DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Když byly miminu tři dny, už se nevešlo celé pod křídlo a ztěžklo tak, že se mně nechtělo se s ním tahat k misce. Mimino je ale soustavně přisáté k bradavce a nechce se pustit, takže zbývala jediná možnost: když jdu dolů k misce, mám dvě nožičky navíc a ty mi cupitají pod křídlem. Mimino občas protestuje a popiskuje, ale mám hlad a mléko se nevytvoří ze vzduchu.
A tak jdeme.
Pátý den jsem zrovna vyrážela na snídani a táhla rozespalé mimino zpoza topení, když najednou člověk zvedla přikrývku!
Spatřila mimino v rouše Evině/Adamově!
Skandál!
Místo mimina nadšeně pištěla ona.

Je ráno, krásné ráno. Takové to kouzelné, co vás brzy vytáhne z postele a vy víte, že dnes se povalovat nebudete.
Vyskočila jsem oběma nohama, vzorně si vyčistila zuby, natáhla triko a tepláky a našla provázek, že převážu sýkorkám lojové koule (všimla jsem si, že jedna spadla, tak ať mí zpěváčci mají do čeho zobnout).
Vzala jsem provázek, nůžky, otevřela dveře a vykročila – do kouzelného světa zahrady…

Slunce jemně hladí tváře
Modří jede v svém kočáře
Na Adama Adamitu
Nejraděj chodila bych tu
Něžně vnímám zvuky kraje
Ptáků zpěvy, srdce taje
Takto je mé duši milo
Tohle ráno - Boží dílo

Na Adama Eva zapomněla
Stejně vidět nechtěl ji
Osamělou zkrvavenou
Na Adama Eva zapomněla

Ha Ádámá člověk z hlíny
Žena se srdcem kamenným
Prosí o dar srdce z masa
Ha Ádámá člověk z hlíny

Fíkový list v Bibli našli
Aby vnady svoje skryli
Rostlo jich tam věru dost
Fíkový list v Bibli našli

Na Adama jen slova vzpomínají
Činy myšlenky a skutky prosí
Uši, které jen nerady to slyší
Na Adama slova jen vzpomínají

Adamity Žižka upálit nechal
Tobě voda obyčejná stačila
Oheň vlastně není vůbec potřeba
Adamity Žižka upálit nechal

Na Adama Eva zapomněla
Slzy stekly jí po lících

Tabitha se fofrem otočí zády k Botiči. Výjev se jí patrně vypálil na sítnici.
„Vezměte si aspoň spodky!“ zahuláká přes rameno.
Trojice Britů vyleze z vody, unisono se otočí zády a sáhne do hromádky oblečení. Tři bělostné signály div neoslepí okolí.
„Hledáme tohle dítě. Možná leží na dně tohohle potoka.“
„Kouknem tam. My jsme jsme voda a Steve vzduch.“
Trenky letí dolů.
„Nejdřív byste měli vystřízlivět.“ Tabitha sestaví jedno užitečné kouzlo a čeká, až se chlapci zcivilizují.
„Tabitho.“
Karel.
Dotkne se ho.
Z Botiče se ozývají dávivé zvuky.
„Potřebujeme pomoc,“ řekne Karel. „Věř mi, radši bych tě do toho netahal.“

Severus Snape stál za svým stolem v ředitelně a výhrůžně se tyčil nad Minervou McGonagallovou, sedící v židli před ním. Nemohl si dovolit prozradit se, nemohl odhodit masku Smrtijeda, záviselo na tom příliš životů a pokud cenou bude jen znechucený výraz učitelky přeměňování, budiž.
Jenže dneska se nemohl zbavit dojmu, že Minerva nasupený výraz chvílemi ztrácí a cukají jí koutky, její oči nenápadně odbíhaly k obrazu Brumbála visícímu za jeho ramenem, jakoby nemohla pohledu odolat a zároveň se tam dívat nechtěla. Silou vůle se neohlédl a rozhovor dokončil. Konečně zaklaply dveře a Severus bleskurychle otočil hlavu.
„Albusi, vážně? Na Adama?“

