Rostu s DMD

Mámina spolubydlící říkala, že je máma od porodu uzlíček nervů. Prý se dřív neoháněla a nenadávala, kdykoliv člověk nakoukla.
Ano, máma se občas se spolubydlící poprala o hezčí místo k visení, ale tehdy na sebe jen byla opatrná, protože mě měla v bříšku. Teď se o mě pořád bojí a když mi byl jeden den, spolubydlící o mě zavadila při protahování a máma se okamžitě probudila a byla podezíravá. Spolubydlící šla spát ten večer radši do jiného úkrytu, prý stejně taky potřebovala oddech.
Obvykle mě ale hlídá z druhé strany než máma, aby mámě odlehčila od části odpovědnosti a stresu.

Když dostali lidi karanténu, uvízla jsem s kamarádkami u své člověk.
Dorazila ten pátek docela brzy a střízlivá, přinesla nám čtyři hubené kamarádky a poněkud zděšeně si prohlížela bříška náš starousedlic, protože jí někdo na srazu netopýrařů řekl, že moje spolubydlící vypadá jako před porodem dvojčat.
Člověk na mě dlouho podezíravě koukala. Asi tušila.
O tři dny později kamarádce splasklo břicho a narostl pořádný tukový polštář na zádech. Takže šupajdila na svobodu a ostatní vykrmené taky.
Kdepak velká veřejná akce a odvoz až na naše zimoviště. Místo toho je jen vystrčila z domu a musely letět přes Prahu po vlastních.

"To jsou netopýři? A kolik snášejí vajíček?"
"Jéé, tohle se ti doma vylíhlo?"
"Co to tady visí za ptáka?" "Visí tady netopýr, ale nezdá se mi, že za ptáka."

My netopýři jsme savci, ne ptáci. Rodíme se a ne klubeme. A sajeme jako mimina. Ne krev, ale mléko.
My netopýři se rodíme s mléčnými zoubky. Což neznamená, že se musíme zakousnout do dřívka, abychom nesosali lidem krev. Jakmile se narodíme, najdeme bradavku naší mámy, zakousneme se a sosáme mléko. Nějak se na lovící netopýřici udržet musíme.

Ten zvuk, co právě slyšíte, jsou čtenáři sykající bolestí a chytající se za prsa.

Jak jistě naši čtenáři už vědí, my netopýři nejíme lidské maso a už vůbec ne lidskou krev, nemluvě o tom, že lidi smrdí a jejich vlasy jsou fujtajbl.
V přírodě jíme létající hmyz, někdy i lezoucí, pavouky.
Lidé nám nemůžou nachytat dostatek hmyzu, a tak náš krmí larvami potemníka moučného. Na krátký čas to stačí.
Pokud ale bydlíme s lidmi natrvalo nebo kojíme dítě, dostáváme červy ochucené sypkými minerály a tekutými vitamíny. Jednotvárná strava totiž není zdráva.
Moje oblíbené zpestření je potemník brazilský.
Miluju je!
I rozbolavělá a unavená po porodu jsem seběhla k misce a pořádně si je vychutnala.

Někteří je máte doma. Jsou malí a neškodní. Většinou. Ale když jste s nimi čtyřiadvacet hodin denně, začnete mít ponorku.
Miminu je šest dní a už hrdě visí samo.
Oddech jsem potřebovala. Bolí mě cecíky a chci se najíst v klidu.
Mimino se rozhodlo, že chce jíst taky. Neomylně se mně pokusilo přisát nad křídlo. NAD KŘÍDLO! Po kom to dítě je?
Chvíli jsem diplomaticky uhýbala a zvedala křídlo, ale mimino soustavně upalovalo za mnou a snažilo se přisát na záda. Nakonec se mi začalo dobývat pod křídlo.
Do toho ještě přilítla člověk a zvedla pokrývku. Vynadala jsem i jí.

Tře pot yntře poty etř epot ytt řep oty otřepo typtře potyý třepo tyřt řepo tyetř epot ytř epoty třepoty střep otyetř epot ytřep otynt řepot yat řepot yrt řepo tyot řepo tydtř epoty it řepoty ltřep oty otřep otytře pot yptře po tyát řepot ytt řepo tyét řepo tyh třep otyot řepotyt řepo tydtř epoty utřepo tybt řepoty ntř epoty atřep oty třep otyatře poty střepot yitř epot ytře potyv třepo tyetře pot ytře potyt tře potyřtře poty itřepo tyt řepo tyotř epo tydtř epot yptře pot yot ř epoty ltř epo tyet řepo tydt řepotynt řepo tyetř epoty.

Když byly miminu tři dny, už se nevešlo celé pod křídlo a ztěžklo tak, že se mně nechtělo se s ním tahat k misce. Mimino je ale soustavně přisáté k bradavce a nechce se pustit, takže zbývala jediná možnost: když jdu dolů k misce, mám dvě nožičky navíc a ty mi cupitají pod křídlem. Mimino občas protestuje a popiskuje, ale mám hlad a mléko se nevytvoří ze vzduchu.
A tak jdeme.
Pátý den jsem zrovna vyrážela na snídani a táhla rozespalé mimino zpoza topení, když najednou člověk zvedla přikrývku!
Spatřila mimino v rouše Evině/Adamově!
Skandál!
Místo mimina nadšeně pištěla ona.

První dva dny života bylo mimino tiché jako ryba.
Od třetího dne se budí za ranního kuropění, švitoří a cvrliká a vrtí se mi pod křídlem a šťouchá mezi žebra tetu, která je obětavě v noci zahřívala z druhé strany.
Cvrliká a my jsme tiše, krásný hlásek plní naši celu porodnici.
Zívám, uhýbám a otáčím se, aby se hladové mimino mohlo pustit mé levé bradavky, přelézt po mně a pořádně se přichytit k pravé bradavce. Mléka mám hodně, miminko je cvalík.
Člověk si užívá rodiny taky, potácí se rozcuchaná po pokoji, nakukuje skrz průhledné stěny a občas ten zpěv nahrává.

V den a hodinu vypuštění jsem člověku pořádně vyčinila. To si určitě na billboard nedá. Ani za rámeček.
Byla jsem unavená a rozbolavělá a ona chce, abych letěla hledat letoviště?
Nejradši bych se zavěsila na nejbližší billboard a spala tři dny.
Moje mládě má třetinu mé váhy a velikosti. Proto se nedivte, že se mi tři hodiny po porodu opravdu nechtělo nikam letět.
Člověk mě ale táhla ven. Odhákla ze sítě obě moje křídla a levou nohu. Kousla jsem. Do rukavice. Nebylo to nic platné
Pak si konečně všimla mého miminka, zaječela, vrátila mě zpátky do úkrytu a odnesla domů.

"Počasí je pěkné, už bude jen tepleji, hmyzu je dost. I když je těhotná předčasně, už to zvládne sama. Vypusť ji. Ať radši porodí v přírodě než v zajetí. Kdyby neodletěla, dej vědět."
Jedná se tam o mé budoucnosti.
Aby bylo jasno, jsem Uječená (tak mě pojmenovala člověk) a mám už ne moc skrytou novinu. Zimu jsem přečkala v záchranné stanici. Probudila jsem se brzy a dostala spoustu jídla. A když je spousta jídla, není nejvyšší čas donosit potomstvo?
Takže vyhazov od tepla, pohodlí a krmení až pod nos.
Nejvyšší čas vypustit potomstvo na světlo boží.
Ta se bude divit.