Bible

"Poznal jsem, že všechno, co Bůh učiní, to bude pro věčnost; není možné k tomu nic přidat a není možné od toho nic ubrat."
Marně přemýšlíme a vymýšlíme, jak se dostat výš nebo dál.
Marně dřeme a namáháme se, abychom se zalíbili světu i Bohu.
Neklid, který v nás bují, svrbící prsty i mysl v touze něčeho se dobrat, něčeho dosáhnout - žádost, kterou nelze nasytit; svědění, které nejde úplně poškrábat - to všechno má odpověď v tom, co už vykonal Bůh.
"Také věčnost dal do jejich srdce, aniž by člověk ovšem postihl dílo, které Bůh vykonal, od počátku až do konce."

"Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže znovu vstoupit do lůna své matky..."
Všichni si někdy přejeme začít znovu.
Vykročit s čistým štítem i myslí, bezstarostně zase objevovat, radovat se nad každým 'poprvé'.
Zapomenout a smazat všechnu těžkost, smutek, bolesti i běh času.
Honba za mládím, novotou, tím pocitem proražení skořápky a prvního slunečního paprsku, za ničím nezkaleným štěstím, to vše naplňuje naše dny.
Vše dokonalé, léčivé, až zázračné se prý dá nalézt v okamžicích před zrozením - v kmenových buňkách, v pupečníkové krvi... možná ve vajíčku?
Co nejblíže Stvořiteli.
"Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vstoupit v nebeské království."

- Jenom deset slov? To mi vždycky přišlo trochu málo.
- Mně původně taky, ale čím víc jsem se jim to snažil vysvětlit, tím větší zmatek z toho byl, vždyť to znáš sám.
- Je pravda, že dodržovat všech 613 nařízení, která se z toho vyvinula, je v podstatě nemožné.
- A tos je ani nezkoušel podle toho soudit...
- No... jak se to vezme. My jsme to všechno tak nějak... shrnuli?
- Takže všem odpouštíte? To je dobře.
- Jak bych ti to... Já jsem vlastně měl popravovat heretiky. Ale pak mi něco zasvítilo do očí.
- Hořící keř?
-... no, byl to On. A říkal přesně tohle.

Tak blízko a přece tak daleko. Na druhé straně rozvodněného Jordánu.
Když vstoupíme do vody, není cesty zpět.
Když přežijeme proti dravému proudu, čekají nás nepřátelé.
Ale když si nesmočíme prsty, nestane se zázrak.
Když se nepohneme, zaslíbení se nenaplní.
Voda se rozestupuje před Schránou Úmluvy.
Kroky nás vedou vyschlým řečištěm.
Dvanáct kamenů bude navždy připomínat, že žádný proud není moc prudký a žádný tok neodnese ty, jejichž nohy upevňuje Hospodin.
Ve vřavě bitvy i klidu pastviny bude už navždy slyšet šumění vody, rozdělující a přece spojující Vyvolený národ.
Jednou se stane symbolem svobody, hranicí, za kterou člověk získává hodnotu.

"Učiním z vás rybáře lidí."
Rybáře, nikoli ty, kdo ty ryby mají čistit.
Jak je jednoduché soustředit se na všechno to špatné, v lidech kolem nás, i v nás samotných.
Svět kolem je jednou velkou skládkou hříchu a zloby, zkrátka odpadu.
Ale Bůh v každém z nás vidí drahokam nedozírné ceny.
Navzdory tomu, jak jsme se 'ušpinili' pro něj máme hodnotu.
Nejen my osobně, ale každý z těch, se kterými se setkáváme.
"Zahodit" člověka znamená zahodit ten nejcennější poklad, vykoupený krví.
Odsoudit znamená postavit svůj úsudek nad Boží záměr.
"Amen pravím vám, celníci a prostitutky vás předcházejí do Božího království."

