Untamed

Utíkal!
Tu dlouhými skoky – tu spěšnými kroky.
Sledují mě dva, vycítil.
Neohlížel se.
Narazil a zakolísal. Překvapeně shlédl na jinocha ve slaměném klobouku, který po nárazu tvrdě dopadl. Setkali se očima.
Sluneční róby se blížily.
Měl by utéct – věděl to! Jenže se nedokázal hnout.
Dostihli ho – meče namířené k němu. „Vzdej se!“ požadovali.
Chlapec však sáhl po Shuoyue, tasil meč z Lan XiChenovy pochvy a probodl překvapeného vojáka.
Vzpamatoval se. Vytrhl svůj meč z roztřesené ruky a zbavil se druhého. Strhl klobouk z mladíkovy hlavy v očích otázku: „Kdo jsi?“
Při pohledu na jeho divoký účes se však neubránil smíchu.

Zatoulal se do vzpomínek. Nešlo se jim vyhnout. Když je člověk tak zoufale osamělý, jako Lan Xichen vzpomínky jsou jako jed. Pomalu prostupují žilami, otravují tělo a sžírají mysl. Přesně tak to cítil.

Přesto je nedokázal opustit. Slyšel z venku nějaký hluk. Doléhal k němu zbědovaný hlas, který říkal: „Neodejdu!“ a „Neopustím Zewu-Juna,“ ale doopravdy se jej nemohl dotknout. Protože i když mu nějaký slabý hlásek vzadu v týle říkal, že coby vůdce sekty by se měl alespoň podívat, co se děje, nedokázal přehlušit A-Yaův hlas, když mu říkal: „Děkuji, Zewu-June.“

Ještě nedokázal odejít. Ještě chvíli ve vzpomínkách musí být…

V domku na okraji Oblačných zákoutí seděl v lotosovém sedu mladě vyhlížející muž. Černé vlasy mu spadaly do půli zad převázané bílou čelenkou. Meč Shuoyue odpočíval ve stojanu vedle dveří nevytažený již slušnou řádku dní…
Stačilo by, kdyby kultivátor otevřel své tmavé oči a vyhlédl z okna. Spatřil by osmnáctiletého mladíka klečet na svém dvoře v prosebném gestu čekající jenom na něho. To se však nestalo. Lan XiChenovy myšlenky se toulaly daleko v minulosti.
Tehdy se s A-Yaem skrývali v nejen banánovém háji a ty vzpomínky by nikdy za nic nevyměnil!

Vítr otočil stránkami obrázkové knížky, kterou tenkrát sám maloval…
______________________________________________________________________________

Rudočerně oblečený muž energicky pobíhal po tržišti. S náručí nejrůznějších tretek a jídla se přihnal ke svému trpělivě čekajícímu společníkovi.
„Měl by sis taky něco koupit,“ pobídl jej.
Lan Zhan zavrtěl hlavou.
„Cokoliv chceš, zvu tě!“ zvolal Wei Ying.
Druhý povytáhl obočí.
„Máš pravdu, technicky vzato to platíš ty, ale co je tvoje je i moje a naopak. I když já jsem z toho vyšel lépe, hahaha! Tak vybírej, po čem nejvíc toužíš?“ zamrkal Wei Ying.
Lan Zhan jej náhle popadl za paži a rázně vykročil k budově, kde byli ubytovaní.
„Moment, Lan Zhaaaan?!“
„Řekl jsi cokoliv,“ odpověděl klidně jmenovaný.

Jeden z jeho problémů byl, že se na něm nikdo nedokázal shodnout. To se vám často stane, když zemřete a zanecháte po sobě jenom vzpomínky a historky, mnohokrát zveličené od lidí, co vás nikdy ani nepotkali.
Děsivý a krutý, tvrdili jedni! Dobrák se srdcem ze zlata, tvrdili jiní (ti méně početní). Mezi lotosy jste se mohli doslechnout, jaký to byl sobec, který opustil a zradil svou rodinu. Lidé v červeném si šeptali o zachránci, který pro ně obětoval vše.
Obvykle by to nevadilo - co záleží mrtvým na tom, co se o nich říká?
Jenže když žijete znova, je to složitější.

Banditi měli jedno jednoduché pravidlo - neútočit na osamělé osoby s mečem. Jak řekl jejich šéf: "Buď jsou to blázni nebo géniové, co vás v sekundě rozseknout na půlku. Ignorovat!"

Tento pohledný mladík neměl meč. Seděl na dobře živeném oslíkovi a hrál na flétnu veselou melodii.

Vyrazili na něj s hrozivým řevem. Mladík pouze zamrkal.
Když si znovu přiložil flétnu k ústům, hudba začala trhat uši.

Náhle nebyl sám. Vedle něj stála hnijící těla, s tvářemi těch, kteří padli pod zbraněmi banditů v minulých týdnech.

Patriarcha z Yilingu, mistr démonické magie, se usmál. "Měli ty plakáty s mým obličejem udělat přesné."

Detaily vlastní smrti si příliš nepamatoval. Viděl před sebou jejich tváře, zkroucené v zášti a hněvu. Kroužili kolem něj jak smečka vlků, čekající na vhodnou příležitost. V jejich mysli byl zlosynem, symbolem všeho špatného. Lidé jako on zaslouží zemřít, řekli mu. Koho zajímají odstíny šedé, když na někoho můžeš ukázat prstem a označit ho za původce všech svých problémů?

A pak dlouhé nic. Ticho a tma. Jeho duše roztříštěná na tak malé kousky, že je ani nemohl po smrti strašit.

Probudil se v nové těle proti své vůli, vyvolán kvůli pomstě. "Tak tohle určitě čekat nebudou," usmál se v duchu.

"Dospěl jsem k závěru, synovče, že bychom měli probrat pravidla našeho klanu." Lan QiRen vytáhl velmi dlouhý seznam. "Očividně ty stará nestačí a musíme je rozšířit."
"Není to trochu přehnané, strýčku? Již teď máme kolem 3000 pravidel, přidávat dalších 1000..."
"Možná kdyby bylo více pravidel, nedopadl by tvůj bratr tak, jak dopadl! Možná by mu ten... ten nekromant nepopletl hlavu!"
"Patriarcha YiLing je po smrti a jeho duše roztroušená. Jistě se nemusíme bát, že by se vrátil rušit náš mír a klid."
"Na nových pravidlech trvám! Některé věci se musí zakázat!"
"Když myslíš, že to pomůže..."

Jak zjistili později, nepomohlo.