýho z nás? Anebo se kouknul na zemi a řek si: "No to jsem to pěkně zvoral. Však ono se to nějak vyvrbí samo."?"

"To jsou velmi hezké otázky," řekl mechanický hlas. "Ale myslím, že by sis měl položit jen jednu. Nedal by sis toust?"

„Používá obraceč času,“ řekla prostě Hermiona. „Vrátila se v čase, aby napravila svou chybnou strategii. Takže pokud jste na ni použil její vlastní léčku, zamilovala se do Longbottoma pouze jedna, a to pravděpodobně ta z budoucnosti.“
Severus na ni hleděl a upřímně nechápal, jak na takovou dedukci přišla.
„Není to žádná záhada vesmíru, profesore,“ usmála se. „Logicky, kdyby se zamilovala ta naše, přítomná, neměla by pak už v budoucnosti důvod se vracet.“
„Takže stačí, když vydržím její pokusy do doby, než se vrátí zpátky v čase?“
„Pravděpodobně,“ přikývla.
„V tom případě doufám, že jsem ji na konci školního roku vyhodil.“

Na svatbu dorazil každý, kdo něco znamenal. Odehrávala se samozřejmě na lodi, kde může oddávat kapitán. Na téhle bylo překapitánováno, ale o Kolumbovo právo se nikdo nepřel. Částečně za tu svatbu mohl.

V noci se vytratili na palubu, Francis si k sobě přitáhl svého novomanžela a dívali se na hvězdy.
„Myslíš, že je taky kulatý? Vesmír?“
„Že bychom ho obepluli?“
„Spíš že mám najednou pocit, jako by se celý vešel do toho kroužku na prstě.“
Polibky, smích, štěstí.
„A jak pojmenujeme těch pět raket?“
„Donald, Skrblík, Kulík, Dulík, Bubík.“
„To si vypiješ! Jen co konečně zjistím, co znamená tvoje příjmení.“

měsíci flíčkatý
umazaný měsíčku
pověz mi, pověz
proč mám divnou sestřičku
taky je flíčkatá, a taky umazaná
a nikdy za to
není pokálenáraná

(Máááááma!)

někdy je na mě zlá
bije mě týrá
ve všech mých!!! hračkách
je v očičkách díra
někdy křičí a já jí nerozumím
někdy nic nechce a bodá se trním

Vrnííííííí!

jen si ubližuje
a řeže se, píchá
a když není ticho
tak potmě nedýchá
prý ji mám ráda a prý někdy létá
a prý je tak divá, prý je kometa

Teeeeeeta!

prosím
zeptej se Vesmíru
na tuhle záhadu,
proč že jsou "au! tisti
duševně o hladu"...

Vlhká večerní tráva ho studila do zad.
Natáhl ruku a propletl svoje prsty s jeho. "Billy?" zašeptal.
"Hmm?"
"Bojíš se někdy?"
Opřel se o loket, ve tváři ustaraný výraz: "Čeho?"
Mávl rukou v obecném směru nebe: "Toho, co na nás tam venku čeká..."
Zasmál se. "Moji kamarádi jsou mimozemštani, bohové a mutanti. Můj přítel je syn vesmírné princezny a moji rodiče jsou android a čarodějka. Procestovali jsme několik stovek dimenzí a bojovali se svými alternativními já. A v jedné z těch dimenzí jsem bůh."
Zavrtěl hlavou.
"Ať už nás tam venku čeká cokoli, spíš by se to mělo bát nás.