Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Cesta na maloměsto, které se nachází mezi Řitkou a Pičínem, byla vcelku nudná, jelikož jsem ji absolvoval v autobuse integrované dopravy po dálnici D4. Samotná obec mě na první pohled zaujala historickým náměstíčkem s vietnamskou večerkou, kde jsem si zakoupil cigarety, a čtrnáctipatrovým panelákem, který se tyčí hned nad ní.
V obci se nalézá zámek a také rozlehlý anglický park, kam chodí popíjet mládež 15 plus. Pak také skejtpark, kam chodí drandit na koloběžkách mládež 15 mínus.
Na Bobříši je ovšem nejvýznamnější to, že zde žije můj nejlepší přítel Saša Kladívko, který má dům, zahradu, gril a plný sklep piva.
Nejdražší Susan,
doufám, že tě tento list dostihne co nejrychleji, tak jen krátce:
V sobotu ráno mne Roger doprovodil na dlouho slibovanou výpravu. Molly mě vybavila pouze slunečníkem a sendviči, očekávala jsem tedy prostou procházku po pláži.
Cestou jsme nicméně minuli úchvatná skaliska, sešplhali příkrou stezkou lemovanou kvetoucími keři a prošli přírodním tunelem, v němž se hromově odrážel zvuk příboje. To samo by bylo skvělým objevitelským cílem, nicméně když jsem přestala zdržovat u balvanů posetých schránkami mořských tvorů, otevřel se nám výhled na pláž... plnou tučňáků! Zde v Africe!
Zkrátka řečeno: musíš konečně také sama přijet!
S naléhavou vzpomínkou,
Magdalene
Nakonec nic pořádného nenapadlo, tedy jsem se rozhodla nevymýšlet nic komplikovaného a popsat svojí obvyklou procházku první den v Římě ... teď se tam asi nějaký čas nepodívám, tak si to alespoň procházím v hlavě.
Nejprve samoobsluha. Dle vůně poznávám - jsem opravdu v Itálii. Mandarinky, sýr.
Pak dolů, podchodem, kolonádou na náměstí. Racci krákají a pokukují. Místo, kde stávala jedna z pyramid, mezi nimiž ukřižovali Petra. Piju od dráčků. Dlouho čekám na přechodu. U Tibery volavka. Na mostě anděl s hřeby ukazuje, jak je práce s kladivem nebezpečná. V kostele za hlavní ulicí postává „první noha, která vkročila do Kristova hrobu“. Dobře známou cestou do cukrárny nedaleko Pantheonu. S lékořicovou zmrzlinou usedám u sloníka, vyndávám Porfyria, čtu, jak přemluvili Plótína, aby ve zdejším Iseu vyvolali jeho ochranného démona, ale místo něj přišel některý z bohů.
Karel se po své říši nacestoval docela dost. Stačilo vybrat.
Miluji nade vše české království, zemi mé matky, srdce mé říše, mou duši… Někdy ale přece jen zatoužím po slunci žhavějším, než je to, které zkrápí zdejší luka.
Itálie je druhou mou láskou.
Cítím na jazyku chuť temně rudého vína, které laská půnebí. Olivový olej zkrápí čerstvě upečený chléb a sladkost fíků se mísí s ostrostí italského sýra.
Slunce ti rozpaluje krev. Kopyta koní tepou prohřátou zem a drtí tymián, šalvěj a rozmarýn. Jejich vůně až omamuje. O to víc, když do nich ulehneš, na svých rtech ucítíš něžná ústa a tvé tělo se po chvíli rozkoše poddá sladkému odpočinku.
Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je v zemi Bújima největším městem co do obchodu.
Místní lidé jsou občas laskaví a k snědku mi nabízeli skořicové sladké pečivo pečené na silné tyči, které se dá koupit všude.
Kromě místních obyvatel město oplývá návštěvníky ze zemí Anglů i z říše Liao. Zejména na ně se místní těší, po mně dívali se divně.
Zvláštní mi přišel způsob, jakým místní platí. Za jeden kírát směňují deset šátečků z lehké látky, které nejsou než k placení. Když jsem ale toužil také proměnit své mince, dali mi šátečků jen šest.
Zvláštní kraj
Inspirováno cestopisem arabsky mluvícího židovského kupce Ibrahima ibn Jákuba, který v šedesátých letech desátého století navštívil mimo jiné Čechy a podal nám o nich zprávu, ze které se mimo jiné dozvídáme, proč se v češtině nazývají finanční transakce podle plátna.
Ibrahim svůj cestopis nepsal v první osobě, tak snad mi odpustíte malou historickou nepřesnost (na ty velké se ani neptám) kvůli dodržení pravidel.
Město Frága je Praha, země Bújima jsou Čechy (Bohemia), ale vlastně i Česko, neboť Ibrahim podrobnosti nerozlišoval a psal, že Bújima končí až u města Kráková. C
Co jsou zač ti Rusové, nevím, Ibrahim rozlišoval Slovany a Rusy, tak není nemožné, že by těmi Rusy byli seveřané ("vikingové"), kterým se na východ od nás (kde založil pár států) říkalo právě Rusové.
Kírát je pak mince, na kterou Ibrahim přepočítával ceny.
Protože první osoba, tak úkrok z mého letošního volného cyklu. Nicméně stejné časové období, stejné území.
Od mola k molu, přes záliv, je to necelou míli. Hlavně to načasovat, aby mě odliv nevytáhl na moře. Protože tam nevíte.
Na druhé straně se vydávám do kopce. Vozová cesta se v některých místech mění v pěšinku. Pomalu mizí.
