DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

Hynek: Jdu kontrolovat stráže.
Smyl: S tím rozkazem počkám na tebe.
Hynek: Jakej rozkaz, Smyle?
Smyl: Ten kterej spadne.
Hynek: Aha, tak to jo.

Hynek odejde kontrolovat stráže.
Veverka: Už spadl?
Smyl: Ještě ne... Už.

Hynek se vrátí.
Hynek: Tak co, spadl?
Veverka: Co myslíš, no samozřejmě. Tak co, jedeme?
Smyl:

3.4.2021
Na mém Václavském náměstí v Praze není ani noha! Jak si můžou myslet, že mě to neurazí?! Kdyby tak někdo jel a vyřídil jim, ať si trhnou nohou...
Veverka: Takže se jedé!
Smyl: NÉ tak rychle. Čtu dál...

...ale vás tam poslat nemůžu...

Hynek: Takže nic.

Jejich trojice byla poněkud neobvyklá. Jistě, Geralt s Marigoldem cestoval často, ale Yennefer dávala přednost portálům.
Marigold od rána žvanil, jako kdyby ho platili od slova. Odpoledne už sténal zoufalstvím nejen Geralt, ale i Yenn ztrácela svou ledovou vyrovnanost.
„A pak ten běs zaútočil, já jsem seskočil z koně a vytáhl...“
„Sklapni, barde, nebo tě umlčím na dobro,“ zavrčela čarodějka.
„No dobře,“ hlesl Marigold. „Ale nejdřív vám to dopovím, určitě vás zajímá...“
Geralt barda propaloval pohledem. „Nezajímá.“
„Rozkaz zněl jasně, už mlčím jako ryba,“ zakoulel očima Marigold. Věděl, že dráždit Yennu se nevyplácí.
O tom by koneckonců zaklínač mohl vyprávět.

Je podzim a ranní mlha se jemně kutálí krajinou. U kraje lesa stojí posed. Je napůl schovaný v podrostu a napůl ční na rozlehlou louku. Jeho dřevo je staré a začíná trouchnivět. Na posedu sedí Milan. Postarší myslivec, který zdědil svůj rajón po otci.

Letošní rok byl dobrý, zvěři se dařilo. Bohužel tak moc, že se přemnožila a je tedy potřeba snižovat její počty. Příkaz zněl jasně. "Střílejte všechno, co se hýbe."

V lese něco zašustí.
Milan zbystří, otočí se za zvukem.
Namíří svou brokovnici.
Zaostří.
Na louku vylétne igelitová taška.
Ozve se rána.
Kus černého plastu dostal přesný průstřel.

Hagrid se může zlobit, jak chce, ale co je moc, je moc. V ZAKÁZANÉM LESE v noci hlídat prváky? Kdo to kdy viděl.
Proto jsem byl celý večer jak na trní, zvláště když jsem doprovázel Malfoye s Potterem, ti dva tak zaujatí rozmíškami mezi sebou, by si nevšimli nebezpečí, ani kdyby je kouslo do zadní části těla.
Vím, že jsem větší než ti mrňousi a měl bych je chránit, ale to neznamená, že musím čelit zhmotnělé hrůze, co pije krev jednorožců.
A přestože prvotní psí rozkaz zní jasně bránit člověka, v tomto případě, kdo uteče, vyhraje. Jakože se Tesák jmenuju.

„Těžařská loď Červený trpaslík tři miliony let v kosmu. Její posádka: Dave Lister, poslední žijící člověk; Arnold Rimmer, hologram Listerova mrtvého kolegy; a tvor, který se na lodi vyvinul z kočky. Konec sdělení.“
Holly zmizí a pak se znovu objeví. „Dodatek: Na cestě zpět na Zem jsme dosáhli překvapivého zjištění. Veškeré inteligentní formy života, které potkáme, se po seznámení s posádkou rozhodnou pro řízenou sebevraždu. Stále nevíme proč. Dnes jsem obdržel rozkaz o zákazu seznamování. Konec dodatku.“
Holly zmizí a znovu se objeví. „Dodatek číslo dvě: Stále není jasné, kdo tento rozkaz vydal. Po osobě pátráme, rádi bychom ji potkali.“

