Deník covidového roku

Smíte rodit bez roušek jenom jste-li bez oušek.
Máte-li dvě ouška, je povinná rouška.

"Kašlu na to, nevypustím u porodu duši,"
JEDNA MATKA NA KARVINSKU UŘÍZLA SI UŠI!

Plynové masky ať shání si bezuché,
asistent povolen pro ženy bezduché.

ZBAVÍME VÁS SVÉPRÁVNOSTI, MŮŽE SE TO HODIT!

PROKÁZALI, ŽE MÁ MOZEK, TAK ODMÍTLA RODIT!

Vláda děti aprílové vymýtila zcela,
nehrozí nám nepodarky, prognóza je skvělá!

Od května si matky nesmí implantovat zátky,
zakazujem povolené - strkat děti zpátky.

Na podporu porodnosti máme program babyboom,
nechali jsme proděravět každou druhou ze šprcgum!

Statisticky dokázáno, předseda se nemýlí,
krizový stav celý národ zaručeně posílí!!!

Byl zrovna čas Velikonoc, svátky těla páně,
neznámý chlap objevil se v příjezdové bráně.

"Mumlal, osel, že je posel od armády... (spásy?!),
a ať každá z místních babek do nosu prý dá si."

Seniorům vnutil perník - tematický dárek.
Paní Běta k tomu řekla: "Proč neposlal párek?!"

Lounský radní story tweetnul, o jiném se nemluví,
Babiš všechno dementoval: "jsou to lži a pomluvy".

"Je to kampaň proti ANO, závidí mi post."
Dodal k tomu pan premiér, Událostí host.

"S Penamem jsme vyjednali jen sušenky k přijímání,
poslat perník po vojácích nemohlo být moje přání.

Pachatel byl prostě pako,
neodstoupím, sorry jako!"

Hradčany o druhém březnovém týdnu vypadají ještě skoro jako obvykle. Pro náhodného návštěvníka, který neví, že tudy obvykle proudí davy ku Hradu.
Dnes je chodců pomálu.
Dosud nezahalené tváře odrážejí tíseň. Strach z plížící se choroby. Hrůzu z nadcházejících dnů, úzkost lidí ztrácejících půdu pod nohama.
Slunce lhostejně svítí na ten drolící se svět.
Na Novém světě však sedí veselá dvojice v družném hovoru.
A na stráni kvetou fialky.
Náhle zazní loretánské zvony. Jako každé poledne...
Stříbrné tóny plují vzduchem, líbezné jako snad nikdy.
Na okamžik se úzkost rozplyne. Naděje ožívá.
Snad přece nebude tak zle.
A jednou to přejde.

Kdoví, kdo dostal ten nápad uprostřed neštěstí a strachu.
Tolik lidí nemocných i umírajících. A tolik lidí náhle v izolaci, zavřeni doma, ven ani na krok.
Lidé zvyklí se scházet, chodit do restaurací, posedávat spolu před domy, bavit se.
Ale měli okna a balkóny do ulice. Vězni se alespoň mohli vídat.
A pak to přišlo. Někdo začal zpívat.
Rychle se přidávaly další hlasy. Brzy zpíval celý dům, celá ulice. Objevovaly se i improvizované hudební nástroje.
„Fratelli d´ Italia, Italia s´ é desta,“ znělo sborem. Smutek se rozplynul, přemoženy byly strach a úzkost. Zavládla radost, na jakou je i smrt krátká.

Třináct účastníků sedělo u stolu. Panovala tísnivá nálada, jako by předzvěst něčeho neblahého. Nikomu se nechtělo mluvit. Možná to však bylo dáno tím, že všichni museli řešit delikátní problém, jak s rouškami přes tvář vpravit do úst jídlo.
Všechny oči se upíraly na Mistra, ten však hleděl nepřítomným zrakem před sebe. Konečně promluvil odevzdaným hlasem:
„Pravím vám, že jeden z vás mě nakazí.“
Do ostatních jako když udeří, někteří strnuli, jiní bloudili pohledem z jednoho na druhého.
Ticho najednou přerušil Jidáš: „Já jsem to říkal, že jsme na tuhle več… teda svačinu neměli chodit!“ vykřikl vztekle.
Ostatní ho zahrnuli opovržením.

