Untamed

A-Yao bolestně sykl.

Když naskakoval na meč, nepomýšlel na pád. V minulém životě létal na čepeli HenShengu, proč by to v novém těle mělo být těžší? Zlaté jádro tohoto chlapce bylo už v mladém věku silnější než jeho dřívější… Problémem ale nebyla duchovní moc, nýbrž rozptýlení a ztráta rovnováhy.

„Li HuiYine,“ oslovil zraněného chlapce Lan Wangji.

Lan XiChen k němu přiklekl.

„Beru zpátky, Lan Zhane, možná junioři vaší sekty nejsou tak nadaní, jak jsem si myslel,“ smál se Wei WuXian.

A-Yao se otřásl. Pomalu otevřel oči.

„ZeWu-June,“ vydechl cizím hlasem. Pokusil se usmát – zbytečně. Ani nevíte, jak rád vás vidím…

Je to jako ve snu. Jako ve snu sleduje A-Yao jak omotává svou ruku kolem rukojeti.
Tasí meč.
Naskočí na čepel, zavrávorá (na jednu nekonečně dlouhou sekundu to vypadá, že spadne), ale udrží se.
Začne pomalu stoupat.

***

Lan WangJi pokračuje cestou ke Qinghe a kráčí vpředu. Wei WuXian se pohupuje na hřbetě osla. Chenqing protáčí mezi prsty. Lan XiChen v jednu chvíli zvedá zrak k obloze. Zahlédne letícího kultivátora.

***

A-Yao konečně zaostří na podivnou trojici. Co dělá ZeWu-Jun tady? Nakloní se blíž a ztratí rovnováhu. Jeho pád zastaví až kmen borovice, tak-tak že se na něj nenabodne jako na kopí.

Při kráčení ve stopách ztraceného učedníka, neměli Wei WuXian, Lan WangJi a Lan XiChen nic než směr, kterým odletěl z města Caiyi. Shodou okolností stejný, jako když prve následovali ruku plnou zášti. Náhoda? Wei WuXian tomu příliš nevěřil. Proč by ale Li HuiYin letěl právě tam? Nevěděl.

Všiml si však, jak Lan XiChenův pohled temněl, čím blíže byli ke Qinghe. Možná neměl být ve svých obviněních v chrámu tak přímočarý? Kdyby na HuaiSanga tolik netlačil, nesnažil by se ho ZeWu-Jun ptát? Ale jak to mohl vědět? A změnilo by to něco?

Nikdo není neomylný. I on se dopustil mnoha chyb…

„Co navrhuje vůdce klanu Nie?“
„Já nevím,“ zakňučí roztřeseně Nie Huaisang a zavrtí hlavou, ve které se mu již složitě proplétají myšlenky a plány.
„Já nevím,“ zopakuje, ale jeho oči, schované za vějířem, se na vteřinku rozjasní.
„Já nevím,“ hlesne zoufale, zatváří se patřičně zahanbeně a skrčí se před opovržlivým pohledem tazatele.
„Jeho bratr se musí obracet v hrobě, mít tak neschopného nástupce,“ utrousí někdo a Huaisang tentokrát ztuhne zcela nehraně.
„Velmi nemístné,“ řekne Jin Guangyao a Huaisang v duchu křičí nemáš právo se nás zastávat, zavraždil jsi ho, ale navenek se na něj vděčně usměje. A zaplatíš za to.

Kultivující ze sekty Lan hráli na své guquiny, aby utišili energii zášti z hrobu. Učedníci sekt Jiang a Nie využívali talismany a HuaiSang vylepšoval ochranu kamenných zvířat kolem.

A-Yao je pozoroval – zůstal nespatřen.

Rozpoznal Nie HuaiSanga. Paradoxně, k němu však necítil nenávist. Vždycky předpokládal, že dojde konce z jeho rukou. Netušil ovšem, že dokáže hrát siang-čchi tak, aby mu dokázal konkurovat v intrikách a zákulisních hrách. Co víc, překonat jej…

Prohrál tedy. Je to minulost. Dostal druhou šanci. Otočil se, zmizel mezi stromy a protože na sebe nesměl upozorňovat vydal se k Oblačným zákoutím pěšky.

