DMD č. 28. pro 28. 4. 2020. Téma: Ohleduplný sobec

„Dobrý den, neruším?“ zeptal se Marcely za přepážkou.
Rozhlédla se. Nádraží bylo skoro prázdné.
„Ne, dobrý.“
„Nezvládám to. Starat se o dva psy je hrozně náročné.“
Ušklíbla se. „Mně si nestěžujte, já se starám o dvě děti.“
„Ale vy jste mladá, máte energii!“
„No to určitě,“ odsekla ironicky, „já mám tolik energie...“
Omluvně se usmál. „Promiňte, nechci otravovat. Jen je toho na mě nějak moc. Mám co dělat, abych se postaral sám o sebe.“
Usmála se nazpět, ale pak zvážněla. „Stejně si myslím, že byste toho měl nechat. Stavíte se v sobotu ráno?“
Marcele došla trpělivost. Ale naštěstí měla plán.

"Dobrý den, pošťák Ondra, vy jste paní Eržika?" zeptá se pošťák, který není ve skutečnosti pošťák a už vůbec to není Ondra.

Mohutná a dobře živená Eržika vše odkýve.
"Kontrolní otázka. Pracovala jste?"
Eržika ihned "Ne! Nikdy."
Ondra s nadějí "tak jsem tu správně."

Přichází několik dotazů, kdo si myslí,že si ji pozval, jestli je s dětmi v kontaktu ("ne nejsem.."), kolik jich má ("nepamatuji si") a jestli dorazí....

To nemohla slíbit. Nesnášela moc lidi a hlavně televizi!

"Tak si blbá ne? Co když jsou ty děcka tvoje bohatý?" křikne Laco.

"No jo, maš pravdu, to tam musim jit."

„Co se zas děje?“ zavrčí rozespalost z postele za ním. „Jsou čtyři hodiny, miláčku!“
„Něco jsem zvenku zaslechl,“ otvírá okno do vnitrobloku, „snad nějaký výkřik!“
„Dej pokoj a nepouštěj sem zimu!“ zuří probuzená, „Buď aspoň pro jednou jedinkrát sobec a nech to být!“
„Jsem bezohledný egoista, drahá,“ odporuje muž, „plný ohledů jen k sobě samému! Dokud nezjistím, že je vše v pořádku, neusnu.“
„Já se z tebe zblázním! Nevzbuď mě, až se vrátíš…“

Na dvůr vyšel právě včas. Holohlavec srazil svou oběť na zem a nalehl na ni. Dobře mířená rána golfovou holí do týla poslala útočníka do země mrákot.

„Neobvyklost projednávané věci je v tom, že naše socialistická společnost už nezná takový projev nejbrutálnějšího vyjádření občanů ke společnosti,“ deklamuje prokurátor.
„Odsuzují se… Robert Bareš k trestu smrti a… Václav Bareš k 25 letům odnětí svobody nepodmíněně,“ vynáší rozsudek soudce.
„To je omyl! To je… podvod!“ křičí šokovaný Robert.

„… na obranu nespravedlivě stíhaných,“ řekne v bytě na Karlově náměstí Otka. „Musíme hledět i na všechny ty, kterých se zastáváme! Barešovi jsou na rozdíl od nich vinni, jen trest je nepřiměřený!“
„Aby z nás nebyli ohleduplní sobci!“ rozčílí se Věra, „nezapomínejme, že ti pitomí kluci se jen chtěli dostat za hranice!“

"Nejsem sobec, na svou ženu beru ohledy,"
tvrdil, když jí z cest po světě psával pohledy.

Přestože mu nechutnalo, pokrytecky chválil,
měl-li kmitat, radši brzdil, by start nepřepálil.

Našel plný ranec výmluv pro sobecký zájem,
"můj domov je u maminky, ženě platím nájem."

"Předpisově", tvrdil, "plním svou manželskou povinnost,
dobrý holub rád se vrací, oceň, že jsem stálý host."

Její výtky ignoroval, případně se tlemil,
řekla-li mu: "šetři vodou", raději se nemyl.

Ohledy bral na všechny, nejméně však ženu,
brzy za to obdrží Darwinovu cenu.

"Manželku mám ubrblanou, jsem jí v oku trn"
ona pro něj láskyplně chystá krásný drn.

