DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Tábořili jsme v pustině. Celou noc foukal silný východní vítr. Rozháněl moře před námi. Nazdvihl vlny. Voda se v gejzírech rozstřikovala do stran a vracela zpět.

Náhle se uprostřed moře rozevřel vodní koridor. S bázní jsem do něho s ostatními vstoupil. Postupujeme jím. Dno moře je kupodivu suché. Nohy se téměř neboří. V nose štípe slaný vzduch. Provází nás ozvěna kroků a údivu.

Po mé levé straně je stěna. Zkusil jsem si na ni sáhnout. Je kompaktní. Mokrá. Není to led. Je to voda v pevném skupenství. Z druhé zdi přes zástupy vidím jen vrcholek.

Nikdy jsem nic takového nespatřil!

"Ryzáku, ještě máme před sebou pořádný kus cesty," poplácal jsem koně. Souhlasně zařehtal.
"Ale větší část už máme za sebou. Z Janova se nám nechtělo ani jednomu, co říkáš? Jenže je třeba dovézt zboží včas na trhy. Ach Janov, tam jsme se zdrželi víc, než jsem chtěl, proto musíme pospíšit. Tentokrát jsme měli štěstí na počasí v horách. Několikrát jsem měl obavy z lapků. Pistole jsme měli v pohotovosti, ale vystřelili jsme jen, abychom zahnali vlky."
Mluvil jsem na Ryzáka, abych zahnal tíseň. Snad už zítra se dostaneme k místu, kde jsem posledně viděl místo ze svých snů..
"Kupředu, Ryzáku!"

Belgové jsou blázni. A já asi taky.
Pokud chcete v Belgii odněkud (nebo někam), kde nevedou koleje, máte smůlu. Autobusů tu jezdí minimum. Když se ale dostanete k vlaku, jako já teď, máte vyhráno. Teda pokud není sobota a není to vlak Brussel-Oostende. Toto jsem v životě nezažila ani v ranním školním spoji. Jestli mám někde mezi nohama batoh, netuším. Někomu šlapu na nohu. Jsem zmáčknutá, opravdu fyzicky zmáčknutá, ze všech čtyř stran. Belgičané provozují svůj víkendový adrenalinový sport: „dostaň se k moři“. Provozuji ho taky. Jsem už teda Belgičanka? Konečně všichni vystoupíme. Stojí to za to. Pobřeží je nádherné.

15:04 – Mířím na I. P. Pavlova. Kufr mi drncá vedle nohou. Snad se na mě nevrhne krvelačný dav svědomitých občanů.
15:14 – Nastupuju do metra. To jede špatným směrem. Všimnu si pozdě.
15:16 – Bloudím na zastávce Vyšehrad a hledám podchod na druhou stranu. Počet kontrol dokladů: 0
15:22 – Nastupuju do správného metra (snad).
15:28 – Jsem na hlaváku. Čekám, že nádraží bude plné ozbrojených jednotek. Není. Je téměř prázdné.
15:39 – Čekám, kdy se do vlaku nahrne úderné komando a bude kontrolovat dokumenty.
15:50 – Vlak se rozjíždí k Ostravě. Počet kontrol dokladů: 0
20:02 – Vlak je v Ostravě včas. Projela jsem bez kontroly.

Padá noc.
Šplhám do výšky po měkkém povrchu. Tiše a pečlivě kladu prsty. Jsem na vrcholu, najdu mezírku, přehoupnu se tiše pod světlým závojem a... letím!
Já letím!
Udělám pár koleček, minu stěnu, zachytím se drápky o dlouhý bílý závěs, běžím nahoru a dolů, roztahuji křídla znovu. Narazím na nějakou divnou podlouhlou černou věc. Malé čtvercové schůdky mi uhýbají pod nohama.
Šplhám po placaté věci, neuvěřitelně klouže. Znechucena letím pryč.
Vidím naše bydlení shora jako údolí zakryté záclonou. Zachytím se na exotické kytce a chvíli se rozhlížím.
Nacházím další placatou věc! Ale tahle je měkká a plná úkrytů!
Hmmm... chrrr...

