Untamed

Omlouvám se, vůdče sekty.
Opustil jsem dvůr.
Našel jsem řešení.
Oblačná zákoutí halí ranní mlha.
Nesouhlasil byste.
Sestupuji z hory po dlouhém kamenném schodišti směrem k bráně do Gusu. Nikdy jsem si nevšiml její delikátní tesané krásy.
Ale věřím, že nakonec budete rád…
Míjím zeď kázně.
4 000 pravidel…
Město pod horou je výjimečné. Vodní kanály, klenuté mosty přes říčky ozdobené dračími sochami, trhovci nadšeně prodávající své zboží…
Koupím si mišpule a léky.
Kráčím po hlavní ulici. Nikde žádné dláždění, ani bílými oblázky vysypané cesty. Vyjdu z bran. Cedule hlásá: „Město Caiyi.“
Dále pokračuji vzduchem.
Počkejte prosím!
Daleko je Qinghe…

Když se skrývali, učil Lan XiChen A-Yaa o kultivaci, morálce, cti a řádném chování. Vyprávěl mu o důležitých starých mistrech klanu Lan od zakladatele sekty…

„Zewu-June, měl klan Lan i nějaké staré mistrové?“ zeptal se Meng Yao.
Lan XiChen se usmál.

„Ovšem že ano. Některé velmi významné,“ povzdechl si. „Kupříkladu starší mistrová Lan Yi kdysi řekla: ‚vše má svůj čas‘. I náš čas skrývání brzy skončí A-Yao. Pokud bude válka, nemohu zůstat v ústraní…,“ vydechl.

„Dobře Zewu-June, odejdeme.“

- „Není to tvá válka.“

„Nemohu opustit Zewu-Juna. Pomohu ti.“

Možná má vše svůj čas, ale ten náš ještě neskončil!, pomyslel si odhodlaně.

Lan XiChen znovu zavřel oči upadaje do vzpomínek. Jeho oči opustilo několik slz, ale to bylo před tím, než si vybavil, jak zachránil párek veverek.
Zatímco čekal na Meng Yaa sledoval ta zvířátka, jak se ládují oříšky a vesele se pošťuchují.

Když se pak jeho přítel vrátil, vysvětlil mu, že našel zraněnou veverku a ta druhá ji odmítala opustit, a proto je sem vzal obě.

„Nedoufá snad Zewu-Jun, že nám zde zanedlouho bude běhat celá veverčí rodinka?“ ptal se s roztomilými ďolíčky při úsměvu.

Lan XiChen se však mohl jen usmát.

„To není možné, A-Yao. Oba jsou to totiž samci…“

Byl to jeden ze vzácných okamžiků, kdy Lan XiChen otevřel oči. Pohlédl na obrázek od A-Yaa a jeho srdce probodla nová bolest. Téměř stejně intenzivní jako v ten den…

***

S mečem v Jin GuangYaově hrudi hleděl do jeho očí neschopen slova. Kroutil hlavou. Nešlo to přijmout, nešlo to zvrátit…
O co se snažíš?, nešlo mu pochopit. Dospěli až k rakvi. MingJuova energie zášti se vzedmula.

XiChen slyšel vzdálené volání, ať od něj odstoupí.

Jak bych mohl?

***

Nikdo kromě XiChena neslyšel tichou prosbu, aby zemřel s ním. Mohl to udělat. Chtěl…

Ale nakonec byl odstrčen a A-Yao se "hrdinsky" obětoval sám…

Jednou se Lan Xichena zeptal, jak ho poznal. Nosil teď jinou tvář a jiné tělo. Wei Wuxian byl před svou smrtí vysoký, se širokými rameny a ostrými lícními kostmi. Mo Xuanyu byl podstatně menší, štíhlý až hubeny, tváře jako růžičky, které zdědil po svém biologickém otci.

Byl to snad ten samý smích, ta stejná jiskra v oku? Prsty tančící po flétně? Ty róby v podobných barvách, kombinaci rudé a černé? Jeho vlastní bratr ho odhalil podle strachu ze psů.

