DMD č. 28. pro 28. 4. 2020. Téma: Ohleduplný sobec

Všechny ty maličkosti...

Deanovy nohy na stole.
Jeho apetit, se kterým se mu povedlo sežrat půlku nákupu, hlavně věci jako zmrzlinu, brambůrky a podobně, aniž by někomu taky nechal.
To, jak při výjezdech balil holky a nestaral se, jestli má Sam odvoz nebo i kde přespat, jeho libido bylo přednější.
Vůbec už nemluvě o oblibě kanadských žertíků.
"Ty jseš vážně strašnej sobec, Deane."

Až potom Sam... On měl pocit, že zemřel, i když Dean i Bobby mu tvrdili něco jiného.

Všechny ty maličkosti...

"Kolik?!" ptal se Bobby, když zjistil pravdu.
"Rok," vydechl Dean. "Neříkej to Samovi, prosím!"

Všechny ty maličkosti...

Když měl Ruda naposledy trojku a svištěl si to nahoru na Kobylisy, střetl se před zastávkou U kříže s jedním poněkud agresivnějším řidičem osobního automobilu značky BMW. Zmíněný řidič mu navzdory jasnému dopravnímu značení nedal přednost v místě, kde jízdní pruh plynule přechází na kolejový pás, neboť se domníval, že tam se svými 450 koňmi bude dřív. (Přece se nenechá zdržovat stanicující tramvají.) Inu, bouračka to byla vizuálně efektní. Bavorák udělal dvě piruety, než skončil omotaný kolem lampy. Co však Rudovi vyrazilo dech, byla reakce šoféra, který z vraku vylezl.
„Hm, tohle trochu nevyšlo. Nestalo se nikomu nic? Jste OK?“

Skrčená, chvěje se, nohy zoufale tiskne k hrudi v chabé náhražce objetí, které nemá. Brečí, pro vzlyky nemůže dýchat, ale počínající astmatický záchvat je v té kakofonii hrůzy téměř zanedbatelný.

Nejvíc nadávek se naučila od matky, to když ji slyšela, jak skrz příliš tenké dveře řve na otce. On jí seznam moc nerozšířil, vystačil si s tou jednou, stokrát opakovanou.

Milující rodiče, jistě, proč ne. Na ostatní vždycky milí, vždycky ohleduplní, úsměv na tváři. Vůči sobě? Sobci, možná. I když cílem dávno nebylo získat. Cílem bylo zranit.

Sedí, dusí se, srdce v hrudi se chvěje.
Poslouchá.
A úplně potichu trpí.

Proč vlastně vzal děti Ven a ukázal jim největší tajemství Habitatu? Protože byl sobec a chtěl se o ně s někým rozdělit. Nehleděl přitom na následky. Říkal si sice, že ty děti k němu do Výklenku přišly samy, ale i on chápal, že to je výmluva.
Nevěděl, proč je obrazovka – ve skutečnosti to bylo okno – pustila ven. Měla být naprogramovaná pouze na jeho genetický kód. Zřejmě někdo nahoře zanedbal povinnosti a nekontroloval systém. Správci to nevadilo. Jen těch dětí mu bylo líto.
Chtěl, aby si svůj první a poslední pobyt v Parku užily. Věděl totiž, že tohle bude mít Následky.

Pantheon, dva tisíce let starý, majestátně držící tíhu několika tun žuly.
Muž, právě vstupující do dvanácté dekády svého života, skomírající pod tíhou celého světa.

Osvětim, místo temné historie, dějiště nejkrutějších selhání lidskosti.
Muž, srdce obtěžkané hříchy, obviňovaný ze sobectví a lhostejnosti.

Jeruzalém, stojící uprostřed, místo válek za vlastní pravdu.
Muž, svírán ze všech stran, s předstíranou ohleduplností a ochotou přinášet oběti.

Tádž Mahal, vzpínající se k nebi, symbol smutku a lásky.
Muž, snažící se nespadnout, pohřbívající vzpomínky na milované.