Pro tisíce mikroorganismů, pro desítky drobných živočichů, pro živinchtivé rostliny je padající tělo neocenitelným zdrojem. Vezmou ho do své náruče a pomohou mu projít další částí přírodního koloběhu.
Pro archeologa, který za šest tisíc let olízne ve výkopu lopatkovou kost, jsou kosterní pozůstatky životním nálezem. Pomůže jim do odborných článků a do učebnic. Pro ty kdo dychtí po poznání, se stanou zdrojem informací.
Pro Kaina, který právě upustil kámen, je Ábelovo tělo překážkou na cestě k rodičovské lásce. Nemá z něj užitek. Nechá ho za sebou. Odejde. Jeho cesta je možná útěkem, ale sám se na ní stane počátkem mnohého.

“...stehna [té sochy byla] železná a nohy zčásti železné a zčásti hliněné.”
Svět se zdánlivě tříští na čím dál tím menší kousíčky. Rozdíly se zvětšují, nůžky rozevírají. Je stále větší problém najít společnou řeč, i když mluvíme větším počtem jazyků.
Informací je víc, pokrok je překotnější, pracovní a životní tempo je čím dál zběsilejší.
Pracovat společně, táhnout za jeden provaz, budovat věci pro dobro většiny - to se dělá stále méně a je to zdánlivě náročnější a náročnější.
“...to království bude zčásti silné a zčásti křehké. […] lidská pokolení se budou mísit, ale držet spolu nebudou, tak jako železo nedrží s hlínou.”

"Byl jsi u toho, když jsem budoval svět?"
Jak dlouho už se lidé hádají o to, jak stará naše planeta vlastně je?
Jak dlouho ještě budeme jeden druhého utloukat vírou v to, že se všechno postupně vyvinulo, nebo v to, že všechno bylo diskrétně stvořeno?
Kdy nám přestane hlavou hlodat myšlenka, jestli 'sedm dní' bylo opravdu 7x24h, nebo třeba sedm let, sedm tisíciletí, sedm věků?
Kdy se přestaneme dohadovat, zda dinosauři byli Stvořitelova chyba 'napravená' potopou?
Kdy přijmeme, že všechny tyhle otázky jsou vlastně podružné?
Budou dostatečně důležité, abychom je jednou na věčnosti položili Tomu, kdo má odpovědi?

ILKokta: Co cesta? Pustil vás ten…. Šváb? Štěnice? Ne – Rus? Kdyby se cukal, mám pár tipů!
CZTáta: Ahoj, pustil. Cesta cajk, ale mrtě práce udržet ty pacholky remcavý, nespokojený, na uzdě. Nechápu, jaks to dal 40 let… Respekt, kámo!
ILKokta: Chápu, taky jsem vzteky rozflákal i šutry, když jsem slezl z hory.
CZTáta: Tvl, nemluv o horách, žreci mě nutí furt někam šplhat. Prosím tě, kronikář mi do huby vrazil ty tvoje kecy vo mlíku a strdí. Ty pisálci už taky nic originálního nevymyslí. Vyřiď Áčku, že sorry.
ILKokta: V poho. Áčko smolí další díly a citace prý zvyšuje prodeje.

Slunce se sklánělo k obzoru, ale horko zůstávalo, cikády cvrkaly jako o život. Na malém hřbitůvku byl pouze starý muž. Hrob vypadal neobvykle, místo mohyly tu stála socha ženy.
„Vidíš, přestěhoval jsem se, tak jsem tě nechal přenést, aby ti nebylo smutno … určitě se zlobíš … nebyl jsem dobrý muž … říkal jsem ti Fosilko, i když jsi byla jen o pár let starší … a byl jsem spravedlivý … možná až moc … a to s těma našima holkama … nevím, nedá se to nijak omluvit … jsem prostě opilec … ale chybíš mi … proč ses jen otáčela ??? ... zase přijdu.“ Odcházel.
Solnému sloupu z oka splynula slza.