DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Evžen pookřál.
Vyškrábal se z díry na vydlážděnou ulici.
Už jako člověk namáhavě vstal a vytřeštil oči.
Po olověné obloze plul smaragdově zelený úplněk. Ozařoval nepovědomou siluetu hradu s mnoha věžičkami a zubatým cimbuřím. Podhradí se ježilo špičatými střechami temných domů se slepými okny.
Ulicí procházel mlčenlivý dav. Stovky mužů a žen. Atletické, vychrtlé i obludně tlusté postavy kráčely jako stíny. Všichni byli nazí. Měsíc dodával bledým tělům přízračně zelený nádech.
Evžen zauvažoval, zda se také svléknout, aby zapadl.
Vzápětí se zarazil. Uvědomil si, že se na něj nikdo nedívá. Odvracejí pohled.
Instinkt napovídal, že až se podívají, bude zle.

"Domácí experimenty z elektřiny... to se řekne, udělej něco, ale bez pořádného zdroje a měřáků..."
"Vzdáváš to, mámo? Říkalas, že vytrvalost je důležitá. Vzpomeň si..."
"...na Adama! Jasně!"
"...ne, na ten jednoduchý elektromotorek, co na něj stačil drátek, baterie a magnet."
"Jasně, díky! Jdu pohledat potřebné věci."
"Počkej, proč si při slově vytrvalost vzpomeneš na Adama?"
"František Adam Petřina, první český profesor fyziky na Karlově univerzitě. Musel to být úžasně cílevědomý člověk. Z tkalce vědcem..."
"A co vymyslel?"
"Spoustu vychytávek z elektřiny a magnetizmu. Proudový přerušovač zvaný Petřinova páka se používá dodnes. A taky elektromotor..."
"Tak se do toho dáme!"

Ponořil se do chladivé vody a slastně vydechl.
"Pane! Tohle je náš rybník!"
„Páni! Rybník s rusalkou? Boží!"
"Běžte pryč, prosím!" Maruška zoufale sledovala přibližujícího se plavce. Moc dobře si vybavovala, že než vklouzl do vody, shodil ze sebe všechno – ale opravdu ÚPLNĚ VŠECHNO!

„Okamžitě vypadněte!" Hlas přicházející Darji šlehl jak bič. "Vraťte se ke svýmu bagru, jasný?"
"Pani…" plavec začal šlapat vodu, "to je kombajn, víme?"
„Ven!“
"Hele ženský, dokud mi nedonesete voblečení, co mi sebral zřejmě váš pes - pokud je to tele, co támhle běží s mýma trenkama, pes - na kombajn nejdu. Víte, jak ty blbý vosiny štípou?"

Alaemma chvíli pozorovala, jak Leydenforz v dálce mluví s příchozími.
Nechtělo se jí poslouchat, co říkají a ani neměla náladu na zahálku.
Popošla kus za menší vyvýšeninu a jala se zkoumat detailněji onen podivný nárůst koncentrace elementu iota.
Ta neskutečná koncentrace ohně je jako ostré světlo, za kterým se skrývá jemnější předivo...
Ten oheň musí odněkud přicházet. Mám to! Jde to zespoda. Že by někdo dokázal čerpat žár ze středu planety?
Ne, to by v takové míře vyžadovalo až příliš energie. Tohle magické pole je divné...
Otočila se, chtíc požádat o konzultaci či spíš potvrzení tušeného.
Hydraščuk tam stál nahý.

Štědrý den zahájil čtyřhodinovým posezením na dialýze. Nevadilo mu to - jiný program neměl a čokoládu pro sestřičky stihl nakoupit už před týdnem.
Na druhé straně místnosti pacienti tiše diskutovali, jak skloubit dietní omezení a štědrovečerní večeři (V rybách je moc fosfátů! Vánoce bez kapra nejsou Vánoce!) a paní vedle něj jako vždy četla detektivku.
„Staví se za vámi syn?“ zeptala se sestřička, zatímco chystala jehlu.
Zavrtěl hlavou. „Dneska ne. Ale slíbil, že dorazí pozítří. Co vy? Jste tu až do večera?“
„Jen do dvou. Mám malé děti, tak jsem dostala zkrácenou.“
„To je dobře,“ usmál se, „tak šťastné a veselé.“

Na větvi vzrostlého dubu seděla sova. Nakláněla hlavu, jak to jen sovy dovedou, a rozhlížela se zaujatě po okolí.

