DMD č. 12. pro 12. 4. 2021. Téma: Zázrak moderní techniky

Plamen lampy se komíhal a ztácel jako vzpomínka na zemřelé. Světlo bylo jasné a teplé, ale olej už docházel a on nedokázal najít sílu ho doplnit.
Říkají tomu století páry... Století zápachu, špíny a smrti. Stroje potřebují promazávat. Doly, tovární haly i ulice potřebují světlo. Pokrok hltavě požírá svět - stromy, uhlí, život...
Všichni chodí v černé, aby tu špínu neviděli. Netušíce proč, drží smutek. Smutek za mrtvé, kteří leží ušlapáni ve stopách pokroku. Za mrtvé, kteří se snášejí na zem v podobě mastných sazí.
On se ale díval do očí umírajícího leviathana.
Nepřestane s experimenty, dokud neukončí století zabitých velryb.

„Taky se vám, ženský, zdá, že se tu dějou divný věci?“ postavila Anna buchty doprostřed stolu. Účastnice pravidelného čtvrtečního babince sborem přisvědčily.
„Hu hás se zhtatiho koho,“ zamumlala s plnou pusou Jindřiška. „Mách to dobrý!“
„Nám někdo postříkal fasádu,“ zamračila se Tereza. „Je třeba s tím něco udělat!“
„Chlapi by mohli hlídat!“
„Naši chlapi, jo? Leda tak hospodu, vždyť chodí do práce!“
„Já celý noci nespím, čumákuju u okna, ale stejně v tý tmě vidím prd,“ postěžovala si Veronika.
„Há bych veděha,“ spolkla Jindřiška poslední sousto. „Pořídíme kamery. S nočním viděním. Nebo fotopasti. To by bylo, abysme toho hajzla nedostaly!“

Kupte si našeho hodinového pracanta, ideálního společníka pro váš homeoffice. Že bez práce nejsou koláče? Kde to žijete? Jestli vás nebaví dlouhé hodiny na skype poradách, máme řešení! Váš avatar celou poradu odsedí s úsměvem na rtech, věcným pokyvováním a bez sebemenšího zívnutí. Čeká vás prezentace korporátních cílů? Není problém, náš textový analyzátor naskenuje vaše stránky a prezentace je do hodiny hotová, vše přesně v duchu vaší firemní kultury. Online školení? Náš pozorný posluchátor odpoví přesně na ty otázky, na které budete tázáni a klikne v pravý čas na pravé místo. Kupte si náš výhodný balíček a povýšení vás nemine!

„Samozřejmě si to zkus!“
Alžběta se snažila znít přesvědčivě. Ten kávovar měla ráda…
Brandy, zmenšená do pohodlné varaní velikosti, nadšeně začala.
Zapnout to dračici šlo.
Spáry na hrníčku nebezpečně zaskřípaly, ale nakonec byl pod tryskami.
Brandy radostí vyfoukla plamínek, ale pak se zarazila – černé je snadné. Udělá cappuccino!
Zvládnout plastovou nádobu na mléko byla výzva, ale spáry nespáry, byla tam! Pravda, trochu očouzená a kvádr to už také nebyl.
To potěšení, když stroj bublal a vyfukoval páru!
Ta vůně! Ta pěna! Ach…
Spáry sklouzly po porcelánu…
Křáp!
Alžběta objala nešťastnou Brandy.
„To nic, stejně po kávě vždycky chrlíš modré plameny!“

„Opravdu myslíte, že se mu zrak vrátí?“
„Operace probíhá dobře. A naše vybavení je hotový zázrak. Aniž bych si chtěl hrát na vševědoucího, myslím, že ano.“
Na operačním sále bylo narváno.
Když se probral z narkózy, měl hlavu v obvazech, ale ujistili ho, že až mu je sundají, uvidí takřka jako dřív. Netrpělivě tu chvíli vyhlížel.
A přece se mu ruce trochu chvěly, když mu sestra obvazy konečně sundávala. Vypadá sympaticky, napadlo ho v návalu radosti. Skutečně viděl.
„Jak jsem říkal, zázrak moderní medicíny,“ usmíval se lékař.
„Jo, zázrak,“ řekl dojatě uzdravený.
„Zázrak,“ věděl anděl a pracoval tiše, neviditelně dál.

