DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Vydal jsem se až na daleký jih a vyšplhal z údolí nahoru k Pražskému hradu. Když jsem proběhl Jelením příkopem, ocitl jsem se v úplně Novém Světě. Jenže asi jsem vypadal příliš jako poutník přivandrovalec, domorodci na mě vrhali podezřívavé pohledy, pročež jsem zařadil zpátečku a vyrazil svižně přes náměstí směrem ke katedrále. Uvnitř jsem si trochu oddechl.
Ne že by mi tam mohli poskytnout azyl, tyhle relikty už vláda neuznává, ale prý má ten jejich místní Bůh být univerzální (to jakože i pro nás, ďábly ze Šestky), tak třeba dá, že příště si ode mě počtete o Malé Straně.

Přijely jsme na náměstí, po krátké obhlídce květinových záhonů a dohadech kterým směrem se dát, jsme vyrazily směrem zámek.

Cestou jsme narazily na krámek s ručně šitými chňapkami, utěrkami, batohy a dalším, po prohlídce jsme však vytrvale pokračovaly dále.

Návštěva zámeckých toalet, svačinka u fontány.

Francouzské zahrady byly zavřené, vydaly jsme se do těch anglických, kde jsme potkaly specimeny jako: Kytka Obecná, Brouk Obecný, Brouk Velký.
A viděly ikonické body jako: Starý most, Velká voda a Malá voda.

Cestou zpět k restauraci jsme zahlédly dutinu stromu vyplněnou odpadky.

Naše kroky vedly zpět na náměstí, a byly zakončeny návštěvou muzea rukavic.

Tak jsem se konečně vydala tam, kam se dosud žádný autor fanfikcí nedostal.

Geografické aspekty: ze samé potlačované vášně mezi hrdiny je tu příliš horko. Kvůli tomu jsem se spálila a vypadám jako chodící rajče.

Národopisné: tento svět je obývaný výhradně superhrdiny. Vypadají vesměs jako normální lidé, ale provozují věci, které nedávají smysl.

Kulturní: jeden ze superhrdinů se bavil tím, že přiopilý prolétl zdí. Zkoušet to sama nebudu.

Sociální: dneska jsem nachytala oba vůdce týmu, jak se vášnivě líbají v tělocvičně. Nevím, jestli se mám k nim přidat nebo utéct.

Poznámka: o této podivné zemi bude potřeba udělat dodatečný výzkum.

Když mě propustili od sv. Munga, rozhodl jsem se procestovat místa, o kterých jsem napsal ve svých knihách, abych si připomněl své dobrodružné a úžasné skutky, na které jsem kvůli svému neblahému kouzlu zapomněl.
Vydal jsem se tedy po stopách ghúlů, čarodějnic, smrtonošek, upírů, vlkodlaků, trollů, dokonce jsem vystoupal do hor vypátrat yettiho. Neměl jsem ale příliš štěstí a často jsem si nemohl vzpomenout, kde přesně byla ta místa, na kterých jsem na kouzelné tvory narazil.
Byl jsem ale naprosto šokován, když jsem obyvatelům těch nebohých vesnic chtěl věnovat své podepsané knihy:
Ani jeden z nich si nepamatoval na mě.

Po půvabné kaskádě rybníků u Havlíčkova Brodu a subtilní architektonické vytříbenosti Kutné Hory působí industriální předměstí Kolína jako jizva na jemné kůži. Dojem stísněnosti, který ve mně zanechalo přetékající šrotiště a přelidněné nákupní centrum, se nepodaří odstranit ani malebnému historickému středu města. Ještě chvíli se loudám periferií s továrnami, abych pochopila, že nikde v okolí nocovat nechci.

Na nádraží se ke mně přišourá jakýsi mladík a prosí mě o cigaretu.
"Promiňte, já nekouřím," odpovídám.
"A slečno, je dneska středa, nebo pátek?" pokračuje v rozhovoru.
"Pátek."
"Vážně?"
"Ano."
"Jé, slečno, to jste mi udělala radost, že to zase tak rychle uteklo!"