„Proč ty?“
„Je to můj úkol.“ A nechci se dívat, jak tě ta obluda rozmačká.
Ambrož neochotně nastaví spojené ruce, Evžen se odrazí, vyskočí nahoru, visí na golemově paži, s výkřikem padá, dlaň pálí, skáče znovu, odletí jak hadrový panák, znova nahoru, zachytit se skály, rána, žebro praská, kamení se sype, vyražený dech, znovu, oči slzí prachem, ruce v ohni, neúprosné beranidlo letí, už neuhne, nemůže…
„Josefe, stůj!“ zařve Ambrož.
Golem na vteřinku zpomalí. Evžen zachytí šém, zpuchřelý pergamen se drolí, golem se mění v hromadu chladnoucí hlíny.
Evžen náhle leží, nemůže vstát.
„Jeskyně se zavírá! Seber se! Musíme ven!“

Není kam se skrýt.
Měnící se směr hlavně.
Zamrzlý kolega.
Sakra, stejně jsme v hajzlu!
Jen tak ho tam nenechám...
Nižší kinetická vlna není kdovíjak účinné kouzlo, i začátečník jej zvládne.
Proto na něj jeho obrana nereaguje.
Účel plní.
Náraz smýkne Hydraščukem stranou ve chvíli kdy hvízdne výstřel, probere ho.
Získali jsme sekundu, nebo dvě?
Ruka se zbraní se pohnula nečekaným směrem.
Z chodby se začal valit proud démonů a elementálů všech druhů.
Od mrňavých, po sotva prolezší.
Zbraň hvízdá, démoni padají, elementálové mizí.
Je jich tolik! Vším útočí na chrononauta.
Aneron Messser nakonec klepne na zápěstí, mizí.
Stroj ožívá.

Kdo se stará, ten má. Nikdo pro mě nic zadarmo neudělá, všechno si musím obstarat sám.
Kořeny, zaberte! Táhněte ze země vodu, spoustu vody! Litry a litry, až nahoru k listům.
A vy, listy, pořádně lapejte oxid uhličitý, je to potřeba. Na každé dvě molekuly vody molekulu oxidu uhličitého, prosím.
A ty, sluníčko, pěkně sviť.
A ty, chlorofyle, šup šup, katalyzovat reakci.
Dělám to pro sebe, jen pro sebe.
Já potřebuji získat energii, já potřebuji získat glukózu a odkládat si ji na horší časy.
Cože, že produkuju odpad? Vodní páru? A kyslík?
Víte co, budu grand. Tak si ho vemte!

Nikdo se nemůže divit temperamentnímu muži, že ho omrzela stárnoucí upjatá katolička. Dříve byla ženou jeho bratra, to je hřích (proto nemá syna!) a on nemůže dopustit, aby si oba dál duši hříchem zatěžovali. Než by se tvrdošíjné ženy pohodlně zbavil popravou, složitě zařídí odluku od Říma, vznik nové církve a rozvod.
Může se oženit z lásky.
Nikdo se nemůže divit temperamentnímu muži, že ho obtěžují žárlivé a hysterické výstupy jeho krásy pozbývající ženy, která mu nedala syna.
Láska si nedá poroučet. Král se zahledí do jemné dvorní dámy.
Na stětí královny ohleduplně pozve kata s mečem až z Francie.

„Holky, upekla jsem vám buchty. Vážně se povedly,“ básnila Maruška.
„Fakt? Jaký? Nejradši mám makový!“ olízla se Bibi.
„Makové, tvarohové a povidlové. Jo a pár borůvkových. Jsou nadýchané, jedna báseň.“
„Borůvkové musí být opravdu skvělé, ale asi bych neměla, podívejte, jak vypadám…“ váhala Darja a zkoumavě si ohmatávala břicho.
„Měly bychom počkat, až pořádně vychladnou, po teplém nadýmá… ale voní náramně,“ začichala Alex.

„Pojďte svačit, už určitě úplně vystydly,“ lákala Maruška Darju a Alex asi za půl hodiny.
V kuchyni narazily na téměř prázdný pekáč a přecpanou Bibi.
„No co? Ste říkaly, že nebudete. Tak sem se pro vás obětovala.“