Lan Xichen mu odpověděl: "Poznal jsem to na tváři svého bratra. Usmál se na tebe stejně, jako se smál na něj."

Vítr se odmlčel. Stránky vzpomínkové knížky na Lan XiChenově stole se před ním zastavily na jeho portrétu.

Meng Yao vždy obdivoval jeho obrázky a chtěl mu také něco nakreslit. Prý: „Až se situace uklidní, Zewu-Jun odejde a zapomene na mě, takto by ode mě měl něco na památku,“ prosil ho.

„Nikdy na tebe nezapomenu, A-Yao,“ ujišťoval jej s vlídným úsměvem. Přesto mu knihu poskytl, aby mu mohl namalovat památeční obrázek. Kdo mohl vědět, že to bude Lan XiChenova zdařilá podobizna?

Dnes však už nebyla tak věrná originálu jako tehdy… I když podoba zůstala, Zewu-Junovy oči už se zapomněly usmívat stejně.

No řeknu vám, mám já tohle za potřebí? Tahat se někde po horách a po polích, trčet v dešti, pořád na cestách. Ani žádná jablka za to nedostanu!
Mohli jsme hezky zůstat tam v teple, kde byly ty horké prameny a kde mně ty lidé v bílých róbách krmili nejčerstvější travičkou. Kde jsem byl jediný a nejhezčí oslík! Ale nééé. Pán musí pryč, protože... ani nevím proč, lidi jsou prostě divný.
Takže už mu na to kašlu, žádné soumaření nebude! Hezky ho dotáhnu zpátky, on zahraje na flétnu a bude klid! A já si užiju oslí důchod, s nejsladšími jablky!

Lan Qirenovy kroky přerušilo zatahání za rukáv. Shlédl na synovce, který fascinovaně zíral na nedaleký keř.
„Wangji?“
Dítě ukázalo na bílého králíka spokojeně okusujícího větvičku. S prosbou v očích pohlédl na strýce.
Ach.
Lan Qiren měl o svém životě jasnou představu. Bratr, který dal přednost lásce k vražedkyni před klanem a zničil tak několik životů, mu byl dostatečným varováním. Bude sloužit své sektě, ctít její pravidla. Nedopustí, aby jeho milovaní synovci sešli z cesty a zopakovali chyby svého otce.
„Pravidla sekty říkají žádní mazlíčci,“ řekl přísně.
Chlapcovy oči se leskly, ale přesto poslušně přikývl.
I kdyby jim měl zlomit srdce.

Lan XiChen vzal zavděk nabídce nižšího mladšího muže jménem Meng Yao, že mu poskytne přístřeší. Ukázalo se, že na kraji vesnice u nedalekého banánového háje převzal starý domek, který už nikomu nepatřil a dle svých možností jej učinil obyvatelným.

Lan XiChen nechtěl být na obtíž, ale Meng Yao prosil, aby zůstal pár dní a pak třeba odcestoval s nějakými obchodníky, kteří cestovali krajem. Zatímco jej Meng Yao nechal čekat ve svém domku, sám vyrazil obhlédnout situaci do okolí.
A pak se vrátil, na tváři posmutnělý výraz.

„Prý bude válka, mistře Zewu-June, to je pro obchodní karavany špatné. Žádná nejspíš nepojede…“

Zatímco se Lan XiChen hluboce ztrácel ve svých vzpomínkách, byl učedník klečící na jeho dvoře odtažen do Síně předků klanu Lan k potrestání.

Mladík už se nevzpíral, ale v jeho uhrančivých temných očích se leskl vzdor. Upřel na starého učitele Lana odhodlaný pohled, a když byl svými vrstevníky puštěn, beze slova padl na rozbolavělá kolena.

Lan QiRenovi zlověstně zacukalo v bradce, obočí přísně stažené. Zpoza zad vytáhl kázeňský bič a podal ho nejblíže stojícímu seniorovi své sekty.

„Za neúctu k vůdci sekty dostane ránu za každý rok, který zde žije. 18 ran!“
Senior věnoval učiteli tázavý pohled. Neuposlechnout však nemohl…