DMD č. 8. pro 8. 4. 2021. Téma: Staré mistryně

Té, která jako první zvítězila, ale nikdo neví jak moc.
Té, která si jako první vzala kalhoty a stala se ministryní kultury (nesouvisející incident).
Té, která si prohru vzala tolik k srdci, že se pět let nechtěla vrátit (a zvítězit napodruhé).
Té, která se o vítězství dělila se třemi dalšími.
Té, která byla jugoslávskou Martou Kubišovou.
Té, která s sebou přivezla první ženu dirigentku.
Té, která by zvítězila nebýt těch zatracených Švédů!
Té, která nedostala ani bod, přestože přinesla Španělsko.
Té z osmdesátých let.
Té, která vypadala jako opelichané kuře, ale dotáhla to až k Titaniku.
Té jediné bohyni Eurovize!

Běhání milovala od malička. Ten pocit, kdy je člověk plně sám sebou.

V pouhých sedmnácti letech září na prvních velkých závodech.
Po boku dalších výjimečných atletek stojí na stupních vítězů na mistrovství republiky i světa. Ženský sport má stále své odpůrce, ale ona si získala srdce fanoušků.
Láme rekordy a sbírá trofeje. Jsou jí plné noviny. Lidé ji poznávají na ulici.

Ona ale není šťastná. Její tělo, které vítězí v závodech, se stalo jejím vězením.
Dalšího mistrovství republiky se neúčastní. Mizí z hledáčku novinářů.
Když se opět objeví, veřejnost je šokována.

Zdena Koubková zemřela.

Na jejím místě stojí Zdeněk Koubek.

Krájí, míchají, hnětou, válí, formují, smaží, praží, pečou, opékají, restují, dusí, vaří, čekají, vše s láskou a trpělivostí. Ochutnávají, přidávají, ubírají, nahrazují, vymýšlí, vytváří, jako kouzlem, které dobře chutná a pohladí po duši. Strouhají, koření, skládají, nandávají, servírují s lehkostí a umem baletního sboru. Však má poklona dnes nepatří tanečníkům, ale kuchařkám domácím. Mamince, babičce a všem ostatním. Jejich talent a píle na mě nepřeskočily. A tak s velkým obdivem už od malička pozoruji, co všechno jedlého se dá vytvořit z ingrediencí bohatých i chudých. Jak se vše od nich rozplývá na jazyku. A jak nikde nevaří lépe než doma.

Byla jednou jedna stará mistryně. Uměla všelijaké čáry a máry. Uměla prostě kouzlit, uměla vykouzlit, cokoliv chtěla. Jak to tak bývá, s čarodějnicema to dopadne většinou blbě.
Když byla válka, čarodějnice chtěla dát vojákům nesmrtelnost. Co myslíte, že se stalo? Nepovedlo se jí to. A za to ji nechali popravit.
Za to její duch chodil po tom hradě, kde ji nechali popravit, a každýho, koho potkal, zabil. Ale chodil pouze o půlnoci a směl chodit jen po chodbách, kde chodil, když byl živý.
Ale pak nějakou záhadou se stalo, že potom duch už mohl chodit všude, kde se mu zalíbilo.

Každé řemeslo mělo svá pravidla. Kdo chtěl ve svém oboru uspět (a především přežít), musel je znát a respektovat.
Ondra Zlatolupek se již před léty naučil, že než oloupí skupinku stařenek, musí se zatraceně dobře přesvědčit, že nablízku není žádný hrdina.
Tyhle byly samy.
„Dobrý večer, dámy. Dejte mi všechny své peníze a nikomu se nic nestane,“ ujistil je.
Něco ale bylo špatně. Ta nejvyšší a nejsvalnatější z nich se na něj ošklivě usmála.
„Slyšels někdy o barbarkách ze Stříbrné hordy, chlapečku?“
Ondrův instinkt jasně napovídal, že je načase zdrhnout.
Jenže stařenky vytasily agateánské šavle a pustily se za ním.

