DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

Nepřísluší mi rozporovat a hledat smysl. Tam, kde se nikdo neptá, je lepší neodpovídat. Ticho léčí. Zvlášť, když na druhém konci spektra stojí nelidský řev a čeká, kdy nadejde jeho čas.
Obrázek světa, zavrtaný v hlavě, která teď sedí se vztekem zkroucenou tváří na druhém konci stolu, je jasně ohraničený, světlo a stín, černá a bílá a nic mezi tím, navzdory skutečnosti, že se každou chvíli mění. Mou prací je ty změny předvídat. Být ve střehu. Plnit přání, bavit, pomáhat, nepomáhat, zařizovat, nechávat plynout.
Rozkaz zněl jasně. Růžové triko. A jeho neuposlechnutí bude mít dalekosáhlé dopady. Děti se musí poslouchat.

Na Levepeše vládla hluboká noc a téměř všichni spali. Jen kapitán byl vzhůru a sahal na zadek svému podporučíkovi. Kapitán byl Jiřík a podporučík Sněhurka, a ještě v tom moc neuměli chodit.
Sněhurka zvedla tužku a hodila si ji do výstřihu – viděla to v jakési divadelní hře. Chvíli sice bojovala s upnutým rolákem uniformy (který v divadle zjevně neměli), ale podařilo se.
„Hledej, šmudlo,“ zašeptala svůdně.
Kapitán pozvedl obočí.
„Teda,“ improvizovala Sněhurka, „hledej, šmudlo… pane… kapitáne… pokud by vám to nevadilo…“
Pomyslnou korunu jejich romantickému večeru nasadil opravdový Šmudla, který přisupěl do Sněhurčiny kajuty a jal se plnit její rozkaz.

Dveře se otevřely, a my jsme vpadli dovnitř.

Cože, třída? Všichni se na mě koukali jako na úplného blbce. Učitel mě zpražil pohledem a já se odšoural k lavici. Spark si sedl na volné místo vedle mě, avšak se nezdálo, že si ho někdo všiml.
Najednou se mi v hlavě ozvalo: „Ahoj, Christiáne. Tvůj první úkol je, napsat dnešní test jak nejhůř můžeš.“ Zase ten muž…
Učitel začal rozdávat papíry.
Neposlechl jsem, co se může stát přece.

Přišel jsem domů, všechno v pořádku, ale jakmile jsem zavřel dveře pokoje, stál tam muž.
„Rozkazy zněly jasně!“ a rozběhl se proti mně.

Srdce ho ze žalu a strachu bolelo až k smrti. Byla v tom špetka ironie.
Prosil Otce, aby ho nenutil to dělat. Ptal se, jestli je nějaká jiná cesta. Pak kalich přijal.
I když se podvolil, i když ho vedli jako zločince, i když ho bičovali, i když klesal pod tíhou kříže, pořád v něm byla jiskřička nesouhlasu. Ta vytrvalá touha po životě, která doufala, že by se mohl přece jen vzepřít rozkazům.
Ta jiskřička pohasínala s každým hřebem, s každým usilovným nádechem, až zhasla docela. Splnil svůj úkol.
Ježíš Kristus zemřel na kříži. Tak, jak mu uložil jeho Otec.

Dostal jasné pokyny: strážit u Východní brány do Edenu. Pro anděla žádný nesplnitelný úkol.
Když ale tisknul jednomu z těch ubohých lidí do ruky svůj plamenný meč, na rozkazy si ani nevzpomněl.

...

Dostal jasné pokyny: plazit se v zahradě a nadělat nějaké problémy. Pro démona nic náročného.
Když ale sledoval, jak se ti dva lidi zakusují do toho zatraceného ovoce, cítil se divně. Jako by to, co udělal, ani nebylo špatné.

...

Jak teď vedle sebe stáli na zdi Ráje a sledovali dvě postavičky pomalu mizet v dáli, skoro ve stejnou chvíli je napadlo, že mezi „ty své” tak úplně nezapadají.