Byl to zajímavý pohled. Všude okolo nedotčená příroda, lesy se zvěří, řeky plné ryb... ale tady jako by někdo schválně nechal hromádku hlíny.

Sova nečekala dlouho, dotyčný se brzy objevil s měchem vody. Pohlédl na sovu a pousmál se.

"Vítám tě." pozdravil.

Sova se trochu načepýřila – a zmizela. Místo ní tu stála žena jiskrných zraků, s přilbicí na hlavě. Muž se znovu pousmál.

"Asi už víš, na co tu hlínu mám, Jasnooká."

"Vím Prométhee, proto jsem tu. Budeš potřebovat mou pomoc."

Slunce hřálo, na obloze ani mráček, vzduch se tetelil horkem. Vyrazili do přírody.
Procházka lesem jim udělala dobře.
Když došli k rybníku, byli pěkně zchvácení. Posadili se na břehu a těžce oddychovali.
Ani stéblo se nepohnulo a sluneční paprsky pálily.
Nikde ani živáčka.
Shodili ze sebe šaty a tak jak byli, vrhli se do chladivé vody rybníka.
Voda byla spíš ledová než chladivá, ale to nevadilo. Bylo to báječné osvěžení.
Na břehu pak zvolna osychali.
A náhle se tam objevili dva policisté. Přísně si oba hříšníky měřili a hříšníci se hluboce styděli.
„Kde máte roušky?“ zeptal se vyčítavě starší policista.

"Dobrý večer, tady Policie České republiky, mluvím s panem Jimramem Šoustkem?"
"Ano."
"Máte bratra Vintíře?"
"Ano, mám."
"Máme jej u nás na služebně zadrženého. Můžete se k nám dostavit a přinést mu kalhoty, košili, boty a ponožky?"
"Dostavím se a přinesu."
"Poslyšte, je Váš pan bratr duševně v pořádku? Pohyboval se po ulici zcela nahý a snažil se nás přesvědčovat, že se nedopouští ničeho nezákonného. Že prý žádný zákon výslovně nestanovuje, co má či nemá mít člověk na sobě. A veřejné pohoršení je prý právně vágní termín."
"Nebojte se, už k vám vyrážím a postarám se, aby se to neopakovalo."

S tím chlapem je samé zlobení!
Tomuhle říká dům? Taková vetchá chajda, stačí, aby foukl vítr a co z ní zbude?
Prý „nezlob se, nikdy před tím jsem to nedělal“.
To je jeho výmluva na všechno.
Já jsem před tím taky nedělala nic z toho, co teď musím dělat! Například jsem nevařila. Teď musím. Když pořádně neuvařím, není s ním řeč. Trucuje jak malej.
Ani ty kluky neumí postavit do latě! Co z nich vyroste?
A ještě mi řekne, že to je všechno moje vina! Tak mi to měl s tím jabkem rozmluvit!
Na Adama se Eva zlobila stále častěji.

Bylo toho večera v Hradci Jindřichově v lidech takového hnutí, že zdálo se, jako by celé město (i s přilehlými polnostmi) ku kostelu utíkalo. Byli tam všichni - staří, mladí, děcka sotva chodící, chalupník vedle statkáře, sedlák i paní v přepychové lišce, bratři jezuiti bok po boku s bratříky převlečenými, všecko jedno.
Dvéře kostela otevřené jako všeobjímající náruč a varhany již svými prvními tóny vábily další a další duše jako svůdná Lorelei lodníky. Kostel praskal ve švech, naplnit se mohl až po střechu.
Ti všichni dnes večer přišli na Adama, mistra varhaníka z Otradovic, by jeho melodie ku oslavě Panny slyšeli.