Elladan nutil svou mysl soustředit se. Slova dávala dokonalý smysl. Zhruba každé třetí. Po další zbytečné větě zaklapl knihu, seskočil z postele a pospíchal ven.
Chůva seděla na lavičce, oči zavřené, unavené ruce v klíně.
"Přísahám, že chci jen potvrdit svou domněnku," pravil místo pozdravu.
Vzala mu knihu. "Ultimátní mistrovská cesta hrdinského meče...?"
Elladan nalistoval kapitolu. "Zakalit, to jako namočit do vody, že?"
Chůva s povzdechem vylovila ze zástěry olůvko. Přeškrtla slovo, nakreslila podivnou značku a na okraj stránky vepsala drobným písmem větu.
Na další straně škrtla celý odstavec.
Elladan pojal podezření, že jeho patnáctiletá genialita na tohle nebude stačit.

K poslednímu rozloučení nám jako poděkování a prokázání úcty darovala jedno vajíčko. Prý je určeno k velkým věcem a nesmíme odmítnout. Jaká šlechetná rasa ten vajíčkový lid, pomyslel jsem si. Padl stín a za posledního paprsku slunce jsme zmizeli.

Objevili jsme se na kopci, který se vznášel v mracích. Na kamenném křesle pod urostlou třešní seděla postava, jejíž tvář byla skryta pod kápí.
"Přemýšlel jsi někdy, proč hledáš cestu domů, ale nikdy ji nemůžeš najít?"
Postava se rozplynula v okvětní lístky unášené větrem.
"Plamen dohasíná, pospěš si!" doznělo ozvěnou.

Otevřel jsem zápisník a na předposlední stránce se objevilo: Staré mistryně

„Antikoncepce pro veverku?“ vyprskla Ginny. „Co je to za pitomost?“

Doktor vyškubl Hermioně krabičku z ruky. Tvářil se… divně. Nostalgický úsměv a dokonce cosi jako slza v koutku očí.

„Doktore, jsi v pořádku?“ přistoupila k němu Margaret.
„Jo, jasně…“ odpověděl automaticky. „Tohle… patřilo někomu, koho jsem znal. A koho jsem ztratil.“
„To je mi líto,“ řekla Margaret a opatrně ho obejmula.
„Nevadí,“ zatřásl hlavou. „Ona se má jistě báječně. A já přece taky. Staré odcházejí, nové přicházejí. I když tahle… byla mistryně v přizpůsobivosti, víte?“
„Chceš nám o ní povědět?“ navrhla Alison.
„Nebo si půjdeme radši užít dobrodružství?“ navrhnul Bodie.

Už dlouho dobu jsem šlo po krajnici silně frekventované silnice přímo za obrázkem letadla, když mi najednou přímo před zobákem zastavilo auto z sedmdesátek. Z auta vystoupili dva mi velice podezřelí lidé a začali si mě prohlížel. Kdybych bylo třeba ještěrka, mělo bych nějaký instinkt a uteklo bych, ale protože příroda, ta stará mistryně, nám kuřatům žádný nenadělila, zůstalo jsem na místě, roztomile pípalo a doufalo, že mi dají něco k jídlu.
Dali mi kus sušenky!
A nejen to, naložili mě do auta a jeli směrem, kam ukazovala ta šipka u obrázku letadla. No... tyhle lidi asi budu mít rádo...

"Nehýbej se..." poodhrnul brokát na jejím lýtku. "Takhle si tě nechám vyportrétovat. Od Angeliky Kauffman. Jako bohyni Juno s pávem."
"Ale já nemám ráda Joshuu Reynoldse."
"No a?"
"Oni prý spolu..."
"...dělají to, co my?"
"My? Můžu mít milence, o kterém se bude vykládat, že je nekulturní a neinformovaný?"
"Víš dobře, má bohyně, že můžu být soudce, válečný hrdina, královský muzikus nebo negramotný lokaj a stejně jediné klevety půjdou o tom, že jsem barevný..."
"Maria Cosway?" odvedla řeč jinam.
"Nedělá portréty. Mary Moser?"
"Taky ne."
"V tom případě zbývá madame Le Brun."
Rozzářily se jí oči: "Vezmeš mě do Paříže?"