DMD č. 8. pro 8. 4. 2021. Téma: Staré mistryně

Bethna. Alpa. Omejda.
Mistrálky.
Tedros je nenáviděl a měl k tomu pádný důvod, přece jenom přivedly jeho otce do hrobu vlastně ony.
Hestera, Bledule a Otylka byly o hodně lepší než tyhle čarodějnice.
Dokonce i Sofie v sobě měla daleko víc dobra, než tohle trio!
Začalo to na hradních schodech, pokračovalo to přes smrt krále Artuše až ke zruinování Kamelotu a skončilo to tím, že se z nich staly rádkyně podlého krále, který vůbec neměl být král, zatímco Tedros hnil ve vězení.
Nejradši by je zabil.
Staré, seschlé babice.
Ale v jednom přece jenom byly mistryně. Totiž v oblbování lidí.

,,Řekněte mi věk nejstarší soutěžící!" neochotně jsem prskla po ženě stojící u pultu.
,,Šedesát šest madam," řekla a natáhla se pro mou přihlášku.
,,Výborně!" výrazně jsem pronesla. S mými zkušenostmi jsem vždy strčila do kapsy všechny mladší báby.
Žena si ode mne převzala přihlášku spolu s mým koláčem.
,,Popis vašeho koláče?"
,,Mistrovský tvarohový s rozinkami."
Žena kývla, zapsala si má slova a ukázala na velký sál.

Hned co jsem vešla, přiběhla má největší a nejstarší rivalka.

,,Letos nejlepší koláč mít nebudeš Boženo! Spolehni se, že ti korunku sesadím. Letos se mistryně Kopřivnice stanu já!" pronesla.

,,To se ještě uvidí Mařeno!"

“Plachta na obzoru!”
Zvolání hlídky v ráhnoví pročíslo nebývale jasné dopoledne. Kolem poledne bylo jasno, že není jediná. Mohutné trupy lodí o dvou i třech palubách. Mnohé z nich už pamatovaly lepší časy. Dlouhé zimní bouře se podepsaly na nátěru i plachtách. Mnohé z nich sloužily na samé hraně dožití. Přečkaly zimu. Přečkají i tu další. Než je rozeberou. Než padnou na otop. Služba na konci světa bez naděje na slávu. Precizně kopírovaly pohyby svých družek. Těžkopádný a přece hladký tanec obratů vypilovaný k dokonalosti měsíci i roky služby.

Pestré signální vlajky se zatřepotaly ve větru.
“Kapitán na vlajkovou loď!

Všichni v hloubce tušíc, že dnes v dopoledních hodinách popluje loď kdesi na otevřeném moři.

To budou žně!

Inu shromáždilo se zasedání Sirén. Kdo to dneska zapěje svou libou píseň pro uši nešťastných námořníků?
Všichni souhlasně kývají hlavou při vyslovení jmen Skylla & Charybdis, jsou to staré mistryně ve zpěvu a vábení. No, popravdě, věkem sice jsou staré a někdy i obludné, ale zpěv předčí veškeré nedostatky.
A tak se mořské obludky vydávají na lov. Měla by to být loď plná řeckých krasavců.
Vynoří své hlavičky na hladinu a započnou svůj žalozpěv po mužích.

Ale ne! Uši voskové a těla přivázána!

Řidiči nočních linek jsou zvyklí na ledacos. Setkávají se s nejrůznějšími projevy primitivních pudů, opileckých nálad a trestné činnosti.
Většinou to bývají ti největší a nejdrsnější z našich řad.
(Jediná žena mezi netopýry je strašnická řidička Míla. Váží sto dvacet kilo a holýma rukama ohne tágo.)
Viktor je však založen spíše intelektuálně a jeho tělesná konstituce je křehká.
Když onehdy v zadní části vozu spatřil pochybné chlapíky, jak se snaží oloupit dvě stařenky, raději zvedl vysílačku, než aby se osobně angažoval.
Přivolaná policie nalezla hanebné muže přivázané ke kandelábru nylonovými punčoškami.
Ukázalo se, že babičky jsou bývalými přebornicemi v judu.