První česnek konzumoval, špitá se, že uhořel,
druhý láskou k vychytávkám Ládi Hrušky zahořel.
V duchu hesla "hlavně levně" k řezníkovi zašel,
po kuřecích chipsech z kůží stačil lehký kašel.
Třetí pokyn vládní strany nepochopil zjevně,
když chlór coby dezinfekci užil nejen zevně.
Čtvrtý se rozhodl zadýmit plíce,
o pátém, co uchlastal se, v TN.CZ více.
Šestá žena měla v mozku všechno trošku naruby,
konzumací horké vody spálila si potrubí.
Sedmý prášky kombinoval, kloktal kapky do nosu,
osmá v bitvě o ruličky obětí je chaosu.
Devátého klepla pepka nad zásilkou z Číny,
média však o Covidu dál šíří ty špíny.

Celé dny se naše země zmítá v neklidu. Všichni si lámou hlavu stejnou otázkou:
Kam zmizel náš ministerský předseda?
Proč nemluví k národu, který potřebuje nasměrovat, uklidnit, povzbudit v těžké době?
Proč od nás odvrací tvář?
Onemocněl? Zanevřel na nás?
Skutečné důvody byly pečlivě utajeny!
Podle našeho spolehlivého zdroje se po nedávné tiskové konferenci před naším vůdcem náhle zjevila jakási temná postava. Promluvila hlubokým hlasem:
„Bídný smrtelníku, tvá míra se dovršuje! Ještě třikrát vyslovíš lež a propadneš peklu!“
Nato opět zmizela a nebohého premiéra museli křísit.
Zda se premiér stále straní veřejnosti, nebo už došlo k nejhoršímu, zůstává předmětem dohadů.

"Kážou vodu, vínem ale prolévají huby,"
ten nahoře měl rouhání vážně plné zuby.

"Je na čase, aby se jim připomněla víra,
by pokoru znovu našli, přepošlu jim vira."

"Ať pobyt v přírodě vzácným se stane,
semknou se v rodinách..."

"Ano, můj pane."

"Starých a nemocných začnou si vážit,
po kráse, mamonu, přestanou bažit.

Vrať uznání učitelům a též zdravotníkům,
sraz důvěru v sebe sama někam ke kotníkům.

Vzkaž jim, že jsou přemnožení, skoro jako krysy,
svět nebude nikdy stejný, jako býval kdysi.
Smrť má rád smrt z vyděšení a chce vás mít na triku,
dopřejte mu proto radost, zachovejte paniku!"

Pro zachování paniky je zapotřebí dodržovat několik činností.

V první řadě sleduj různá zpravodajství. Zvláště reportáže z Itálie. Takový pohled na kolonu vojenských náklaďáků; a ty víš, že jsou plné rakví; k udržení paniky napomůže.

Ke zprávám, po nichž se dobře panikaří, patří i ty o vadných respirátorech z Číny. Nizozemsko jich prý stáhlo z nemocnic přes půl milionů. Posluchač se pak sám sebe ptá, jsou to ty, co nám přilétly Ruslanem?

Když už jsou zmíněné respirátory, britský epidemiolog je nedoporučuje, škodí zdraví. WHO zase, že roušky zvyšují riziko nákazy.

Pak se nediv, že panika za námi, panika před námi.

Městečko, napohled spíš jen velká vesnice, pochopitelně obvykle nepatřilo k nějak zvlášť rušným místům.
Přesto ale všeobecná prázdnota a ticho přímo bily do očí.
Vládlo slunečné pozdní odpoledne jednoho z nejteplejších březnových dnů.
Nikdo nevyšel před dům, nikdo se nezastavil se sousedem, dokonce ani na zahrádkách nebylo vidět živou duši. Jen za jedním oknem se na chvilku mihla čísi tvář.
Na náměstí rovněž pusto. Lavičky prázdné, cukrárna a hospoda samozřejmě mimo provoz, i samoobsluha byla zavřená (cedule hlásila velmi omezenou otvírací dobu).
Lidé se schovali v domech, zamkli dveře, zavřeli okna, zatáhli závěsy.
A uličkami pomalu a neúprosně kráčela nákaza.