DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

Nové ráno, nové slunce umyté noční přeháňkou. Nové odhodlání.
Zatvrdit se a poslechnout vlastní rozhodnutí. Bez pochyb, bez protivení se, splnit dané slovo. Prsty běží po nápisech na hřbetech, soustředěné oči je sledují. Dokáže to. Najde je a přečte. A užije si je, stejně jako bratr!
Elladan v noční košili vrazil do černé kuchyně, až se mu knihy málem svezly z náruče.
"Mám je! Nejlepší knihy, jež jsou hodny mé pozornosti!"
Chůva pozvedla obočí. "Máš tam i Osudové přísahy a jak se jich vyvarovat?"
Elrohir zahýkal smíchy. Zase Elladana předehnal. Už byl v polovině snídaně i Mého roku s prasátky.

Mladý spisovatel seděl na gauči a pevně objímal svou Múzu. Chvěla se.
V televizi běžely závěrečné titulky filmu Jojo Rabbit.
“Jsou válečné múzy něčím specifické?” zeptal se.
Pokrčila rameny.
“Každá múza pozoruje svého spisovatele jak následuje více či méně jasné rozkazy svého nitra, jak do svého díla vkládá svou bolest, srdce a duši. Často ta nejúchvatnější díla bolí nejvíce a múza je celou dobu u toho.
“Ony cítí to samé?”
“Múzy necítí emoce, jen jejich ozvěny. Ne jako lidé. Ne jako já teď.”
Zvedla oči k Filipovi a smutně se usmála.
“Lituješ toho?”
“Ne,” řekla měkce. “Necítit bolí daleko víc.”

Zrovna byl Pegas nad tokem Dunaje, když měl Krákal svůj den. Začal cosi brblat, až se všichni ve vozu trošku naštvali (ono je to stejně vůbec nezajímalo). Rozkaz zněl jasně: "SKLAPNI, KRÁKALE!!!". Když pořád Krákal cosi brblal, už všem došla trpělivost a převázali mu zobák provázkem. Ale ouha - provázek prasknul a všechno začínalo odznova. Tak mu zobák přilepili lepidlem. "Hele - ono to funguje," řekla nadšeně Morganka, která byla ráda, že je klid. Ale jejda - lepidlo přestalo fungovat a všechno zase šlo odznova. Všichni si teda nasadili špunty do uší.

Ptáte se, proč měli téměř všichni smůlu? Byl totiž pátek třináctého.

Prásk, prásk, prásk. Zvuk lámaných větví. Ohňostroj suchého jehličí. Cink, cink. Poslední ozdobičky dopadají na dlaždice. Mezi střepy jejich sester. Pohřebiště pod kmenem. S pozůstatky čokoládových Mikulášů. Zbytky barevných staniolů. V horách jehličí. Zašlapaného do koberce. I s těmi střepy. A pozůstatky. Barevnými stanioly. A rozlámanými větvemi. Je po bitvě. Na ztichlou scenérii dopadají rozptýlené paprsky slunce, propouštěné skrze husté záclony. V paprscích září částečky rozvířeného prachu.
“Hele, a neměli jsme ten stromeček spíš normálně odstrojit a odnést k popelnicím?” Kája zadumaně kouká na tu bitevní spoušť. “Ani náhodou,” rezolutně se ohradí Adam. “Máma řekla: “ten stromeček je třeba zlikvidovat!”

Je to jako hra.
Čarodějnice nepodléhá nikomu. Ani pánu tvrze, se zlatým, železným hlasem, uvyklému poroučet srdcím rytířů.
Každý den jsem mu rovna, mému Martinovi. Nezlomně vedu magii Sychrava.

Každou noc prosívám mezi prsty stejné pochyby.
Vychovala jsem tě. Tvá Hana mi věří, svojí učitelce..

S půlnocí klepe na mé dveře - úlitba naším sférám vlivu.

Není to správné. Neměla bych.

Úsměv jako plamen, sebejistý, vyzývavý. Jeho dotek hoří na mé kůži.

Nechci tě využít, zranit...

Ví, že nikdy neudělám první krok.
"Pojď ke mně, Marianno," říká hlasem železným a zlatým.