“Neudělá to,” prohlásil Jones.
“Ani omylem,” přisadil si Dum Dum.
“A já vám říkám, že to udělá, a že na téhle sázce vykrvácíte,” zazubil se Bucky a jal se štosovat drobné. “Ó, já budu bohatý!”
“Chci vědět, jak ho přesvědčíš,” řekl Jones pochybovačně.
“Vyčkej času,” odpověděl Bucky a odebral se do stanu, v němž, jak věděli, Cap od rána mžoural do map.
Opravdu nechtěli poslouchat. Vážně ne. Možná... jenom trošku.
“Charita?” ozvalo se ze stanu. “Eleanor osobně vyžádala? Ale beze všeho!? Jako opravdu beze všeho? Beze všeho!”
Když se Bucky znovu vynořil, zářil jako sluníčko.
“Takže, pánové, podejte někdo foťák.”

"Tomáši, protipancéřovým!"
"Zásah!"
"To není možný, von se votřepal a ani škrábnutí. A to je už pátá rána. Z čeho to má pancíře?"
"A stojí a palbu neopětuje. Jsou v tom vůbec lidi nebo je to jen obrovskej kus oceli? Šariku?"
Protáhl jsem se spodním poklopem a plížil se to očuchat. Smrdělo to Němci, ale ne náboji. Proč?
Pak mě zaujala menší klička. Začal jsem za ni lomcovat.
Skříííp! Buch! Taktak jsem uhnul. Půlmetrové pancíře opadaly jak peří ze slepice. Němci se s kdákáním vrhli na útěk. Tank zůstal, nahý jako Adam.
"Jestli tohle bude bojovat, vyřadí to každej pěšák."

„Já tomu nerozumím,“ přiznal Myšák. „Co to znamená?“
„Co znamená co?“ zeptalo se Sovátko.
„Co na Adama?“ upřesnil Myšák. „Někdo na toho Adama myslel? Žaloval? Nebo … je to nějak nemravné?“
„To znamená,“ vysvětlilo Sovátko, „že je bez oblečení. Prostě nahatý.“
„A když se svlíkne Vašek, je na Vaška?“
„Ne. Taky na Adama.“
„To je blbost,“ usoudil Myšák.
„A když se svlíkne třeba Martina, je na Evu,“ doplnilo vesele Sovátko.
„Chm,“ poznamenal Myšák. „Já rozhodně na Adama nejsem.“
„Taky se nesvlíkáš,“ upozornilo Sovátko.
„Ani neoblíkám! Chodím pořád na Myšáka! A ty na Sovátko.“
„Ano,“ přikývlo Sovátko. „A jak nám to sluší!“

"Nééésééém vááám noviny poslouchejte. Andulky, dobré ráno, je Šťědrý den. Dostanete koupel all inclusive."
"Suuupééér."

"A ještě něco jsem pro vás připravil. Přijede Adam, který má svátek."
"A kdo to je Adam?" ptá se Pepíček.
"To je ten, který nás loni uhladil tak, že jsem dva dny odmítal koupel."
"Někdo mi volá, počkejte. Čau, kde seš?"
"Na zastávce."
"Tak do domu s číslem jedna."
"Čau."
...
"Ahoj Adame."
"Čau."
"Máš svátek."
"Jo, mám. Jéé, ty andulky jsou pořád hezčí. Jakže se jmenují?"
"Ta modrá je Honzík a ta zelená je Pepíček. Pojď si připít."
"Tak na Adama!" řekli a cinkly skleničky.

Třásla se jako osika, nahá, nikoli však zimou.
Už věděla, že ji chce opustit, odkopnout jako psa, a to na příkaz toho šíleného mrňavého šášury.
Zaklepala na tajné dveře Josephovy pracovny.
„Á, má dáma!“ pronesl automaticky, zády k ní.
„A na Adama,“ zašvitořila.
Vzpomněl si po těch slovech, a aniž by se na ni podíval, zlomeně se napřímil.
„Je konec, Lído,“ neodvážil se zvednout zrak, „Musím se vrátit k Magdě! Nařídil to vůdce.“
„Vím, drahý,“ protáhla se, jak jen ona uměla, „ale rozloučit se můžeme, ne?“
Do pubického ochlupení vetřeny krystalky arseniku.

Bez Goebbelse se Hitler ukázal jako naprostý nýmand.