„Copak jsem to neřekl dost jasně?“ rozléhal se chodbou hlas královského rádce. Paull nadzvedl obočí, ale přece jen přidal do kroku. Zastavil se u bočního vchodu pro služebnictvo.
„Měli jste jednoduchý úkol. To tady člověk musí dělat všechno sám?“ pokračoval rádce. „Měli jste přivést kouzelníky!“
Vojáci něco zamumlali, příliš potichu na to, aby jim Paull rozuměl. Proč ale měli přivést kouzelníky? To zavánělo něčím hodně, hodně podezřelým.
Paull se odvážil povystoupit ze svého úkrytu, a měl co dělat, aby se neprozradil výkřikem. Vězeň měl obličej potřísněný krví a potrhanou košili. Nebylo ovšem pochyb, že před ním v poutech stojí Kasandr.

Derek zavrtěl hlavou: „Nedává to smysl. Oběti nespojuje pohlaví, věk ani vzhled.”
Na laptopu zablikala ikonka. Morgan s úsměvem přijal videohovor: „Co pro nás máš, kočinko?”
„Nic. Všech pět obětí prošlo Penelopiným standardním pátráním, ale kromě toho, že byly nalezeny ve vlastní ložnici a žily maximálně 50 kilometrů od New Orleans, ani ťuk.”
„To nestačí, Garciová. Jdi po maličkostech. Musí tam být spojitost,” řekl Hotch netrpělivě.
„Tvé přání je mi rozkazem, šéfe,” zašvitořila Garcia a ukončila hovor.
„Reid a Prentissová na pitevnu. Dave a Morgan prohlédnou poslední místo činu. Já s JJ navštívíme pozůstalé,” rozdal Hotch pokyny. Letadlo začalo přistávat.

"Nemyslím, že tam stojí: Nakonec spalte," poznamenal Alexander Hamilton a listoval předmětem doličným. Vypadal jako neškodná kniha návodů na účesy. Věnování bylo vepsané povědomým písmem, přesto nepoznal, kdo tak záludně zaútočil na jeho klientku.
Theodosia se nuceně usmála, ale nejraději by ho praštila kulmovacími kleštěmi, kdyby jedno obvinění z vraždy nebylo dost zlé.
"Stejně vypadáte skvěle," pokusil se napravit svou reputaci komplimentem, zatímco Theodosia maskovala spálené vlasy umělými květy.
"Všechno bylo tak jednoduché a jasné," povzdechla si Theodosia. "Až k bodu šest..."
Hamilton rychle nalistoval inkriminovanou pasáž: Nakadeřte přední část vlasů obvyklým způsobem.
Theodosiin "obvyklý způsob" byl, zdá se, improvizovat...

Jednu chvíli byl svět normální. Nebo alespoň tak normální, jak jejich rodiče dokázali předstírat. Chodili do školy a na klavír a do skautu, psali si úkoly, vstával včas a do postele před devátou.
A pak...
Ve stejný momentě se všichni zastavili se na půli cesty. V půlce slova. V půlce nadechnutí. Něco se jim rozzářilo v mysli, oslepilo všechny ostatní myšlenky, spálilo protest a strach a začalo rozkazovat.
Počkej. Poslouchej. Propůjči nám svůj hlas.
Šestého července 2009 se všechny děti Země na okamžik zastavili a řekli všem, že jejich noční můra se vrátila.
A tentokrát jim nebude stačit jen dvanáct.

Pěšák imperiální armády, věděl ZT1985, má být v první řadě poslušný. Disciplinovaný. Následovat rozkazy. Neklást pitomé otázky. Každá informace navíc je totiž co? ZBYTEČNÁ informace.
Měl ale vážně divný pocit a nemohl se ho zbavit.
Důstojník zachytil jeho zaváhání a vzhlédl.
"Co zas!?" houkl rozmrzele. ZT1985 v tom jasně zaslechl nevyslovené Do prdele, takže zaváhal ještě víc. V brnění měl písek a horko na nich leželo jako drtivý příkrov.
"Promiňte, pane, ale VÁŽNĚ chtěli tohle?"
"Rozkaz je rozkaz. Nemelte a pokračujte!"
V duchu zasténal.
"Pročesat poušť," znělo rozumně. Ale fakt si nebyl jistý, jestli si na to měli brát hřeben.