Nehet na sklenici skoro skřípal, ale usazenina vodního kamene nechtěla dolů.
V hostinci bylo rušno, dělníci se hlasitě dohadovali o stávce. Jiní se smáli.
Jeho stůl byl tichý a kromě něj prázdný.
Do uší se zařízl jek poplašeného koně zvenku.
Byl zpátky.
Nekřičeli opilci, ale zpívala polnice.
Nedržel sklínku, ale šavli.
Neseděl na vrzavé lavici, ale na zpoceném šedáku Partridgovi.
A před ním jel Charles, který se ještě držel na koni. Ale už ne celý.
Už ne celý.
První roky přinesly přípitky a recitace.
Pak lítostivé pohledy.
Zbylo zapomnění a ticho.
Gin na palci studil. Ta usazenina byla uvnitř pohárku.

Když byl ještě námořní důstojník, všechno bylo tak jednoduché a černobílé. Na Francouze se střílelo a bojovalo se pro dobro Britského Impéria.
Draci byli jen vzdálenými tečkami na obloze, bojové stroje, zvířata války.

Rozkaz zněl jasně. Francouzští draci budou umírat, na nemoc, kterou Britové dokážou léčit. Je válka. Zemřou v bolestech, aby Impérium získalo výhodu, aby Bonaparte padl.

Černá a bílá se už dávno slila v nekonečné moře šedi.
Pokud to nechá být, může se s klidným srdcem podívat svému drakovi do očí? Sám sobě?
Žít s tím, že poslechl rozkazy? Nebo být popraven jako zrádce?
Rozkaz přece zněl jasně.

"Sáčky? A gumičky zavařovačky?" kroutila mamka hlavu nad školním zápisníčkem.
Pláštěnka nebyl problém, i když brácha remcal, že není mimino a neví proč by jí nosil, že není z cukru. Na to chytil pohlavek, protože máma řekla a máma pak nebude lítat s aspirínem.
A tak jsem druhý den napochodovala na branné cvičení poctivě vybavena plátěným pytlíkem s pitím, sváčou, pláštěnkou, gumičkami i sáčky.
Plynovou masku velikost 3 jsem nafasovala u tělocvičny.
"Ochranné prostředky nasadit a zaujmout pozici od epicentra!" zařval tělocvikář.
"Rozkaz, soudruhu učiteli!" odpovědělo sborové zapištění třídy a jako jeden muž jsme sebou plácli vzorně zaigelitovaní do bláta.

Instrukce zněly přece jasně.

Sednout si na lidskou ruku s rukavicí. Rozehřát se. Popohnat rozehřátí třesem.
Proecholokovat okolí.
Hluboce se zamyslet.
Vypustit, případně odhodit veškerou zátěž.
(Úleva!)
Znovu se hluboce zamyslet.
Proecholokovat okolí.
Zavěsit se z lidské ruky.
Protáhnout levé křídlo a očistit smítko.
Protáhnout a vyčistit pravé křídlo.
Zamyslet se, zatímco člověk už úpí, že ho bolí natažená ruka.
Očistit si drápek na levé noze.
Vytáhnout zrcátko. Přepudrovat nos.
Zamyslet se. Nespěchat. Závěrečný třes za účelem zahřátí o jeden stupeň.
Jakmile lidi začnou zvedat ty hranaté věci se světýlkem, fofrem odletět.

Tak proč ti lidi vždycky začnou překvapeně pištět?

Myslím, že nejsem úplně despotická matka. Jako, nemáme demokracii, to nejde. Zvlášť když se někam jde. To se musí jít, kam chce dítě, jelikož jinak je vzteklý... Ale obyčejně doma vládnu pevnou, ale laskavou rukou. Většinou pravou, tou to prej víc bolí.
Dávám jasný rozkazy. "Pomalu!" "Dívej se, kam jdeš!" "Mazání na prdel nepapej!"
Jsem velký širý rodný lány a moje rozkazy taky. U toho dítěte se to ještě dá pochopit. A taky ho v případě potřeby zvládnu přeprat. Zatím.
Horší jsou dospělí. "Nedávej mu cukr." Boom! "Nenech ho plivat vodu." Boom!
"Veď ho pevně, ještě vrávorá." Do prdele, zuby!