Navlékám antiseptický úbor, připadám si jako bych se chystal na promoci. Dezinfekce na ruce. Roušku pevně nasadit.
Vstupuji do místnosti plné miminek ve skleněných krabičkách. Pátrám pohledem. Hledám, který z prosklených domečků patří Ledňáčkovi. Přiletěl k nám, drobek, o trochu dřív. Mezi boxy s nenucenou profesní elegancí proplouvají sestřičky. Andělé s něžnými úsměvy a moudrýma očima. Zkušenými pohyby polohují křehká stvoření a konejšivě k nim promlouvají. Jsem bázlivým hostem v jejich svatyni.
Jedna z nich mě dovede k Ledňáčkovi. Chlapeček spokojeně spí.
„Jen odpočívej, nabírej síly. Brzy už budeme spolu.“
Sestřička jen pokývá hlavou a odchází k dalšímu malému pokladu.

„Vidím, že i ženy ve vaší době dosahují značných úspěchů,“ konstatoval Karel při pohledu na slovenskou prezidentku.
„Určitě, spousta žen dosáhne mistrovství ve svém oboru. Třeba Dana Drábová, skvělá vědkyně. (S jadernou fyzikou jsem na něho nešla.) Nebo Hana Hegerová, zpívala mistrovsky. Nebo…“ potměšile jsem se usmála. „Ta poslední se ti bude obzvlášť líbit, pane. Ludmila Vaňková. Napsala řadu knih. Mistrovsky popsala život tvůj, život tvých předků i potomků.“
Poněkud strnul.
„Máš něco od této mistryně ve své knihovně?“
Zamyslela jsem se, zda je dobře, že zjistí, kolik toho o něm vím. Pak jsem rezignovala.
„Samozřejmě. Chceš si něco přečíst?“

Mezi babičkou Bolavou a bábi Zlopočasnou byla řada dalších starších žen, které nasměrovaly Toniččinu cestu – a které jí ustavičně nahlížely přes rameno a více či méně autoritativními hlasy vyjadřovaly názor na její konání. Nezabránil jim v tom ani fakt, že mnohé již nebyly naživu a ty ostatní nebydlely blízko.*
Jedno měly společné. Patřily výhradně samy sobě, tak jako písek nebo oblaka. Byly své, dokonale, sebejistě své.**
Teď, když bosá a prostovlasá Tonička stála na Křídě a vzhlížela ke hvězdnatému nebi, kupodivu mlčely.
Věděla proč.
Konečně toho dosáhla.
Byla jako ony. Byla úplně svoje. Patřila si.
Jenom proto se mohla rozdávat.

„Otevřete si učebnice na straně 684. Dnes budeme probírat starý způsob cestování na velké vzdálenosti. Nyní již není na Zemi místo, kam by se nedalo dostat mezinárodní letaxovou sítí nebo přenášedlem. Byly ale doby, kdy tomu tak nebylo, a protože přemisťování je vzdálenostně omezeno, využíval se způsob dnes již téměř neznámý, a to astrální cestování, které vzdálenost teoreticky omezenou nemá. Staré mistryně ho dotáhly do polohmotné podoby a měly dokonce uzavřenou trvalou sázku, kdo se dostane nejdále. Pokud alespoň trochu sledujete mudlovské zprávy, jistě jste postřehli jejich překvapení nad stopami na Měsíci a Marsu. A to ještě nepřistáli na Plutu…“

Co tady dělám? pomyslel si Charles Bonatiere, mistr tkalcovský, posté. Proč jsem opustil Lyon, víno a madame Bonatierovou? Zatoužil jsem, hlupák stará, po lesku královského dvora a teď musím snášet močopudné pivo a dvorského podržtašku, co každou otázku doplní laškovným zamrkáním.

„Vašeho nádherného hedvábí se dotýkají jen něžné, mladé ručky, že?“ Mrk, mrk.

„Jistě.“

Ne, hňupe, dobré šičky a vyšívačky jsou staré, ohyzdné baby. Jen léta zkušeností dají rukám fortel. Kdybys je viděl, znečistil by sis spodky.

„Král by rád založil sad… Chápete?“ Mrk, mrk.

„Jistě. Zasaďte černé moruše.“

A já se s madame Bonatierovou přestěhuji do Milána. Pro jistotu.