DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

Kapitánův deník, hvězdné datum... co na tom sejde.

Už týden vězí posádka v dopravním modulu. Enterprise je neznámo kde a zatím se nám s ní nepodařilo navázat kontakt.
Zásoby by se na první pohled mohly zdát dostačující, složení je však naprosto nevyhovující. Kysané zelí, jakkoli nezbytné pro oddálení kurdějí, má strašlivé účinky na neškolené zažívání, a ani doktor McCoy nedokáže najít žádný lék. Jediné, co pomáhá, jsou nakládané okurky praporčíka Čechova.
Zavedl jsem přídělový systém, ale i tak se počet lahví nebezpečně snižuje. Brzy nám zbude jen nálev s bylinkami, a až dojde i ten...

Bůh buď milostiv našim duším.

„Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

„Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

„Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

„Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.

Ona vidí. Po matce to zdědila, a nic netuší, pomyslí si nakonec nešťastně.

„Patříme už do starýho železa,“ pronesl smutně ježidědek. „Naší chalupě se teď děti vyhýbají jako čert kříži. Proč by sem taky chodili, když perník se u nás peče, ale nevaří. Jen si vzpomeň, babi, kdy nám naposled někdo loupal chalupu.“

„No to už je dávno,“ zavzpomínala ježibaba. „A to už jsme ty děti ani nezavírali, jenom jsme je nechali, ať nám olámou barák, a ještě dostaly vejslužku. Ale co teď, babo, teda vlastně dědku, raď.“

„No, jeden nápad bych měl,“ odpověděl tázaný. „Založíme tu pěstírnu konopí. A její vůni zamaskujeme tak, že kolem zasadíme něco ještě více aromatického. Třeba kopr.“

Muriel nebyla nikterak zdatná kuchařka, to Weasleyovi pochopili už pár dnů poté, co se přistěhovala. A Artur ještě daleko dříve.
Nikdy nezapomněl na pachuť v ústech, když ho jako sedmiletého chlapce matka donutila sníst vše, co tetička uvařila ke slavnostnímu obědu.
A na tuhle gastronomickou tragédii nezapomene rovněž.
„Myslel jsem, že na ten kopr pojdu!“ stěžoval si jindy mírný Artur na schůzi Výboru. „Ona ho tam nasypala snad celou louku! Ještě teď ho cítím ze saka.“
„Trestuhodné,“ zašeptal Severus. „Od léta ho sháním. Na Příčné dnes byly jen dvě shnilé snítky. Už nevím, čím ho v tom dávivém dryáku nahrazovat.“

Ráno přijeli slibovaní asistenti.
Nečekali na uvítání. Jakmile přistáli na okraji vsi, odhodili přenášedlo, nadlehčili si batohy na zádech a vykročili vstříc svému osudu.
Slunce pálilo a snědé ženy na něm sušily plátna, ze kterých krev už nepouštěla.
Všude vládlo nepřirozené ticho. Lidé venku mezi sebou mluvili šeptem. Kolem jejich prostých obydlí bzučela hejna much, tušících blízkou zkázu.
Chýši Clary Longbottomové poznali neomylně. Dveře byly zavřené a z komína stoupal zelený dým.
„Já se na to... Zase všechno do kopru!“
Severus přelétl kritickým pohledem zpřeházenou, špinavou laboratoř.
„Já bych to tady spíš hodil do pořádku.“
Hermiona vedle něj souhlasně přikývla.

“Filip Kopr,” přečetla si z materiálů Předsedy zkušební komise, kterému seděla na stole. “Tak ty seš Filip? Hezké jméno,” prohodila směrem k mladému spisovateli, jež se zrovna snažil vykoktat odpověď na otázku zkoušejícího. “Ale no tak,” zasténala Múza, “ty seš hrozný panikář, víš to? Vždyť to všechno umíš! Učil ses místo abys psal básničky!” řekla trochu vyčítavě. “Ale tady toho pro tebe moc udělat nemůžu… I když...” usmála se potutelně. “Pane předsedo zkušební komise, napadl mě výborný konec pro ten román, co píšete po večerech.”

“Mě to stačí,” postavil se náhle předseda. “A-, pane Kopre,” vyhrkl a vyběhl z místnosti.

Mezi těch málo opravdu zlomových okamžiků v životě patří, když řeknete ženě, kdo skutečně jste. Možných reakcí je jako barev duhy, od insultace, přes ignoraci až k polibku. A on měl to štěstí, že to jeho moudrá a velkorysá žena včera přešla s milým úsměvem a dnešní den mu sliboval ještě mnohem více. Když otvíral dveře, jeho nitro se třepalo jako plamínek svíčky. Přivítala ho polibkem a vedla něžně dál, ke dveřím…jídelny? Když mu s mnohoslibným úsměvem nalévala omáčku do talíře, začala smutná pravda neodbytně otvírat jeho roztoužené oči.
„Miláčku, když jsem říkal, že jsem koprofil, myslel jsem něco jiného.“

Obydlí Wesleyových se oprávněně říkalo Doupě. Jak také pojmenovat objekt, kde k původnímu stavení podle potřeby kouzly přidávali další místnosti, takže se nekontrolovaně rozšířil do šířky i do výšky.

Problém pak nastal při úklidu. I s kouzly, a že jich Molly uměla, to bylo náročné. Většinou to zvládala sama, jen jednou ročně jí při generálním úklidu pomáhal Arthur, hlavně s podkrovím.

Během let se pod střechou nashromáždilo množství věcí. Věcí vyvolávajících vzpomínky. Zvlášť jedné truhle se vyhýbala. Byly v ní uloženy fotky z akcí Klubu Přátel Opravdové Recese, který založili její bratři. Po jejich smrti začal v podkroví uklízet Arthur.

Má školní jídelno se stolem dřevěným,
k tobě jsem chodila s každičkým trápením.
K tobě jsem chodila pokaždé na oběd,
k radosti žaludku, k radosti mých střev.

Vždy jsem se těšila na modré židličky,
na cinkot sklenice, lžíce i vidličky.
Na tác jsem skládala tvoje dary,
pro ně jsem stála nekonečné řady.

Koprovka, svíčková, hlavně rajská,
to byla vždycky na jistotu sázka.
Upečené, zapečené, uvařené, smažené,
přímo skvěle kořeněné, tak akorát solené.

Dnes školní jídelna dávno již pod drnem,
kdesi se schovává, prý že před covidem.
Má školní jídelno se stolem dřevěným,
jak se ti, poklade, jak se ti odměním?

Když jsem studoval, posílali nás na výpomoc do kolchozů. Dokud za to platili, ani to nebylo tak špatné, ale většinou to bylo zdarma a nikomu se do toho nechtělo.
Tehdy nás poslali sklízet kopr. Ručně. Měli jsme povinnou denní kvótu, počet beden kopru, které jsme měli odevzdat. Akorát pracovat se nám nechtělo. Vymysleli jsme tedy malý trik. Pole bylo u velkého, silně zarostlého příkopu. Poslali jsme dolů jednoho kluka a podávali mu bedny. On tam házel natrhanou trávu a listí a my jsme potom nahoru dávali tenkou vrstvu kopru. Plán jsme splnili v rekordním čase. To byli v obchodech překvapení!