Hrad, poslední útočiště, štít zbytky sil brání nevinné.
Albus Brumbál, poslední obrana, zlomený pravdou. Tiše posílá na smrt nic netušící děti.

„Bez tebe neodejdu,“ zašeptala Hermiona.
Sirius ji sevřel do náruče.
„Já vím,“ řekl. „Ale ty se musíš vrátit zpátky do své doby. Harry tě potřebuje. Bez tebe Voldemorta nikdy neporazí. Neboj, podnikl jsem jisté opatření…“
Náhle zavrávoral. Nohy se mu podlomily. Hermiona vykřikla a vrhla se k němu.
„Vím, že bys beze mě nikdy neodešla,“ zachroptěl Sirius. „Proto jsem vypil lahvičku s jedem, aby tě tu nic nedrželo.“ Jemně jí setřel palcem slzu z tváře. „Taky jsem nechtěl, abys mě v budoucnu potkala jako starého dědka...“

A tak umřel před lesem černým,
slza se mu leskla v jeho oku věrným.

Byly dny, kdy nechtěl nic jiného než spát.
Eliza mu nechávala jídlo za dveřmi a večer ho zase odnášela.

Nenáviděl tyhle dny.
Mohl jen čekat, až se překlopí v druhou stránku jeho života.
V probdělé noci, které za sebou nechávaly stovky stránek, myšlenek, nápadů na to, jak stvořit Ameriku.

Občas se mu třásly ruce a klid našel jen v náručí někoho, kdo nebyl jeho žena.
Občas někdo přišel s obviněním, které nemohl nechat být.
Pro svůj odkaz.
Pro představu, kterou o sobě stvořil.
Pro vyprávění o sirotkovi z ostrovů, který pro sebe vytvořil místo v novém světě.
Pro...

(Pro Elizu?)

„Je tak úžasný… milý… krásný… ohleduplný… A chytrý! Statky pod jeho vedením jen kvetou! Jen k mým citům je naprostý sobec! Tolik dětí jsem mu dala, miluji ho nade vše… a on? Kněžna Dietrichsteinová! Hraběnka Taurocová! Hraběnka Daunová! Ach, s jakou předstíranou nevolí mi byl podstrčen ten posměšný leták – prý Paní Rézi, pozor dej si na svého France! Moc rád běhá za Katynkou na šance! Mladou Auerspergovou sem sám čert nastrčil! Ale nadarmo nejsem císařovna. Všem poběhlicím ukážu a ctné manželky mne budou milovat.“

Císařovna Marie Terezie se dala do psaní. Zřízení mravnostní policie s rozsáhlými pravomocemi bylo dílem okamžiku.

Dobrý den, vážení studenti. Připravil jsem pro vás malou exkurzi do světa genetického kódu. Rád bych utřídil publikace, které jsou na nejvyšších policích. Poté můžeme začít s opravou poltergeistího modelu DNA, kterému se rozpadá cukrfosfátová kostra.
Ráno jsem objevil první vydání knihy Sobecký gen podepsané autorem. Richard Dawkins v ní přichází s hypotézou genu jako jednotky přírodního vývoje. Jednotlivé alely genů podle této teorie soupeří o zastoupení v dalších generacích a organismy jsou jenom jejich vehiklem pro lepší šíření.
Organismy jako ohleduplní sobci? Nevím, co by si o této teorii mysleli pánové Darwin s Dawkinsem, já však oceňuji vaši fantazii.

Křidélko měl nejraději. Naservíroval jí ho s velkým kusem libového prsního masa. Sám si vzal stehno, aby to lepší zbylo na ni. Vlastně měl tak trochu rád, když byla nemocná a mohl o ni pečovat. Měl ji pro sebe a navíc se o ni nemusel bát.

Dívala se na něj s úsměvem. Ještě ji všechno bolelo, ale cítila, jak spánek rozpustil velký díl napětí v těle. Když pekla kuře, vždycky mu dávala ten lepší kousek - stehýnko. Vzal si ho i dnes. Jen malý stín sobectví ve vší té záplavě péče.

"Dnes mi to obzvlášť chutnalo." shodli se oba malinko pokrytecky.