DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

V říši květin zahájeno jest krizové jednání,
slovo si vzal nejdřív kopr, což poněkud zavání.
Vykřikoval: "Lidi často nadarmo mé jméno berou,
do kopru vše posílají a přitom nás s gustem žerou!
Jsme jim dobří tak akorát na zahnání koliky,
klidně dle nás pojmenují koprofilní praktiky!!
Kdysi každý gladiátor promazával námi svaly,
na ochranu před démony byl náš efekt dokonalý!!!
Potom ale přišla krize a s ní císař Kopronymos,
"hovnojmenný", "pokálený" - zřejmě pro svět neměl přínos.
Jak si to ti "koprfíldi" mohli dovolit,
dát stolici zkamenělé název koprolit?
Koprofág nás dorazil, přišel boží bič,
na koprovku zapomeňte, stěhujem se pryč."

Rychle kráčel mezi záhony a z jediného pohledu na Harryho tvář pochopil, že jsou tady správně.
Obdivovat rostliny dnes rozhodně nepřišli.
"Poručík Smith ze Scotland Yardu," představil mu Harry svého společníka, načež oba uhnuli stranou a Dracovi se naskytl výhled na důvod jejich příchodu.
"Je to botanička. Žádné známky násilí, žádné stopy... stejný případ jako ta astronomka a po ní ta lingvistka. Někdo nám tu sesílá Avady na významné mudlovské vědecké pracovnice," pokračoval Harry.
Draco se naklonil nad záhonem, ve kterém leželo bezduché tělo mladé ženy.
"No tak to jsme teda -" Přičichl k bylinám, ve kterých oběť ležela. "- v kopru!"

„LONGBOTTOME!“

Neville zblednul.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, na co se to díváme?“ profesor Snape ukazoval hůlkou na kotlík, ve kterém cosi bublalo.

„Já, no, ehm, to je, ehm, to je Kostirost.“

„Tak Kostirost? A postupoval jste podle učebnice?“

„Ano, úplně přesně.“

Snape se zadíval na návod položený na stole a zatvářil se pokud možno ještě rozčíleněji.

„Jen takový blb jako vy, Longbottome, si nevšimne, že mu někdo vyměnil příručku lektvarů, za…“ Snape štítivě zvedl knihu a přečetl titul: „Receptář naší maminky… Minus deset bodů za špatný lektvar, deset bodů za vaši neskutečnou naivitu a minus deset bodů, protože NENÁVIDÍM koprovku.“

"Myslím, že jsme nakonec nevzbudili zas takové pozdvižení," poznamenala Lady Sandra během procházky po návsi. Svolat čajovnu do cizího univerza původně pokládala za větší dobrodružství.
"V Cranfordu všechno budí pozdvižení, jenže v maloměstských rozměrech. Šeptanda umí být nenápadná," pokrčila rameny Miss Rowen.
"V některých případech. Na druhou stranu, slyšela jsem Miss Pole, jak sousedce velmi významně sděluje, že raději nechala kuchařku vyhledat všechny zásoby kopru. Žádné vysvětlení, jako by si rozuměly."
"To jsem si mohla myslet. U místních dam to ani nepřekvapí."
"A co?"
"Pamatuješ, jak si jinde mysleli, že Prokop je upír?"
"To bylo zábavné."
"Kopr prý odhání démony."

Nevšímala si jich, přimhouřenýma očima zkoumala protější svah. Dvojčata napjatě přežvykovala snídani.
Celeamin nepřítomně probírala prsty trávu, jako by hladila něčí vlasy. Chladivá stébla klouzala dlaní jako maličké čepele. V sevřené pěsti stébla uspokojivě zaštípala, jak se ji snažila pořezat. Drouboučké luční kvítky a divoké bylinky rostoucí mezi trsy zalechtaly, zaškrábaly.
A zavoněly.
Přičichla si k ruce.
"Fofu," zahuhlal Elrohir.
Probodla ho pohledem. Dokud měli plné pusy, mohli by třeba mlčet.
Kluk polkl. "Kopr!"
"Klaním se tvým znalostem."
"To vim od maminky."
Vůně náhle zesílila, z minulosti přivanula mlhavou vzpomínku. Zlatovlasá paní jí podává rostlinku... Od maminky.
Váhavě se usmála.

„Ty vole zase kopr,“ zaúpěl Sirius. „Já se z toho kousnu.“
Remus mu věnoval obzvláště nesouhlasný pohled, ale po zhodnocení možného nebezpečí se rozhodl nechat si komentář pro sebe. Sirius by možná kousl jeho. (což by za jiných podmínek mohla být zajímavá zkušenost, ale teď…)
„Kdo by řekl, že Prýtové se masožravky nebudou líbit,“ řekl místo toho lehce sarkasticky.
„Myslíte, že by se Lily-“ začal James.
„Nebude se jí líbit kopr. Seš jelen.“
„Ale Siriusi, květomluva-“
„Ko – pr. KOmpletní - PRopadák!“
„Hele, tady něco je!“ přerušil je radostně Petr. „Ne, tak je to jenom další kopr.“
Sirius se na něho vrhl.

Jako malá jsem o letních prázdninách jezdila s babičkou za její sestřenicí na slovenskou dědinu. Ve dvou letech jsem toho ještě moc nenamluvila, ale ve třech jsem začínala poznávat česko-slovenskou jazykovou bariéru.
„Toto je kôpor.“ Jednoduché, pomyslela jsem si a jala se nacvičovat výslovnost artikulačně zapeklitého ô. Môj kôn a guľôčka v jamôčke.
Nad borůvkami a čučoriedkami jsem se nepozastavovala. Jafury byly těžší.
Jenže obtížnost se stupňovala.
Kedlubna? „To čo je? Aha, Kaleráb!“
Nakonec, po nedorozumění s ťavou a korytnačkou („Ale to je želva!“), se dostavil problém nejzapeklitější.
S dvojicemi zelí – kapusta a kapusta – kel, s tím mám tedy problém dodnes.

Kapr a kopr patří tak nějak k sobě. Tedy měly by patřit. Což takhle někdy připravit kapra namísto smaženého, na modro, na černo a tak podobně, s koprem? Například s klasickou koprovou omáčkou. Anebo tam ten kopr použít prostě jako bylinku, jak se někdy při úpravě dává.
Kapr s koprem, tím by třeba bylo možno prorazit i na Kypru. Anebo by s ním člověk uctil i samotného Davida Copperfielda. Nemá-li tento příliš mlsný jazýček.
Že jsem koprofág? Nikoliv, to by byla jazykově nepřípustná složenina českého a cizího základu. Tato úvaha tedy není žádná koprolalie, nýbrž seriózní, byť laické, gastronomické zamyšlení.

Téma: https://www.instagram.com/p/B-sMI67pNZ6/?utm_source=ig_web_copy_link

Bylo nebylo, před dávnými časy v zemi za devatero horami a devatero řekami žil chudý chalupník Matěj. Jeho chalupa stála na samém konci vesnice a byla tak maličká, že když se chtěl Matěj protáhnout, musel vyjít na zápraží. Střecha měla tolik děr, že déšť nevěděl kterou si vybrat dřív a do světnice profukovalo i když se venku ani lístek nepohnul.

Vesničané Matějovi často říkali "Matěji, vždyť máš doma kluka, dvě mladé silné ruce, tolik práce by zastal! Proč ti v domě nepomůže?"

Ale Matěj odpovídal vždy stejně: "Dvě ruce, to on má. I silné by byly. Ale práce se štítí!"