Jasně, jen nasednu do tramvaje, vystoupim na konečný, to nemůžu minout. Vystoupim na konečný, a nastává průser. Žádné útulné sídliště, jen koleje a pustina. Otáčím se a pěšky vyrážím směrem, kde tuším civilizaci a použitelnou mhd. Po blíže neurčené době, během které jsem mohla stejně dobře bloudit po Praze jako být unesena mimozemšťany, identifikuju své stanoviště jako Černý most, a již po cca osmém nevydařeném pokusu nastoupit do metra mi dochází, že stojím na špatné straně nástupiště. Pak se nejspíš slitoval patron opilých pocestných, povedlo se mi dostat na druhou stranu, a zcela konvenčně a téměř střízlivě jsem dojela domů.

Dvě stě pětka byla vždycky moje oblíbená linka. Občas mám pocit, že v sobě skrývá to nejlepší i nejhorší z celého sídliště, jako by se někdo prostě nemohl rozhodnout, kterou stránku ukázat.
Točna ve Starých Bohnicích, malebné náměstíčko, otevřená hospoda a kostelík obklopený stromy. Sídliště, Zhořelecká, Krakov. Neforemný obchoďák, hned vedle farmářské trhy. Pazderky, Dunajecká. Vzácné kousky zeleně, Botanická zahrada, škola i dopravní hřiště. Podhajky, zdánlivě nekonečná ulice. Řepínská, Libeňská, dlouhá zeď léčebny. Čimický rybník, rozpadající se obchoďák s nejistým osudem. A pak najednou konec, další točna, výhled na pole a dráty elektrického vedení.
Chvilku vydechnout, otočit a jedeme znovu.

Cesta to byla vskutku malebná, ale na můj vkus trochu uspěchaná. Ani jsem se pořádně nestačil rozhlédnout. Chvíli jsem klusal kolem vody, potom zase po kamení. Sem tam rostly nějaké ty fíky a olivy, ale na odpočinek beztak nebyl čas.
Stokrát jsem chtěl zastavit, pořádně si odpočinout a vrátit se domů, ale měl jsem poslání. A když člověk nese dobré zprávy, jde se mu přece jen o něco líp.
Když jsem konečně dorazil, byl jsem vážně k smrti unavený. Vlastně jsem zemřel hned potom, co jsem ty dobré zprávy vyřídil.

Ale na druhou stranu, díky mně se dodnes běhá maraton.

Kmen Ňangdaparmů z ostrova Lidijime je jeden z nejzajímavějších, které jsem navštívil. Místní milují humor, a rádi se předvádějí cizincům, není proto žádný problém získat pozvání do některé chatrče nebo dokonce na večerní posezení u ohně. To se poštěstilo i naší výpravě, měli jsme tu čest býti hosty na oslavě boha Mňammasa.

Nicméně, tento kmen je lidožroutský, čili když vám před obědem nabídnou horkou koupel v kotli plném "léčivých" bylin, zdvořile odmítněte.
Nejoblíbenějším způsobem přípravy lidského masa je zde však rožnění.
Oběť je opékána šest hodin nad mírným ohněm, a poté je podávána s...

"Náčelníku? S čím nás hodláte servírovat?"

Obývák. Máma neodnesla psí misku s vodou. Cákám. Brácha taky. Hlasitě se řehtáme. Chyba! Máma! Utírá vodu, převlíká mě.
Ječím.

Koupelna. Brácha nezavřel dveře! Honem! Třískám záchodovým prkénkem. Máchám si ruce v záchodě. Beru záchodovou štětku! Možná ji stihnu tentokrát ochut...
Máma mě chytá. Myje mi ruce.
Ječím.

Bráchův pokoj. Brácha vytáhl posunovací postel. Lezu po ní nahoru na tu velkou. Tahám za šňůru od lampičky. Padám z postele.
Ječím.

Ložnice. Brácha skáče po posteli. Nedosáhnu tam.
Ječím. Pak se praštím o skříňku.
Ječím víc.

Předsíň. Vyhazujeme s bráchou tašky ze šuplíku. Máma nás nechává.
Říká něco o sklence vína.