Prvně musím získat nějaké informace…

Do jeskyně, kde procitl, dolehly vzdálené tóny citer a jeho nové srdce se rozbušilo rychleji.

Vyhlédl do lesa. Spatřil róbu svého předchůdce s obláčky sekty Lan. V rukávu našel dopis s vysvětlením.

A-Yao znal teorii darování těla. Obvykle bývala motivem pomsta a přivedený měl omezené množství času. Pokud nesplní podmínku, bude z tohoto těla brzy jen mrtvá schránka bez duše. Jako se cítili XiChen i HuaiSang většinu času od chrámu Guanyin.

Šel po zvuku akordů na dohled ke hřbitovu, kde v rakvi osiřel MingJue.
Ucítil bodnutí.

Vím, že jsem měl platit déle, bratře… Tentokrát jsem si to ale opravdu nevybral!

Když Lan XiChen opustil dvojici svých spolucestovatelů, aby se uložil ke spánku v jiném pokoji, otočil se Wei WuXian na svého partnera.

„Lan Zhane,“ začal zvesela.

„Hm…“ Lan WangJi se po něm neohlédl.

„Když se teď honíme za tím Li HuiYinem, a ten má pravděpodobně rád tvého bratra, je to jako bysme se mu snažili ulovit ženicha, že?“ zasmál se.

„Ne.“

Wei WuXian už chtěl pronést něco o tom, jak je HanGuang-Jun nudný, když pokračoval: „Bratr mu to chce jenom vymluvit. Lov na ženicha, jsem provozoval mnoho let já.“ A než stihl Wei WuXian nějak protestovat, přitáhl si ho blíž…

Strach, zášť a bezmoc byly často jediným jídlem, která Wei Wuxiana musel ten den strávit. Jeho prsty se třásly, když hrál na flétnu a udržet na tváři svůj pověstný úsměv bylo prakticky nemožné.
Život vůdce skupiny uprchlíků, které zbytek světa nenáviděl, se občas dal jen těžko nazývat životem. Chyběli mu sourozenci. Chyběl mu domov. Lotusy a jezera.
Tady byla jen smrt.
Jeho chmury přerušil dětský hlas.
„Létáme!“ zvolal Wen Yuan a ukázal mu dva motýly upletené z trávy. Se smíchem s nimi mával ve vzduchu.
Wei Wuxianem projel osten hanby a lásky k tomu dítěti.
Bylo to těžké. Ale nelitoval.

První, co A-Yao uslyšel, když se propadl do temnoty, byl cizí hlas. „…Mé tělo bude vaše. Jediné co musíte, je učinit Zewu-Juna šťastným…“

Co? Podvědomě zamrkal. Tma ustoupila šeru. Zamrkal doopravdy.

Zewu-Jun… Srdce mu bušilo nečekaně rychle, na to jak malátný se cítil.

Rozhlédl se. Jeskyňka se nezdála velká. Světlo sem pronikalo pouze úzkou štěrbinou. Všude kolem visely talismany, na zemi krvavá formace. Kde už jsem to viděl?

Ucítil tlak v pěsti. Otevřel ji a zřel malého nefritového motýla. Symbol štěstí, dlouhověkosti, znovuzrození a transformace.

Jako Wei Wuxian…, uvědomil si.

Ale proč já?

…učinit Zewu-Juna šťastným… – To přeci nikdy nedokázal…

Wei Wuxian s úsměvem vtrhl do domku svého adoptivního syna.
Následovalo vylekané vyjeknutí dvou chlapců a šustění papírů spěšně schovávaných za zády.
Wuxian povytáhl obočí. „Copak to tam máte?“
Sizhui i Jingyi zrudli.
„Prodávají to na trhu,“ špitl Jingyi provinile.
Wuxian si pamatoval, jakou… literaturu schovával v jejich věku.
Zasmál se. Nejspíš měl předstírat, že nic neviděl, velkoryse zapomenout, odejít a nechat chlapce zachovat si tvář. Nakonec, byli to teenageři, měli na zvědavost právo.
Jenže to nebyla zábava.
Vteřinka mrštnosti a měl papíry v ruce. Úsměv mu zmizel, protože místo očekávaného milostného textu na něj hleděla ohyzdná karikatura jeho tváře.