DMD č. 9. pro 9. 4. 2021. Téma: Čekatel optimista

Věděla, že ve středním věku jen s běháním a pokusy o vhodné stravování nevystačí. Takže se rozhodla pro jógu.
Klasickou. Se všemi těmi divnými slovy kolem.
Byla přesvědčená, že když najde vnitřní souznění se svým tělem, bude hubnutí lehčí.
Snažila se ze všech sil. Hlas hubnutí výjimečně mlčel.
Jenže pak přišlo to rozdvojení. Zatímco se její tělo snažilo uvolňovat v ásánách, část její mysli se bezuzdě smála občasným plynovým projevům dokumentujícím uvolnění zúčastněných dam.
Zatímco se tělo snažilo relaxovat, odbojná mysl pobaveně hlídala, kdy se ozve první zachrápání.
Vypadalo to beznadějně.
Dokud první záchrápání nebylo její.
Byla na správné cestě!

Kapitán je ujistil, že loď vypluje, jakmile povolí led v zátoce. Nezbývalo než čekat.
Podařilo se jim uniknout šílenému králi, který dal velitele cizích žoldnéřů zavřít do vězení. Nakonec se zbaví vzpomínek na útěk zimními lesy. Snad i na to, co se svými druhy spáchal, aby získali peníze na loď, která je odveze domů do Skotska. Za pár dnů.
Na nábřeží opodál spolu rozmlouvaly ženy a dcerky rybářů.
V tom mezi nimi zaslechl rozechvělý hlas. „...všude byla krev. Zabili otce, matku, všechnu čeleď. I mou sestřičku.“
Opravdu se podobala sestře. Smutná osamělá dívenka.
Znovu ucítil v prstech rukojeť toho nože.

Jistě, někdy to asi všichni vidíme černě. A jak čas uplývá, je to stále horší, obavy narůstají, nervy tečou, a tím je teprve zaděláno na neštěstí. Protože to chce především klidnou mysl.
Proto věřme, že i když to tak třeba nevypadá, bude líp. Jednou, dřív nebo později, přijde. A možná nás zaskočí, zrovna když ho vůbec nebudeme čekat.
Tak už to nápady dělají. Myslíme na něco jiného a najednou ho tu máme. Nakonec se nějaký dostaví i na sebepodivnější téma. (A snad z toho nebude jen nějaké bé jé bé.)
No a potom… někdy… možná přijdou i komentíky.
Snad…
Určitě!

Doktor si povzdechl. Bodie mu dal jedinečnou možnost od bolavého tématu utéct. Nějak měl ale pocit, že trochu upřímnosti dluží své tehdejší společnici, i těm současným.

„Zachránil jsem ji. Pak ona zachránila mne… mnohokrát před nepřáteli, jednou přede mnou samým. Byla neuvěřitelně vynalézavá. Nikdy si nestěžovala. Svěřovala se mi se svými problémy, ale zároveň je zlehčovala. Asi… asi čekala, že se svěřím i já jí. Myslím…“ zarazil se.
„Zamilovala se do tebe, viď?“ řekla jemně Alison.
„Hm…“ přikývl nepatrně.
„Proto odešla? Protože se nedočkala?“
„Nejspíš. Ale třeba se ještě potkáme,“ dodal optimisticky. „Svět není tak velký…“
„Ty jsi beznadějný případ…“

Každé tři měsíce je to stejné. Zdá se, že celý život se odvíjí od kontroly ke kontrole.
Po ní přijde velká úleva. Pokud tedy dopadne dobře.
Jak plyne čas, mění se úleva v napětí...poté v nervozitu...a nakonec máš pocit, že už není co okusovat, do čeho dloubat, nebo co oškubat.
Přesto všechno jsme všichni, co to zažíváme, optimisté. Každý čekáme na jedno jediné slovo - negativní.
Do poslední chvíle tomu věříme.
Jiná možnost není.
A pokud nakonec uslyšíme opak, zhroutí se vše jako domeček z karet.
Ale to nevadí, protože my už jsme otrlí.
Utřeme slzu a jedeme dál.

