DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Prošel jsem kus Evropy. Začal jsem v Rusku, kde jsem se svezl vlakem, ze kterého mě i Jendu neurvale vykopli. A tolik nám dalo práce se tam nasáčkovat!
Svezli jsme se náklaďákem zvláštní konstrukce, kterému bylo potřeba strčit do výfuku šálu, a pak ji zase vytáhnout. Pokračovali tankem, což bylo doprovázeno osvobozováním vesnic. To mělo i benefity, jako salám, ale musel jsem slyšet na jméno Šarí, prý se to tak v Polsku dělá. Je zde malebná krajina plná lesů a polí, a já doufám, že se dostanu až do Berlína.
Ale místo toho se tu trmácím od šípku k šípku!

Vždy jsem toužil vidět Středozem v celé její kráse, podívat se za hranice Kraje, potkat trpaslíky a elfy a další bytosti z příběhů mého strýce.
Šli jsme Starým hvozdem, přespali v Hůrce, prchali do Roklinky. Skrze Cesmínii na nejvyšší vrchol Caradhrasu, do hlubin Morie. Do krásných lesů Lóriénu, po řece a dál. Přes zrádné Mrtvé močály k Černé bráně. Cesta Ithilienem, kolem Minas Morgul, nahoru, nahoru po schodech. Pavouci a skřeti, bolest, tma. Holé pláně Mordoru. Horká láva Hory osudu. A konečně přilétli orli.
A lidi se stejně ptají, "Proč jste tam rovnou neletěli?"
Protože by nás Sauron viděl, vy... !

"Budu vám vyprávět cestopis po Austrálii. Je to země, kde může být v teplý den až 50°C.
Žijí tam pouze andulky původního
zbarvení, jako je Pepíček. Létáme tam ve velkých hejnech. Jsou tak velká, že když se jdeme
vykoupat, tak zabereme celé jezero. Při koupeli musíte být opatrní, protože v místních
řekách jsou krokodýli. Když si na nás chce dovolit predátor, tak když se všichni
spojíme, odchází s neúspěchem.
V Austrálii je krásně, to vám opravdu povídám.
Je tam hodně predátorů, draví ptáci, lišky a tak.
Austrálie je prostě rozmanitá, a mohl bych vám o tom vyprávět dlouho do noci."

Říká se, že technecium je nejlehčí na světě. Ještě lehčí je koupit gram pika v Adamově.
Vystupuji v Adamově na vlakovém nádraží. Průvodčí se za mnou dívá se směsicí strachu a obdivu v očích. Rozhlížím se a hlavou mi běží myšlenky. Jsem v lese, na náměstí, v továrně… těžko říct.
Do ruky beru pepřový sprej a stoupám do kopce. Jinak to ani v Adamově nejde. Cestou míjím skupinu kluků, kteří se snaží dohonit míč (patrně jim vypadl z rukou na sídlišti o pár kilometrů výš). V dálce vyjí vlci.
Pokud tento výlet přežiju, neřeknu o Brnu už žádné křivé slovo.

Zdejší pobřeží se zdálo pusté. Šedivé jako moře, které ho omývalo. Snad neminul den, kdy by vítr nepřihnal aspoň malou přepršku. Jindy pršelo celé dny, jako bychom už nikdy neměli vidět slunce a přišla druhá potopa světa.
Tmavé útesy se tyčily do výšky až sedmi set stop. Zuřivý příboj bičoval jejich úpatí. Běda neopatrné lodi, kterou by vítr zahnal příliš blízko.
Nejednou jsme spatřili místní ženy a děti, kterak paběrkují v zátokách, kde se útesy sklání ke kamenitým plážím a mezi skalisky hledají to, co moře vydalo ze svých spárů. Chabá náplast na bídu, která svírala kraj v železných okovech.

Další z nocí, jaké obvykle bývají k vidění maximálně tak ve filmech. Po ulicích osvětlených pouličními lampami korzuje pestrý průvod - Indka v sárí, Pákistánec v turbanu, několik černochů v bílých lněných oblecích. Nad nimi se vznášejí pestré vůně jídla - bylo-li by libo fretjes met pindasaus? Nebo ten nejlepší kebab ve městě a možná i na světě, od Pakiho? S andaluskou omáčkou chutná prostě špičkově. Z nedalekého Irish Pubu se nesou opivené hlasy - ano, je opravdu k neuvěření, že v zemi tisíce piv se pořád najde dost těch, kteří jdou radši na Guinesse. Cesta do Kempische Steenweg chutná jak čokoládový bonbon.

Rozhodl jsem se vydat na sever. Popravdě nikam jinam než na sever se jít nedalo, ač by po tom člověk toužil sebevíc. Po chvíli jsem narazil na lid Záře. Tento lid neustále pozoruje záři na obloze a tvrdí, že záře ztělesňuje jejich vědomí, život i sny a bytosti, na které se zrovna dívám, jsou jen jejich představou. Jsou to moudré bytosti a k cizincům se chovají laskavě. Dokonce mi nabídli, abych se stal součástí oné záře. Požádal jsem je o příběh, abych hlouběji poznal jejich kulturu a lid mi tedy zazpíval smutnou píseň, v níž figurovali Bratři zrození a zániku.

Tak nastal den mého odletu, jsem docela nervózní, ale kdo by nebyl… Sedět si tady na špičce 58 metrové rakety, která má motory původně vyvinuté pro Sovětský raketoplán.

3… 2… 1… 0… Zážeh!

Páni tohle byla tedy jízda, ta raketa má fakt sílu!

Po sedmi měsících temnoprázdna a nudy si začínám myslet, že letím rychlostí 33 km/s špatným směrem.

Ale počkat právě na mě vykoukla ze zpětného zrcátka nějaká červená koule! Kdo mohl čekat že se potkáme obráceně.

Vstupujeme do atmosféry musím se odmlčet!

Prach usedl a opatrně vystrkuji kameru… Mám všechny kola? Mám! Červená planeto jedu si pro tebe!!!

Doprava je pohodlná, až na poslední úsek v hotelu. Těch pater a schodů! Výtah žádnej! Starej barák. Ale stojí to za to. Výhled na celé město jako na dlani. Pokud teda zrovna střešní okna nezapadají sněhem, pak není vidět vůbec nic.

Zdejší kuchyně je super. Někdy to jistí pizza z nedalekého podniku. Ale někdy se podává místní vyhlášený dezert - luxusní bábovka...

Gauč je nejpodstatnější část hotelu, tam se odehrává většina každé mé "dovolené". Kulturní program zajištěn televizí v rohu a lahev vína samozřejmě nesmí chybět...

Postel s nebesy tam není, ale nevadí. Hlavně, že je tam ON.

Příště přijedu zas.

Když jsem se rozhodl opustit svůj okraj a vstoupit do oné země, začal jsem se zájmem studovat všechny zvyklosti jejich obyvatel, abych mezi ně zapadl. Samozřejmě, nechtěl jsem, aby mi někdo říkal "vypal!" nebo dokonce "vypadni!".
Jejich uniformita mě ale děsila. Postupoval jsem stále hlouběji a pořád to bylo stejné. Jeden jako druhý, každý se chtěl družit, stisknout moje ruce a už je nepustit. Jenže oni měli každý čtyři. Já jen dvě. Jednou to musí prasknout.
Vzduch kolem se rozvibroval.
"Cizinec? Těm je vstup zakázán! Připravte zonální tavbu!"
Nechte mě! Jsem obyčejný kyslík! V křemíkovém ingotu jsem se ocitl omylem!