Přilétáme do Finska, kamarádka a já. Letiště v Helsinkách není příliš velké. Jdeme k přepážce půjčovny, vyzvedáváme zamluvené auto. Jedeme do hotelu, kde přespíme.
V pohodě se domluvíme anglicky, lidé jsou velice ochotní.
Ráno krátká prohlídka centra Helsinek. Pravoslavný uspenský chrám, evangelická katedrála. Trh se vším možným. Přístav s několika obrovskými výletními loděmi.
Vyrážíme autem dále, čeká nás pět set kilometrů. Silnice s kvalitním asfaltem, kolem nekonečné lesy bříz a borovic. Domy převážně dřevěné, nikde žádné ploty.
Za šera přijíždíme do Severní Karelie. Pohled na modrá jezera a okolní stromy s barevným listím je úžasný.
Určitě se tam někdy vrátíme.

Z pohledu svých sousedů žila Alžběta velmi nudný život. Často celé hodiny nevyšla z domu.
Jenže nikdo netušil, že má průchod… jinam. Že díky časové anomálii tam může strávit až čtyři dny, zatímco v jejím světě plynou jen hodiny.
I díky tomu se mohla s Brandy a Arkanem jedno odpoledne vypravit pro medailon až do vzdálených hor Království, kde bydlela Brandina matka. V jeskyni u Domácího jezera prošla první zkouškou. Zvládla ji. Přežila i dračí… požehnání.
Velmistr sídlil ještě dál, tam, kde žulu nahradil vápenec.
Byla to dlouhá dramatická cesta, ale když nakonec doma vyšla před dům, byl teprve podvečer.

Duševní rozjímání je v posledních letech těžké. Otcova duše ve mně napáchala nedozírné škody. Moje a jeho vzpomínky jsou propletené a zatímco mými vede poměrně slušná, i když někdy trnitá, cesta, procházet těmi jeho je jako brodit se smrdutým močálem za temné noci. Za každým pokřiveným trním číhá smrt. Nikde ani světélko naděje, nikde ani paprsek slunce. Jen temnota, bolest a zároveň škodolibá radost a touha po moci. Občas, to aby cestovatele zmátla, se na cestě močálem objeví světlo bludné. Někde probleskne okno do mých vlastních vzpomínek, světlo na konci tunelu. Ale čím déle jsem s otcem, tím vzdálenější je.

Vám se to teď cestuje. My to měli horší. Na západ jsme nemohli, ale na východ to nebylo jednodušší. Do Moskvy jsme jeli tři dny vlakem! Těch zážitků! Babky s husama v nůších. Chlapi cinkali metálama a smrděli vodkou. Nikdo nechtěl větrat!

A ta Moskva! U mauzolea fronta přes celé Rudé náměstí, obchody prázdné – jen sardinek plné regály. Pak přivezli máslo a fronta od mauzolea byla rázem před potravinami. Ale představ si, na co jsem tam narazila – parádní háčky na háčkování. U nás tenkrát nebyly k sehnání! Zaplatím, pyšně si je prohlížím – a víš, co vidím? Nápis „Сделано в Чехословакии.“

Jsem dvacet, možná třicet let daleko. Zelenožluté legíny, křiklavé neony, dancefloor hudba, jeden zdivočelý mullet.
Ručkuji po niti zamotané do smyčky. Řeka, stromy, nějaký muž s tužkou a blokem. "Jsi anděl?" zeptá se.
Jsem na začátku, nebo na konci. Má kruh někde konec?
Tentýž muž, jiné místo, jiný čas, tma, hospodský hluk. Hádá se s někým, kdo je mi povědomý, ale nedokážu si ho zařadit.
Nit mě táhne dál, potkávám známé neznámé tváře.

Trhnu sebou. Známá tvář. Bez tužky a papíru.
"Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad."
"Co?"
"Spát tady mimo čas. Místo počítání oveček cestuješ po smyčkách."