Pan účetní Záskok Řiťolík patřil mezi nejlepší podúčetní ve firmě Kolíka Aťsepicnu. Náklady držel na uzdě, výdaje v pokladně správně rozhojňoval a před úřady patřičně umenšoval. Nedělalo mu potíže žonglovat s Kolíkovými účty stejně obratně, jako cirkusová opice s banány. Před nesprávnými lidmi předstíral firmu na mizině. Když pan Kolík potřeboval vyřídit jistou záležitost s trpaslíky, pan Řiťolík jednání splavně sfoukl. A když došlo k těm malým nepříjemným problémkům s výběrčím daní, pan podúčetní Řiťolík vybruslil ze všech podezření bravurně.

Určitě už je jen otázka času, než ho pan Kolík povýší na regulérního účetního a třeba mu i zvedne plat!

Alžbětě začaly těžké časy. Zatímco Artuš se s každým cvičením zlepšoval, jí to nešlo.
Tedy… útok jí nešel! Čím víc se snažila, tím chaotičtější měla výsledky.
Zatímco obranu zvládala stále lépe, její aktivní použití magie bylo nevypočitatelné. Na rozkaz „zastav útok“ jednou poslala na Brandy takovou škytavku, že překvapená dračice málem zapálila les. Podruhé způsobila Arkanovi akutní průjem, čímž narušila časový plán tréninku.
Brandy říkávala, že Alžbětina magie je jako sopka. Většinou se nijak neprojevuje. Sem tam se ukáže gejzír. Ale končí to výbuchem!
Pro systematickou Alžbětu to bylo pokořující.
Ale nevzdávala se. Však najde způsob, jak být ostatním užitečná!

Ctností rodiče je trpělivost, přečetl si Elrohir a souhlasil, že rodiče často trpí. Ačkoli, on si zatím užíval.
Každého krůčku se dočkáte, psalo se taky, a to byla rozhodně pravda.
Nemohl se dočkat, až bratr vypadne z pokoje, aby mohl zase otevřít knížku Pečujeme o miminko, příhodně objevenou na maminčině stole.
Pak čekal, až medvědí miminko usne.
Čekal na správný okamžik, kdy v prázdné kuchyni uzmout pár vajec a mléko.
Všiml si na stole osamělého žejdlíku. Byla v něm smetana. Ta tu nepochybně čekala zrovna na něj, mnul si ruce.
Zbytek Domu zatím čekal, kdy jim to Elrohir konečně přizná.

„Pruda.“
„Hm.“
„'sme tu nejmíň hodinu.“
„Jojo.“
„Dneska nepříde.“
„Třeba jo.“
„Dyť jsme tady dvě hodiny! Jak víš, že příde?!“
„Nevim. Doufam. Když jsme tady tak dlouho.“
„Blbost.“
„Proč?“
„No protože to je kokotina. Přijde, protože chceš?“
„Nemusí. Ale třeba...“
„Seš totálně iracionální! Furt joo, určitě příde!“
„Dyť-“
„Jak zaseknutá deska, už je to fakt nezajímavý tohleto-
„Hele-“
„Přijmi realitu-“
„Vole mlč! Je fňukání odraz reality? Nemůžeme ovlivnit, jestli přijde, já jen při čekání nejsem dement. Tak di do prdele. Máš totál pošahanej hodnotovej žebříček, když ti to příde divný nebo nezajímavý.“
„...“
„...“
„Asi už nepříde. Pudu."
"Taky"
"Tak čus.“
„Čus.“

Jarní ráno se pozvolna měnilo v jarní dopoledne. Slunce svítilo, ptáci zpívali, podél řeky kvetly stromy o stošest a bzukot včel v jejich korunách připomínal hučení jezu při nedávných záplavách.
Řeka sama byla ještě hnědá splavenou hlínou a rychlá roztátým sněhem.
Na vyvráceném dubu seděl rybář a nadšeně máčel vlasec v rozbouřených vodách. Opodál se pásli dva koně.
Hromada pokrývek pod jedním stromem se pohnula a setřásla ze sebe okvětní plátky.
Geralt zamžoural na sedícího Marigolda.
„Co to děláš?“
„Chytám ryby!“
„Ale Marigolde, teď přece-“
„Jen počkej!“
Geralt si povzdechl a znovu se zahrabal do pokrývek. Když to Marigolda baví...