DMD č. 8. pro 8. 4. 2021. Téma: Staré mistryně

Jiní jen opovržlivě mluvili o babiznách a starých čarodějnicích. Ale sir Henry věděl svoje. Koneckonců čarodějnice neměly jen bradavice, košťata a sovy na rameni. Znaly tajemství přírody, běhu světa i lidské mysli.
A tyhle staré dámy z maloměstské honorace byly sice vesměs klepny a našly se mezi nimi škodolibé jeduplné baby, mnohé však měly prostě zájem o všechny a všechno kolem sebe. Věděly o životě víc než kdo jiný, jejich rady nezklamaly.
Například vikářova žena v Lower Wilthamu, opravdová matka farnosti.
Jedna ale zářila nad všemi. Slečna Jane Marplová ze St. Mary Mead, mistryně, před níž i Scotland Yard smekal.

Brumbál zvedl oči k Minervě McGonagallové. “Z Elevendays žádají, abychom přijali děvče, které nemáme zapsané v Knize."
“Žádná přece není zapsaná, dokud neprojde portálem. Pokud se u ní neprojevila magie ještě předtím, než se do Elevendays dostala. Což je z těch tří jen jedna.”
“Z bezpečnostních důvodů ji přijímáme pod jiným jménem,” připomněl.
“Proč o té čtvrté napsali až teď?”
“Měla nastoupit do Helmi-Järvi, jenže nechce.”
“Prostě ji přijměte,” vložila se do toho Dilysa Derwentová ze svého obrazu. “Tuhle formalitku zařídím, mám ve Finsku obraz i kontakty.”
Dilysa byla naštěstí mistryně nejen v léčitelství.
Jinou mistryni tím ovšem vůbec nepotěší…

Královna cr3wt080rk4 4.2 shlédla z nerezových výšin na nové ministryně, blyštící se olejem ve světle LEDs.
„Pojďme hodovat,“ zařinčela.
„Být ministrem/-yní je těžká práce,“ poučovala, když usedly ke stolu na antistatické podložky. Zlaté žíly jim jiskřily nad hlavami v zeleném a modrém plastiku. „Kdo není Master, nevyhnutelně skončí jako Slave. Odkládat update nikdy nejde bez úhony na dlouho. Buďte NOVÉ, nebo NEBUĎTE.“
„Já se updatuji non-stop“ zašveholila ministryně 3, když polkla chromované sousto. „A ještě nikdy jsem neukládala něco tak dobrého. Aktualizujte mě, co to je?“
„Jak jsem řekla, buďte nové, nebo...“ odpověděla královna. „Jsou to mé staré ministryně.“

"Tady jdou nějaké stařenky, pojďme je vzít s sebou." řekl Gřeš.
Zbytek tanku tomu s nelibostí přihlížel.
"Děkuji, mladíci, jste strašně hodní," poděkovala stařenka.
"Babičko, nevíte, jestli tady nešel nějaký voják?" zeptal se Jenda.
"Ale ano, jeden děsně smutnej, vysokej blonďák, mluvil cosi o nějakém nevděčném veliteli, bylo mi ho opravdu líto," odpověděla babička.
"Opravdu? Vyprávějte nám o něm víc!" vyhrkl Gustlík.
V následujících minutách jsme se dozvěděli vše, co se kdy stalo v blízkém i širokém okolí za posledních 60 let.
"Neříkal jsem vám, že v informování jsou tyhle stařenky mistryně?" řekl Gřeš.
"Ne, to jsi nám opravdu neříkal."

"Oběd," zavolala maminka.
"Už jdu."
"Dnes se bude podávat chlebová polévka a vepřo knedlo zelo,"
pověděla Kubova babička.
"A já budu podávat moji česnečku a svíčkovou," řekla Tondova babička.
Andulky se podivily, co je to tu za staré mistryně, a řekly si: "Oni mají
svíčkovou a my tu nemáme koupel ani oběd. Píííííp," pípaly si o jídlo.
"Už vám jdu dát jídlo a koupel," řekl jsem.
Dal jsem andulkám jídlo, šel jsem pokračovat v obědě.
"Vše je velmi dobré," řekl jsem. "Nejlepší je vepřo knedlo zelo."
Tonda s Kubou se shodli na svíčkové.
Takže starou mistryní dne je Tondova babička.

