DMD č. 9. pro 9. 4. 2021. Téma: Čekatel optimista

„Zvládli jsme to,“ řekne Jack. Karamejec je pryč, trhlina zaslepena.
„Se štěstím,“ přikývnu. „Zatracený wigitor! Už mu nevěřím!“
„Brzo nám dodají nový typ,“ prohlásí Jack.
To doufám. I tenhle je lepší než ten původní, ten byl dobrý tak akorát na noční můry.
„Už aby to bylo.“
„Neboj, určitě bude, brzo,“ překypuje optimismem Jack. Nováček. Ještě ani nemá složené zkoušky. Doba je zlá, strážců málo a tak jsou v poli i studenti. Nechci mu brát iluze o tom, jak to občas chodí, tak se jen usměju.
Úsměv mi však rychle zmizí.
Blíží se tlupa marodérů. Po zuby ozbrojení, v očích zlo.

Večer prosedí v křesle u krbu. Dopoledne strávila krátkou procházkou – letos naštěstí napadlo sněhu pramálo, takže se nemusela ničeho obávat – a odpoledne napsala několik dopisů, ten nejdelší Grigorijovi. Z Německa by se měl vrátit až začátkem března a ona chtěla, aby věděl o všem, co se zatím doma událo. Ačkoli, o všem…
Byla tu jistá drobnost, přesněji řečeno jistá kniha. Naděždu okouzlila. Její autor byl, jak věděla od svých přátel, vůbec velmi zajímavý člověk. Přestože sama se s jeho názory dokázala ztotožnit, nebyla si příliš jistá Grigorijovou reakcí. Bude lépe, až se vrátí, s ním vše probrat tváří v tvář.

Cvičení boje s mečem bylo pro Anakina nejzajímavější. Učil se rychle, a brzy ho už jeho mistr nemohl ničím překvapit.

Anakin si to alespoň myslel.

***

Oba přešli do střehu. Střídavě útočili a kryli se. Anakin vnímal souboj nejen svými smysly, vnímal i proudění Síly, její vlny, odrazy, ohýbání. Po chvíli mistr zaútočil sedmou formou. Ani to Anakina nepřekvapilo, v Síle dokáže vycítit...

Náhle Síla zmizela. Místo ní se objevil vír, který ho stahoval do sebe, dusil ho, pronikal mu do mysli. Zdálo se, že vychází přímo z jeho mistra.

Poslední, co Anakin vnímal, byl zvuk jeho meče, dopadajícího na zem.

"To bude jednoduchý, věř mi," znělo z úst našeho vůdce Jardy, ale mně se tomu nějak nechce věřit.
"Někdo musí brát vydry na výlety, ale..." pípám v marné snaze odporovat. "Ale nevěřím, že tu zkoušku udělám."
"Blbost," ukončil dialog Jarda a podal mi příručku.
Čekatelská zkouška je věc zapeklitá, když je vám patnáct let. Slova jako kompetence nebo metodika ještě tak úplně nemají místo ve vašem slovníku a u bodu "osobnost velitele" máte trochu tendence se šklebit.
Normálně se jezdí na letní kurz. Ale tou dobou už musím mít hotovo.
Ale když vůdce řekne, že to zvládnu, tak to zvládnu.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Čekatel Optimista.
"Ahoj, zářná královno," zvolal, "nechceš mě jmenovat svým komořím?"
"Nejsem klálovna," zarazila se Viktorka, "to je máma. Já jsem plincezna!"
"A ctěná paní maminka je kde?" dál šveholil host.
"Aha, tys nepšišel za mnou," rychle se zorientovala holčička, jak jen děti umí, "ale za někým, kdo má lád pochlebování! Táta na na tebe nemá čas!"
"Stačí mi jenom malilinká chvilička!"
"Jako tatínkův komoží ti žíkám, že možná když mi budeš sloužit..."
"Ó jistěže, vidím to nadmíru růžově!"
"Já jsem ale diktátolka, pane."
A tak se Viktorka a Čekatel Optimista neskamarádili.

Pražský kouzelník nejprve nechápe, čemu čelí. Sevře Martinova pouta, šikuje vločky k obraně. Čeká rovnocenný duel.

Nedostane jej. Sychravo leží obnaženo, jsem nejmocnější čarodějnice Šumavy a zuřím. Otvírám stavidla pandemoniu.

Žárem výhně přervu jeho kouzla. Zaplavím ho, vniknu mu za oči.
Šípkovou finesu vzal ďas. Chci, aby se bál.
Padá, prosí, dav šumí, ale mě nezajímají. Martin je můj. Ublížil mu. Spálím jeho, spálím třebas celý Krumlov.

Řeku mého hněvu přehradí známý dotek, objetí. Pouštím kořist, oddychuji přesycená magií.
Martinova ruka v mých vlasech se třese, ale zlatavý hlas pevně uklidňuje dvořany. "Jen lekce úcty ke starším," říká železnou notou.

Měl naprosto jasnou představu o tom, jak to udělá. Figurovala v tom hvězdná noc, které by trochu dopomohl světluškami a melodií cvrčků. Týdny je pilně cvičil, aby zahráli její oblíbenou píseň. Dal si vyčistit svůj nejpěknější hábit.
Dokonce přesně věděl, kde se to stane, a schoval tam do květu noční lilie ten nejpěknější prsten. Nechal si vyrobit kroužek posázený stříbrnými lístky a kapkami z broušených rubínů. Takováhle nabídka k sňatku se neodmítá, vysnil si.

Nakonec místo romantiky přišel překotný útěk před Vy-víte-kým.
Když ji zvedal z blátivé louže, prostě mu to "vezmeš si mě" ujelo.
Musel doufat čtyři nekonečné vteřiny.

Když budu dostatečně trpělivý, dočkám se ho. Nemyslím si, že bych neměl úspěch. Občas mě nějaký postarší pán osloví s nabídkou na… Řekněme přivýdělek. Za trochu mé společnosti. Proč by ne, peníze se hodí.
Už ho vidím. Zrovna přišel, objednal si pití. Teď se rozhlíží a upíjí ze sklenice. Zaregistroval mě a já se snažím nenápadně upoutat jeho pozornost. Trochu se předvádím ve svém přiléhavém oblečení.
Vidím, že mu nejsem lhostejný, prohlíží si mě dost upřeně.
Najednou ale odchází.
Nevadí. Vím, že se kvůli mně vrátí. Nabídne mi peníze a já s ním půjdu. A pak přijde chvíle pro pomstu.

"Nemusíme přece zasahovat. Můžeme ještě počkat, až to policajti předají speciální kriminálce."
"Taky můžeme celou věčnost optimisticky čekat na nic," odpoví Avram. "Kdyby o tom věděli, už by tě kontaktovali. Jsi jediný přímý svědek."
Aleksandr se zahledí někam do zdi. "Myslíš, že mě podezíraj?"
"V tom případě by tě našli okamžitě. Kdepak. Ten případ se nikdy na speciální kriminálku nedostal. Mohl bych to popohnat, ale ne bez tvého svolení."
Olena se natáhne po konvici s čajem.
"Dáš mi čas zjistit, co se děje?"
"Souhlasím," ozve se Olena. "Aspoň nepůjdeme na policii s prázdnýma rukama."
"To myslíte vážně? V žádném případě!"