Ale odmítnout ti nemohu, můj milovaný.

Klesám do tvého objetí.

Když se Tess vzpamatovala z neobvyklé atmosféry (tvořené jen z části umělou mlhou a z většiny zplodinami svic) a rozkoukala se mezi natrvalenými hlavami, seznala, že to s tím úkolem nebude tak snadné.
Isabellu Thorpe naštěstí identifikovala, ovšem nápad na to, jak omezit její společenské řádění, se ne a ne dostavit.
Tiše a zdvořile zanadávala a pomyslela si něco o špatném managementu. Pak se jala dolovat z paměti, co kdy vůbec o tomhle románu a jeho postavách slyšela.
Rozkaz byl nicméně na konci večera úspěšně splněn. Namísto zdržování na straně slečinky zabral podrobný rozhovor o vojenských strategiích s protřelým kapitánem.

Trochu strnul. Nahnul se k setníkovi.
„Co jste to s ním vyváděli?“
„Rozkaz zněl jasně, pane.“
„To ano, ale to snad mohl zastat jeden člověk, ne? Kolik vás na něj bylo?!“
„Celá setnina, pane.“
Prefektův výraz ztvrdnul.
„Moji muži se nudí, pane, a co na tom, stejně bude popraven,“ bránil se setník, ale zjevně šlápl vedle.
„Jeho poprava je – pokud vím – v mojí gesci!“ zvedl hlas prefekt.
„Ano, pane, rozumím!“
„Teď zmizte.“
Prefekt pohlédl obžalovanému do očí, ale nesnesl jeho pohled dlouho. U všech bohů! Chtěl, aby vzbuzoval soucit, ne odpor! Skoro se styděl pronést nad touhle troskou „Ecce homo“.

Na lodi za války dá kapitán poručíkovi rozkaz:

"Okamžitě běž do podpalubí a řekni chlapům, že se balíme a vypadnem, míří na nás torpédo a za minutu je tady!"

Poručík doběhne do podpalubí a říká chlapům:

"Vsaďte se každý o deset babek, že když ho vytáhnu a bacím s ním o stůl, tak se loď potopí."

Námořníci nevěří a tak ho poručík vytáhne a třískne s ním o stůl.

Loď se roztříští a když tak plavou v moři plném trosek, kapitán řve na poručíka:

"Sakra, jasně jsem řekl evakuovat! A co jste v tom podpalubí provedli? To torpédo nás minulo."

Sedí na terase a pozoruje Paříž pod sebou. Ruch bulvárů pomalu umlká, odkudsi tiše zní akordeon. V šeru má město zvláštní kouzlo, jako žena, která dychtivě čeká na svého milence.

Upije koňaku a ušklíbne se: dnes by potřeboval něco silnějšího. Jeho démoni ho upřeně sledují, s každým douškem jsou o krok blíž.

Má svou čest šlechtice a důstojníka. Nesplnit rozkaz je v jeho světě nemyslitelné.

Duch vychrtlého Žida se zachechtá bezzubou dásní.

Možná může obětovat svou čest, ale má stejné právo obětovat bezpečí své rodiny? Neudělá, co má, a všichni půjdou ke zdi.

Zvony Notre-dame duní tmou.

Dietrich se rozhodne.

Klepání. Přesně o půl osmé – dochvilnost ctí hosta.
„Pospěšte děvčata,“ pobízela paní Treschlová dcery, „Mon Dieu, Lydie! Co to máš na hlavě?!“
„Ozdobu, mamá,“ usmála se sebejistě.
„Okamžitě sundat!“
Rozkaz zněl jasně, nicméně pan Treschel právě otevřel dveře a návštěva vstoupila do předsíně.
„Leopolde, dobrý večer,“ potřásl mu bodře rukou doktor Waldhof. „Madam Treschlová! Mein Konzipient Norbert Krása,“ představil vzápětí mladíka, jenž přišel s ním.
Paní domu se zářivým úsměvem pokročila vpřed, aby hosty uvítala. Nenápadně přitom stiskla dceřinu ruku. To pero, Lydie!
Dotyčná se ošila, její sestra však nezaváhala a jediným trhnutím jí paví pero z účesu nepozorovaně vyškubla.