Na hřebenu se napojím na rozpadající se asfaltku. S kopce se jde snáz, přes drolící se asfalt občas ujíždějící pod nohama.
Čeká na mě Badrallach; pár domků a opuštěný kemp. Vesnice na pobřeží, kde se neodvažují spustit čluny na vodu.
Tady taky nevíte.
Dál po stezce nikdo nechodí. Tamní osídlení se po Změně nepodařilo kontaktovat. Ani maják.
Tak co tam.
Trochu mi to ten požadavek na první osobu zavařil, protože se mi celou dobu vnucoval spíš neosobní styl (navíc občas to "já", zvlášť minulý čas, přidává slova navíc, a tohle se muselo opravdu brutálně krátit). No, tady to je.
V Římě vedou cesty nejen do čtyř světových stran, ale i nahoru a dolů. A vždycky hluboko do historie.
Kostel svatého Klimenta v Římě mi zvenčí připadal fádní. Ale uvnitř! Románská loď s překrásnou barevnou mozaikou. Úžasně vyvedené detaily, oko neví, kam zamířit.
Ale to je teprve dvanácté století, začátek cesty. Schody vedou do vzdálenější historie.
Najednou bloudím úzkými zatuchlými chodbami. Tady spočívá svatý Cyril. Ano, ten „náš.“
Pokračuji do jakýchsi temných síní. Vlastně… římského domu. Tady ještě neznají Krista. Uctívají tu Mithru, boha Slunce, ačkoliv sluneční paprsky sem už neproniknou.
Kolem to šumí. Voda! Dole proudí podzemní řeka.
Další proměna, rozlehlý podzemní sál. Místy ještě viditelné malby. Stará bazilika, ta Cyrilova.
Dál už vede cesta staletími nazpátek, nahoru.
V Římě je víc takových památek, které sestávají z více pater - nahoře nějaká novější, třeba středověká budova, dole raně křesťanské památky a k tomu ještě zbytky římského domu. Další případ je kostel svaté Cecílie v Trastevere.
Věrozvěst Konstantin - Cyril se rozhodl dožít v Římě, v klášteře u sv. Klimenta, kde tehdy ostatně převládal řecký živel. Navíc věnoval klášteru relikvii svatého Klimenta, kterou objevil ještě před svou misí na Moravě. Jeho hrob je hojně navštěvován, hlavně jižními Slovany. Cyril bohužel nikdy nemohl spatřit dnešní kostel San Clemente, ten byl až po několika staletích vystavěn nad původní bazilikou a později ještě zbarokizován. Zato my ten jeho navštívit můžeme.
Říkala jsem si, že takováhle cesta se do těch sta slov vejde spíš než nějaká delší - no vešla, ale opravdu tak tak.
Dvacátého čtvrtého srpna odpluli jsme, společně s evakuovanými československými legionáři, s rodiči z Vladivostoku, a to na americké lodi President Grant. Plavba byla velmi zajímavá: naše cesta vedla podél čínských, indických a egyptských břehů, posléze Suezským průplavem a konečně přes středozemní moře do italského Terstu. Zde jsme přistáli třináctého října.
Ačkoli jistá, nikoli zanedbatelná, část mých myšlenek zabývala se zejména našimi milými spolucestujícími, zejména pak panem J. Stýblem, neopomněla jsem pochopitelně naši cestu dokumentovat, jak nejlépe jsem dovedla. Doplňuji proto tento zápis některými ze svých kreseb. Jedná se zejména o portréty domorodých obyvatel a potom o náčrt jednoho z ostrovů.
Melitina Konstantinovna Čirkina sice kresby přikládá, ale já bohužel nemohu sloužit. Nicméně, pokud bude v květnu opět možnost uveřejnit seriál v souborné formě, bude tam toto drabble jako bonus i s obrázky (alespoň doufám – momentálně jsou poněkud nedostupné, ale budu se snažit, abyste se na ně mohli podívat :)).
Ovšem, abych vás neošidila úplně, plavili se na téhle lodi
Pojedeme na výlet! Obě se děsně těšíme.
Vyrážíme za tmy, takže než se rozkoukáme, už jsme uvnitř. Bohužel máme každá místenku do jiného vozu, tak si nemůžeme cestou povídat.
Výhled je mizerný. Chybí větrání a ve voze to smrdí.
Nuda.
Chvílemi stojíme, ale nedá se odhadnout, kdy se vůz zase rozjede. Ven nás nepouští.
Konečně to vypadá, že jsme dorazily.
Jdeme ven!
Cože?
Vždyť už jsme zase doma!
Tomuhle náš člověk říká úžasný výlet?
Když se s Levou sejdeme v koši na špinavé prádlo, jednohlasně se shodneme, že za tohle se mu příště nejmíň třikrát za den shrneme na patu!
Třetí týden letního putování mě zavedl do Moravje, země, kterou v průvodci zachycuje stylová fantasy mapa.
Starobylá města střídají starobylé hrady s malými úhlednými plaketami připomínajícími místa, kde byl zavražděn, poražen nebo unesen neznámými světélkujícími bytostmi ten který panovník. Někdy je v místnosti přítomný také historický klavír.
Z roviny prodchnuté říčními rameny, která v noci mění směr, se mi podařilo dostat na jih. Stoupám do kopců, kde se pod trávou skrývají skály bílé jako kosti gigantického tvora. Kraj kolem se pohupuje v zelených vlnách. Slunce současně oslepuje a konejší ke spánku.
Už pátý den vídám koutkem oka neznámou světélkující bytost.
