Bible

Krize identity je na stránkách Bible téma častější, než byste čekali.
Zneuctěný adoptivní syn faraona se stane pastevcem, a i když před ním z hořícího keře mluví Hospodin, stane se vůdcem jen neochotně.
Mladá věřící dívka skrývá svůj původ, snad ze strachu, snad ze studu - a jako pohanská královna se k němu má přiznat?
Nejmenší ještě-ne-úplně-muž z nejméně významného rodu se stane válečným hrdinou, vyhnancem (a žoldnéřem nepřítele), králem - jen aby pochopil, že bez Hospodina stále zůstal tím nejmenším a nejslabším.
Nejhorlivější ze služebníků velerady, žák nejvýznamějšího rabína, se stane vůdcem těch, které doteď pronásledoval.
Koho Bůh chce, toho zmocní.

Věděla, že ten slib, smlouva mezi Bohem a jejím mužem, jí dává výsadní postavení. Vždyť přece k jejímu naplnění bez ženy nedojde. Jak léta běžela a její tělo se měnilo, přestala věřit. Začala hledat lidské východisko.
S rostoucím břichem roste i žárlivost mezi služkou a paní. Na poušti se služka stává třetí stranou smlouvy.
Synové by mohli vyrůstat spolu, kdyby se smích batolete snesl s úsměšky puberťáka. Místo toho vyrůstají jako sousedé. Oba dostanou ženy z kultur svých matek a plodí syny.
O tisíce let později Išmael a Jicchak stále kříží zbraně, jako by božího požehnání nebylo dost pro oba.

"Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí."

Pokud paprsek slunce zůstane nezlomený, září a hřeje, ale zůstává bezbarvý a neviděný.
Spasitel chodící po zemi šířil lásku a uzdravení. Teprve Spasitel zlomený na kříži je připomínkou závažnosti smlouvy, kterou jsme byli zachráněni.
Barvy duhy jsou zraněním světla.
Bolest může odhalovat krásu.
Bůh poté, co drasticky uzdravil svět, udělal připomínku pro sebe i lidstvo ze zraněného světla.
Možná naše zranění mají být připomínkou Jeho nezměrné moci uzdravovat a napravovat.

"On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé."

V Týnské ulici v Praze se nachází původní hlavní vchod do Týnského chrámu. Nádherný gotický portál. Když se podíváte na jeho levou část, lehce poznáte mezi biblickými postavami Mojžíše. Má totiž rohy! Nebojte, Cipora s tím nemá co do činění. Když si totiž přečtete Starý zákon, až dojdete ke scéně, kdy Mojžíš sestupuje z hory Sinaj, narazíte na výraz „keren or panav“. „Or“ je v hebrejštině světlo. „Panim“ je obličej. „Keren“ je ale dvojsmysl. Buď je to paprsek, nebo roh. V původním středověkém překladu byl roh. Proto byl Mojžíš ve středověku zobrazován s rohy, a ne se sluncem osvíceným obličejem.

Seděl v prachu a popelu, rozbolavělý fyzicky, psychicky i duchovně.
Zpracovával nepochopitelné, vyrovnával se s nepřijatelným, procházel nepřekonatelným.
Jeho žena to měla prožívat podobně. Až na vlastní tělo, které zůstávalo bez poskvrny.
Snad to i myslela dobře, snad se jen utopila v hloubi vlastního žalu, tak, že na empatii nezbylo.
Jejím řešením bylo nakonec extrémní "zemři".
Jeho přátelé se snažili. Jen byli lepší mluvčí, než posluchači. Jejich rady, jejich napomenutí, jejich moudrost, i zdánlivá zbožnost tryskaly, jejich soucit smetla záplava slov, valící se z jejich vlastních úst.
On ale potřeboval, aby v jeho přítomnosti lidé společensky mlčeli - a mluvil Bůh.

věřím
nevěřím
doufám, ale boží hlas neslyším
jen ticho

pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi?

děsím se sama sebe
svojí temnoty
čekám na slova odpuštění
ale skočit do neznáma se bojím

všechno je možné tomu, kdo věří

jak věřit, když nejde spatřit?
jak věřit, když nejde zaslechnout?
rozum by chtěl pochopit nepochopitelné
srdce by se chtělo vydat
tobě, pane, jen tobě

věřím, pomoz mé nedověře

věřím, nebo nevěřím?
je to dost?
nikdy to nebude dost
prosím, pane, neopouštěj

takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou

věřím
nevěřím
ale doufám
snad se ticho prolomí

dopřej, bože, mé modlitbě sluchu

Šelma, kterou se vidoucí ani nepokusí připodobnit k čemukoli, co existuje. Její železné zuby žerou a drtí, bronzové drápy rozemílají svět na prach. Na hlavě má deset rohů. Tři z nich se vylomí, aby udělaly místo pro další, který se lidskými ústy rouhá, a vede válku proti vyvoleným Božím.
Zastaví ho až poslední soud.

Beran se dvěma nestejně velkými rohy, které zláme kozel-jednorožec. Jeho roh nepřežije o moc déle. Nahradí ho čtyři, mířící do všech světových stran. Z jednoho z nich pak vyraší ještě další. Ten začne vzpouru, která smete i část hvězd z nebe.
Nakonec padne mocí Knížete knížat.

"Kdokoli je v Kristu, je nové stvoření."
Jak jdeme životem, leccos na nás a v nás má tendence tuhnout.
"Nenarodí-li se kdo znovu, nevejde v Království nebeské."
Často si přejeme, abychom (zejména) tělesnou schránku mohli vyměnit za méně opotřebený model.
"Proměňujte se obnovou své mysli."
Chceme-li mít novou identitu v Kristu, musíme ze sebe 'oškrábat' nánosy okoralých tradic a myšlenkových vzorců.
"Všechno, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho Božská moc."
Co hůř, musíme odstranit do naší mozkové kůry hluboce vyrytý zvyk snažit se mít kontrolu.
"Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus."
Jeho plán je lepší.

"Ježíš je živý a touží se vás dotknout."
„Tie dotyky su tak silne, ze ich citit aj doma, pri obrazovke, vdaka Ti Pane, HALELUJAH!"
„hned kostrč přestala bolet ... brečela jsem, jak se mě Pán Ježíš mocně dotýkal, modlitba s Ježíšovou krví byla úplně silná, … prostě tolik síly a moci a to ještě nejsem na konci videa.“
…
„Povídal, že se mne jeho rukama dotýká Ježíš, bylo mi divný, že zrovna tam, ale …“
…
Když je jeden vševědoucí, tak se mu občas vybavují záblesky předzvědění věcí budoucích. Snad proto tehdy v zahradě zpanikařil, zvolal „Noli me tangere" a "nejsem žádný masér!“ a utekl.

Srdce je sval, který do těla posílá životodárnou krev.
"Především střež své srdce, neboť z něj vychází život."
Snad proto jsme mu přisoudili být sídlem emocí, reprezentací osobnosti.
"Stvoř ve mně srdce čisté, Bože."
Je tím, čeho se dotýká to nejlepší i nejhorší, z nás i ze světa kolem.
"Protože svou lží rmoutíte srdce spravedlivých..."
Jako každý sval, může pod příliš velkou zátěží ztuhnout.
"Vyjmu vám z těla srdce kamenné, a dám vám místo něj srdce masité."
Srdce, které drží v rukou Láska, je měkké - a tak se nezlomí.
Přesto s každým zacházejme, jako by se jeho srdce právě lámalo.