DMD č. 9. pro 9. 4. 2021. Téma: Čekatel optimista

"Do you consider yourself an optimist?"

Bucky laughed, but his therapist kept looking at him. "Is that a joke?"

"Do I look like I'm joking?"

"I spent most of my life in suspended animation, with nothing but nightmares to occupy my mind."

She smiled, humorlessly. "That's not an answer."

"What does it matter? I'm here, I'm alive. That's all that matters." She said nothing, and he shifted, nervously.

"You keep checking your phone."

"So?"

"I know you don't have any friends. So whose text are you waiting for?"

"I'm..."

"He came back before."

Bucky glared at her, and walked out.

Mladý spisovatel ležel na dece pod stromem a hleděl na oblohu. Vedle něj ležela spící Múza s hlavou položenou na otevřené knize, vyčerpání z maturity stále znatelné v jejích rysech.
S lehkým optimismem čekal, že se vzbudí sama a oddaloval okamžik, kdy ji bude muset ze snění vytrhnou on.
Až se Marie vzbudí, společně složí věci do tašky a půjdou domů. Po cestě nakoupí potraviny a k večeři uvaří něco dobrého. Pak si budou číst nebo hrát deskovky nebo si pustí film, a až budou usínat, Filip jako pokaždé poděkuje vesmíru.
Prsty jemně pohladil Múzu po vlasech.
Ještě chvilku počká.

Když si bral korunní princeznu, byl si vědom, že jednou jako manžel královny bude v jejím stínu. Vždyť je zde ta, dnešní terminologií řečeno, genderová nevyváženost, že manželka krále je královnou, ale manžel panovnice zůstává pouhým princem. Přes tuto perspektivu do toho manželství šel.
Ta doba nastala dříve, než bylo všeobecně očekáváno. Po celá desetiletí plnil roli královského manžela. Byl člověkem vitálním, přiblížil se magické stovce, kterou snad on sám, královská rodina i poddaní optimisticky očekávali. Letopočet se stejným dvojčíslím na konci vyšel, den narozenin bohužel už ne. Ne vždy se zadaří, proti vyšší moci ani královská rodina nic nezmůže.

Záběr na omšelý dvoupatrový dům v koloniálním stylu, noc.
Střih. Na verandě domu stojí nervózně vyhlížející muž kolem třicítky.

Režisér (zpoza kamery): Kde se vidíte za pět let?
Muž: No, doufejme, že za pět let mě můj pán promění v upíra, takže budu asi někde lítat. Ve své netopýří podobě. Za úplňku. (postupně se více a více usmívá, na konci záběru vypadá naprosto šťastně)

Střih. Interiér. Upír v historickém oděvu sedí v křesle a přezíravě zírá do kamery.

Upír: Peter? Ne, za pět let ho rozhodně měnit nehodlám. Možná když vydrží... dvacet, třicet... A naučí se konečně pořádně leštit stříbro!

Otevřela jsem dveře s nápisem "Karanténa" a tiše vstoupila. Z asi třiceti klecí umístěných v několika patrech nad sebou po obvodu místnosti se ozývalo funění. Ještě chrněj. Začala jsem v navyklém pořadí čistit mističky, měnit vodu, doplňovat granule. Byla jsem asi u třetí klece, když se za mnou ozval dupot. Ježek seděl před svou boudičkou. ,,No moc nekoukej, počkáš." Za chvíli začal stěhovat prázdnou misku sem tam. Ty mě nevidíš nebo co? Naval granulky! Nevzdával to. Přestože úrazem přišel o ucho i oko, nakláněl hlavičku na stranu a "sledoval" mě. Nevydržela jsem. Za chvíli už se místností rozléhalo spokojené chroupání.

„Nebuď smutný," tiše pronesla Elzee a usmála se na Marigolda. „Jednou ti to určitě vyjde."

„Myslíš, že jednou bude nejznámější bard na kontinentu? Že jeho sláva hvězd se bude dotýkat? Že všechny panny i vdané paní mu budou s úctou padat k nohám a jejich mužové jej budou zasypávat zlaťáky? To si opravdu myslíš?"

„Ano Geralte, něco v něm je."

„No to je skvělé," rozesmál se Marigold, „alespoň jeden další člověk mi věří. Příště napíšu píseň jen pro tebe Elzee," hrábl znovu do strun.

„Jen už prosím více nezpívej o mně, nechci žádnou slávu. Zůstanu radší nenápadný," pronesl rázně Geralt.

„...přece na hrad nemůžeme jen tak nakráčet hlavním vchodem!“
„A coby ne? Nikdo si nevšimne,“ zabručel kdosi z chlapů. „Oni si zase nakráčeli sem.“
Amias debatu sledoval tiše. Hrad neznal, bojovat uměl poskrovnu. Sara po něm občas střelila odměřený pohled, jako by neschvalovala, že na poradu takového budižkničemu vůbec přizvali.
„No jo, to voni sem přišli, ale taky maj kouzelníky a zbraně, ty hlavo.“
„A my máme zase rozum, to je toho.“
Paull mezitím něco vysvětloval Janickovi s Gerelem, až konečně spiklenecky pokývali hlavou. Celý stůl okamžitě zmlkl, jako by na ten pohyb napjatě čekali.
„Vypadá to, že máme plán.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si sa už z dediny vrátil, keď tam mal predseda tú tlačovú konferenciu.
- Starý môj, vrátil.
- A čo hovoril?
- Hovoril, že vraj ešte tento rok všetci vakcínu dostaneme.
- Pištík môj, ale veď mi tu žiaden cín nepotrebujeme.
- Jaj, či si len krepý. Nie vak cínu, ale vakcínu. Proti kovidu. Čo si rádio nesledoval?
- Aha. A to predsedovi dakto aj uveril?
- Veruže uveril. Malý Dodo. A tak vravel, že bude každý deň pred kultúrny dom čakať chodiť, aby ju prvý dostal.

Středa je den odpočinku.
Čtvrtek potkávám člověka za člověkem a každému zpestřím zítřky.
Pátek je den sebevražedný, neboli sedm psychoterapií, žádná pauza a doma se svalit mrtvá na postel.
V sobotu z mrtvých ještě nevstávám. Čeká mě intenzivní online kurz, při kterém mi světlo monitoru vypálí oči až na dřeň.
Neděle je ve znamení výšlapu. Chci se vyhnout puchýřům, a tak oblepuji nohy náplastmi. Čouhají mi jenom prsteníčky.
V pondělí se s vervou vracím do kolečka terapií.
V úterý umírám pod tíhou lidských osudů.
Úterní večer ve mně svitne naděje na pestřejší zítřky.

Optimisticky čekám na -

Středa je den odpočinku.

Závěrečné zkoušky v Bradavicích absolvoval s výsledkem “vynikající”, nástavbový kurz v Londýně rovněž, následovaly dvě půlroční stáže na evropských kouzelnických školách. Před přijetím na třetí, ve finském Helmi-Järvi, byl Elliot plný optimismu. Čekal na chodbě před dveřmi s nápisem: Mervi Tuominen, ředitelka, na klíně desky se svými výsledky a doporučeními. Docela se těšil, paní Tuominen předcházela pověst opravdové mistryně svého oboru.
O tři hodiny později vycházel z týchž dveří zpocený a mírně nazelenalý, chuť na alkohol se ani nesnažil potlačit. Vstupní pohovor u téhle staré mistryně svou obtížností dalece předčil všechny dosavadní zkoušky. Cítil se jako idiot.
Přesto byl přijat.