Žiješ v době, kdy ještě nejsou zrcadla. Svou tvář vidíš v odlesku vody jezera. Ale tvář netřeba - víš, jak vypadá tvé tělo, tvé křivky. Zachytíš ho do vápence. Pro sebe? Pro svou rodinu? Pro svou lásku? Pro budoucnost?

Děláš si čárky do kosti. Kolikrát ještě, než se vrátí krev, než cyklus začne na novo?Kolikrát vyjde slunce, než se měsíc změní?

Za svitu ohně kreslíš své ruce. Výjevy z lovu, příběhy nad plameny. Jeskyně září, zatímco tiskneš vzpomínky do kamene. Ostatní ženy kmene stojí vedle tebe. I jejich dlaně se otírají o skálu a venku padají kapky deště.
Rituál je dokončen.

To, jak nám brali míry, si příliš nepamatuji. Živě však vidím, jak nám pak předávali výstroj.
Stáli jsme předpisově nastoupeni a v ústrety nám přicházela řada žen. Každá z nich přinášela balíček šatstva. Ten pak s obřadnou poklonou předala svému vojákovi.
Později jsem zaujatě sledoval lem rukávu. Švy byly naprosto identické, nikdy předtím jsem neviděl tak precizní práci.
"Společnost královských švadlen neuznává nedokonalost," řekl. "Taky je veliká pocta se k nim dostat. Vede je Nilmairë, která se učila ve Valinoru u Míriel Serindë, a její sestry."
"Jak to všechno víš?" podivil jsem se.
"Jednoduše," zasmál se. "Nilmairë je moje matka."

Otec zemřel na mor před rokem a teď pochovala i drahého Etienna. Aspoň že děti zůstaly naživu. Bůh přece jen umí být milosrdný.
Christine je dvacet šest let a musí uživit rodinu. Musí se domoci peněz po manželovi. Musí získat vznešené patrony. Musí být vlídná, pohotová, diplomatická.
Je toho tolik, co musí.
Hlavně musí psát.
Nejen aby zajistila rodinu, ale aby dokázala, že ženy zasluhují respekt a vzdělání. Že dáma je vznešená duchem, nikoli původem. Jaká ironie zobrazovat Moudrost, Čestnost a Spravedlnost jako ženy a skutečným ženám tyto ctnosti odpírat!
Cihlu po cihle staví město pro sebe a své družky.

Bránila se a blábolila. „Babička říkala, že ste byl prase, dědo. A když vidím vaše ruce, měla pravdu. Porušujete všechny tři R.”
Ale jeho nadpřirozená síla její důchodcovskou značně převyšovala. Takže mu nějaká R byla ukradená. Najednou žena přestala klást odpor a zamžourala do tmy k jeho hrobce. „Vy mě táhnete... tam? Na druhou stranu?”
„Ovšem!” Hlavně ať už jsou uvnitř!
„A uvidím…”
„Ovšem s krásnými kožichy.” Hlavně ať jde.
„Marii Curie, Emily Brontë nebo Adu Lovelace? Všechny je obdivuju.”
„Ovšem. Přesně tak těm veverkám říkám.”
Zapřela se. „Neurážejte je! Předčily všechny ty vaše papaláše!”
„Sbírku papagájů nemám, jen veverky.”

Je dostatečně stará na to, aby mohla vstoupit. Dostatečně blízko hrobu, lůno vyhaslé a prázdné. Poprvé stojí před chrámem, na rtech modlitbu, a dveře jsou otevřené v pozvání.
Udělá pár kroků vpřed, zlehka pohladí studený kámen, ale pak ji vlastní svědomí ji zarazí. Pro tebe boj skončil, jenže co ostatní? Vržené kameny čerstvě v paměti, hrdinství, které obletělo svět, zákon změněn, ale realita ještě ne.
Nakonec vezme sestry, vnučky i neteře, mladé i staré, všechny dcery Indie. Shromáždí se jich miliony, modlitby splývají ze rtů. Řetěz pevně sevřených dlaní, pestrobarevná sárí, mistryně lásky a nezdolné touhy po rovnosti. Stačí vytrvat.