DMD č. 8. pro 8. 4. 2021. Téma: Staré mistryně

It all felt like a dream. Leaving my mother when I was still a child and losing my brother just days later. I was terrified when I was sitting in the boat. I didn't know when or if ever I'll see my family again. And then we arrived. They welcomed me with open arms and eventually became my new family. They taught me things I didn't know were possible. Mistresses of their art, many of them already had white hair. They devoted their lives to their religion. To our religion.
Today is my initiation. To finally become one of them.

Často a ráda vzpomínám na svá učňovská léta. Sešlo se nás tenkrát pět dospělých, kteří měli pocit že jim střední a vysoké školy nedaly do života nic pořádného.
Vzala nás pod křídlo malinká paní vedoucí.
Nadšeně krmila náš hlad veškerým svým umem a neprominula nic. Vedla nás laskavě i přísně.
Ráda vyprávěla. Nejlepší byly historky z jejího vlastního učení. To strávila, se svou nejbližší přítelkyní, na dílně plné pánských krejčích. To byli Páni krejčí, ti zažili ještě První republiku.
U oné přítelkyně jsem prvně viděla magii plisování látek.
Ty dvě drobné dámy jsou opravdové mistryně ve svém řemesle, krásné krejčovině.

První malířka širého, nedozírného plátna života. První tesařka trámů, na kterých stojí celý Vesmír. První hrnčířka, v jejímž džbánu bublá živá voda. První tkadlena, jejíž plátno uchrání lidstvo před potopou. První švadlena, která jehlou propíchala nepoddajnou zem. První ševcová, jejíž kroky zní neslyšně i uschlým listím, nezmáčí se v řece, nespálí je oheň. První kněžka, vzývající sama sebe i svého Otce.

První láska.

První dítě.

První matka.

Původní stará mistryně je pouze jedna, jediná. A z jejího těla vychází jen několik dalších. Těch, které stvoří civilizaci. Těch, které jsou Bytí.

Sedm dcer Evinných. Uršula, Xénie, Helena, Velda, Tara, Kateřina, Jasmína.

Jejich moudrost nebyla vepsaná do knih, ale do tepla jejich mozolnatých dlaní, do očí, které viděly přes všechny nánosy společenské přetvářky, konejšily, posilovaly a zpytovaly zároveň. Nespočívala ve slovech, ale tam, kde slova nejsou zapotřebí. Na rozdíl od svých mužských protějšků nebyly velebeny, ale v patách jim stále řinčely okovy a plály ohně a přesto za nimi chodily zástupy všech, kterým život ohnul záda a svěsil ramena. Ženy, srostlé s krajinou, dechem stromů a nasládlou vůní bylin, průvodkyně prvních i posledních nádechů. Nikdy nemohly vládnout světu, protože po tom nebažily. Moc si je našla právě proto, že jí nevěnovaly pozornost.

Ten pes pelichá. Strašně.
Když ho vyčešeš, zbude ti hromada chlupů stejně velká jako on a ještě k tomu celý jeden pes navíc. Když ho nevyčešeš, roztrousí své chlupy po celém domě, hlavně do tvého zavřeného šatníku.
Marthě vždycky přišlo škoda takové množství chlupů vyhazovat. Za rohem stříhali ovce, není to stejné?
Podnikla malý výzkum, pořídila vřeteno, zkrotila ho a pomalu a pečlivě spřádala.
Chlupů bylo na celý svetr.
Když o pár let později přestal být přístup ke kupované přízi, o své znalosti se podělila.
Ve svých šestnácti letech naučila příst celé okolí.
Kdo říká, že mistryně musí být staré?

Triss a Yennefer se příliš nemusely.

A nebylo to jen kvůli Geraltovi.

Yennefer se nově rozhodla Triss urazit kvůli jejím nedostatečným znalostem magie. "Jak můžeš neznat tohle zaklínadlo? Každá mistryně magie ho ovládá."

Triss potlačila pokušení na ni vypláznout jazyk. "Staré mistryně magie možná. Za sto let se ho třeba naučím."

Yennefer se zablýsklo v očích. "Odvolej to."

"Ne."

"Já nejsem stará," zasyčela Yennefer.

"To jsem nikdy neřekla."

"No jistě." Úšklebek. Odmlka. "Mohla bych ti to dokázat."

Triss věděla, že je to past, ale stejně do ní vlezla. "Jak?"

Stěží se stačila nadechnout, než Yennefer přitiskla své rty na její.

BABČU na horách rozpoznáte snadno. Obvykle vypadá přinejmenším na sto dvacet let a vyskytuje se již od kuropění na místě, kam jste po mnohahodinovém utrpení dofuněli ve tři odpoledne. Nabídne vám grog nebo domácí buchtu, usměje se a svižně odkvačí, přeskakujíc přitom balvany velikosti menšího nákladního vozu, protože má dnes v plánu stihnout ještě dva tři vrcholy.
Zásadně také chodí ve vytahaném svetru a sandálech bez ponožek. Přes tuto zcela nedostačující výstroj se jí nikdy nic nestane, zatímco vám se postupně odlepí podrážka z nových pohorek, promokne nepromokavá bunda, kvůli nefunkční GPS ztratíte značku, zasype vás lavina a sežere medvěd.

Mladý spisovatel seděl u stolečku a pozoroval černobílé fotky slavných sportovkyň, mistryň světa a olympijských vítězek na stěnách kavárny. Mnohé z nich jsou dnes již staré a některé jsou po smrti, ovšem všechny zanechaly nesmazatelný odkaz.
“Vaše káva, pane,” řekla Múza noblesně a položila před něj espresso. “Za chviličku končím,” poznamenala a odtančila.
Sledoval ji jak odchází za pultík a sevřelo se mu srdce.
Múza - nesmrtelné stvoření. Marie - jeho Marie, jež si vybrala život a tím pádem i stáří a smrt.
Naplnil jej smutek, ale i obdiv, vděčnost a neskutečná touha žít.
Marie zvedla hlavu a usmála se na něj.

Pracovaly ve vzájemné shodě téměř beze slov. Léta cviku jim propůjčila nevídanou bravuru. Pod jejich zručnýma rukama rostly nebetyčné hradby a štíhlé věže mířící k nebesům.
Příkopy obranných valů se zalévaly vodou, na jejíž hladině se v letním slunci kolébaly květiny.
Cesty dlážděné kamennými mozaikami se leskly a přímo zvaly k projížďce.
Město, které právě budovaly, bylo dokonalejší, než kterékoli před ním.
Žel, jejich ostraha před narušiteli selhávala...
“Brácho!” zařvala vztekla stará mistryně číslo jedna.
Stará mistryně číslo dvě stoicky pohlédla na batole s červenou lopatičkou uprostřed písečných trosek a pokrčila rameny: “Nech ho, je malej. Půjdem radši na prolejzačky.”

Je podzim, druhá polovina října. Markéta Bosco sedí u stolu a pozoruje svého nejmladšího syna.
"Maminko," promluví nakonec Jan. "Nechtěla byste dělat matku mým chudým chlapcům?"
Markéta chvíli mlčí. Je jí padesát osm let. Tady v Becchi je ctěná a milovaná matka, babička. Na stěhování se cítí stará. Přemýšlí, nakonec přikývne.
Netuší, co ji čeká. Kolik odříkání a ústrků bude muset se svým nejmladším vytrpět. Neví, že se nakonec rozloučí i se svou tolik střeženou svatební výbavou, ještě neví, že jí rozjívení kluci podupou zeleninovou zahrádku.
Neví ani, že ač stará, bude mistryní všedního dne ještě dávno po své smrti.