Rostu s DMD

Když jsme se nastěhovali k naší člověk, zdědili jsme voliérku po netopýrech rezavých. Měla celkem zajímavou historii.
Začalo to na jaře, když se u lidí nečekaně narodila rezavá netopýří holčička. Zkraje byla pochopitelně u mámy pod křídlem, ale jak odrostla, začala si procvičovat let a echolokaci.
Netopýrům rezavým se špatně manévruje na malém prostoru a holčička byla navíc nezkušená. Člověk na Instagramu našla voliérku z dětské ohrádky a dostala nápad. Sežene jednu takovou za odvoz.
Povedlo se jí to do večera druhého dne.
Holčička se rozcvičila, nakonec i s mámou odletěla a zakrátko jsme se do ohrádky stěhovali my dva.

Padá noc.
Šplhám do výšky po měkkém povrchu. Tiše a pečlivě kladu prsty. Jsem na vrcholu, najdu mezírku, přehoupnu se tiše pod světlým závojem a... letím!
Já letím!
Udělám pár koleček, minu stěnu, zachytím se drápky o dlouhý bílý závěs, běžím nahoru a dolů, roztahuji křídla znovu. Narazím na nějakou divnou podlouhlou černou věc. Malé čtvercové schůdky mi uhýbají pod nohama.
Šplhám po placaté věci, neuvěřitelně klouže. Znechucena letím pryč.
Vidím naše bydlení shora jako údolí zakryté záclonou. Zachytím se na exotické kytce a chvíli se rozhlížím.
Nacházím další placatou věc! Ale tahle je měkká a plná úkrytů!
Hmmm... chrrr...

Příběh, který se nečekaně zrodil na počátku DMD - doslova. Sledujte netopýří miminko od narození až do odjezdu ze školky do školy. Možno číst chronologicky i na přeskáčku. Drabblata na sebe příliš nenavazují.
Naleznete rozkliknutím fandoma a také na Dedeníku (děkuji Toře, JJ a Dede).

V karanténě I
V karanténě II
V karanténě III
V karanténě IV
V karanténě V
V karanténě VI
V karanténě VII

Každý tvor se narodí jako sobec.
Je to nutné; nerozumíte světu kolem sebe, nejste samostatní a musíte uspokojit své potřeby bez ohledu na ostatní, abyste přežili.
My netopýři jsme dobře přizpůsobení; mámy mají dva cecíky a obvykle jedno mládě, výjimečně dvojčata.
První dny života se držíte zuby nehty mámy. Pak ostatních mláďat v kolonii. Zahříváte se navzájem, než mámy přiletí a zahřejí a nakrmí vás.

V kolonii nežiju, jsem časné dítě.
Postarám se o svoje bříško. Ještě piju mléko, ale už jsem od mámy odkoukala, jak se jí červi z misky. Jsem přece velká holka a ostatně, mámě mléko dochází.

Chodit kolem mateřské kolonie po špičkách a pokud možno vůbec.
Odložit rekonstrukci, až budou děti vzletné a netopýrstvo odletí.
Prozkoumat vafky a domy před rekonstrukcí, jestli se v nich neskrývá kolonie.
Užívat si bezhmyzového léta.

Nenechat misku prázdnou.
Dokrmit ručně, pokud miska zůstává plná.
Nevypouštět v případě podezření na těhotenství.
Nevypouštět těsně před ani po porodu!
Nematlat na mládě, jsou-li vám prsty milé.
Nematlat na mámu a neničit jí účes.
Dokrmovat vitamíny, zophobáky a vápníkem.
V případě útoku strašlivým vřískotem s ukázkou velkých děsivých zubů být ohromeni a zařadit zpátečku.
Naučit mimino jíst z misky.
Přestěhovat do rozletové voliéry.
Vypustit.

Když jsem se narodila, byla jsem růžovočerná a měla jsem obrovská chodidla a maličká křídla, a velký ocásek a ocasní blánu, abych se mohla cudně zakrýt.
Jak jsem rostla, začala jsem nějak moc černat. Ale jako to? Vždyť máma má sice černá křídla a čenich a packy, ale jinak je rezavá!
Prý mi rezavá srst naroste až později. Zatím, jako mládě, budu tmavší.
V týdnu a půl mi narostly první chlupy. Tvořily stříbřité kouzelné proužky.
Teď už mi roste srst! Zatím jen na zádech, ale mám teprve dva týdny. Našla jsem si jeden rezavý chlup.
Až vyrostu, budu opravdu fešanda!

Když si dcera podruhé stěžovala, že přikrývka nezakrývá celý topný kámen, takže se na mě musí pořád věšet, a že omylem místo na kámen vlezla člověku do ruky a byla vzápětí omatlána a vyfocena, rozhodla jsem se jednat.
Pochopitelně jsem nejdříve vynadala člověku a dcera rychle ukázala velké děsivé zuby.
Člověk místo odpovědi nadzvedla koberec a vytáhla zpod něj pět uprchlých schovaných červů.
No to už byl vrchol!

Druhá noční hodina odbila.
Stěhujeme nábytek, obracíme a klepeme koberce, převracíme misky, vrtáme do zdí!
Zaslechla jsem od člověka, že se budeme po víkendu stěhovat do většího.
Ale my tu přestavbu dokončíme!

Netopýří miminko stráví první dny života v přechodové komoře mezi dělohou a vnějším světem. Přesněji řečeno, my mámy je schováme pod ochranné křídlo. Doslova.
Když nejsou lidé dostatečně pozorní, zjistí existenci mláďat až ve chvíli, kdy má matka dvě nebo čtyři nožičky navíc. Anebo jen dvě, ale každá je evidentně připojená k jinému pýřeti.
Ovšem na to není třeba mimino. Někdy zvednete pokrývku úkrytu a vidíte pět trupů, sedm nožiček, pět křídel a devět uší. Deváté ucho totiž splývá s desátým. Obavy mít nemusíte, nic nám nechybí.
Ovšem aby nám končetina přebývala, na to mimino třeba je. Nedá se svítit.

Spolubydlící se měla dobře. Ujídala mi zophobáky, vyhřívala se nad topným kamenem a narostl jí pěkný tukový límec. Člověk si několikrát podezíravě prohlížela její bříško a hledala, zda nemá zvětšené bradavky. Neměla, ale říkala, že je krmení dost a možná je načase probudit embryo a otěhotnět.
Lidé nás totiž vypustí, až když naše děti umí lítat a lovit.
Spolubydlící odletěla včera. Prý se ani neohlídla a vyrazila, jakmile ji člověk vytáhla v parku ze sáčku na rýži.
Budu mít všechno jídlo pro sebe.
Člověk bude matlat jen na mě!
Ale já se nedám a můj vzteklý ječák se ponese bytem!