Temnotu hrobky prosvětlilo namodralé světlo. Vyskočil z rakve a zamračil se na ženu, která v roztřesených rukou držela svítící placku. Baterku?
„Bez signálu,” zaúpěla a křikla: „Nepřibližujte se!... Počkat! Vy jste ten, co vypadá jako děda a vstal jste z rakve…”
„Co to máte v ručičkách?” zeptal se lísavě.
„Neznáte dotykáč?”
„Světýlko, kterého se dotýkáte? Jak duchaplné! Mohu taky přiložit prstíček?” Jen se musí přiblížit. „Na světýlko přiložím a zase půjdu,” lhal.
„Ježíši Kriste,” zašeptala a on se mohl vzteknout.
Když vyskočil z rakve, strčila mu placku do výhledu. „To je můj děda.”
Do očí mu svítila sépiová fotografie Aloise.

Přicházím k autu. Je zima, závěj sněhu na střeše, okna pokrytá ledem. Uvědomuji si, že nemám čím sníh omést, tak zpátky pro smetáček.
Nastartuji, ať to rozmrzne a začnu ometat. Za chvíli je hotovo. Vezmu za kliku a ouha. Auto se zamklo, klíčky v zapalování. Takže další kolečko zpátky pro náhradní.
Nasednu do auta, smrdí tu spálená guma zadního stěrače, rychle vypnu vyhřívání skla. Vyrazím, auto začne pípat. Upozornění na teplotu pod čtyřmi stupni. Vážně?
Pípání pokračuje dalších patnáct minut. Tečou mi nervy: "Ano, já vím, že je zima."
Pak mi to dojde, pípá, protože jsem si zapomenul zapnout pásy.

"Je to tu fajn, ale sem tam mi něco z naší doby chybí," podotkla Gwen a podala si mističku sušeného ovoce. "Třeba slušnej splachovací záchod."
"Počkej pár let. Ale nemáme kanalizaci," konstatovala Susan.
"Taky tekoucí voda bez dřiny služebných."
"Luxus."
"Antibiotika?"
"Však víš sama. Má to svý mouchy, no."

"Madam? Máte venku, ehm... balíček." Lokajův výraz naznačoval, že balíček nedojde k adresátce, nýbrž ona k němu.
Dámy se vyhrnuly na schodiště. U vstupních dveří čekal pan Burnwood a lehce se usmíval. Výhled ven zakrývala obrovská dřevěná bedna.
"Všechno nejlepší, dearest," podal Susan obálku.
"Co jsi to...," nahlédla opatrně.
"Děrný štítek?"

Na plácku za insulou se děly věci. Náhodný kolemjdoucí by to neocenil, ale strůjci věcí věděli, že kápli na něco opravdu fenomenálního.
„Chce to víc ohně!“ zhodnotil znalecky první.
Druhý se s politováním podíval na poslední kus svého nábytku, pak ho rozlámal na koleni (nešlo o nábytek kdovíjak kvalitní) a obětoval vědě.
„Už! Už to začíná!“ vykřikl první a s posvátným vytržením sledoval, jak se voda mění v páru, vstupuje trubkami do udělátka nahoře a...
„A co jako teď?“ zeptal se druhý, poněvadž čekal poněkud větší circensem.
„Copak nechápeš? Je to zázrak!“
„Aha,“ zabručel druhý. „Tak hlavně že se točí.“

"Andulčata, chcete jít na výlet?" zeptal se Pepíček. "Půjdeme na notebook, Tom na něm pracuje."
Frnk!, andulky přilétly na notebook.
Pepíček se začal promenádovat po klávesnici.
Zmáčkl Alt + F4.
"Pepíčku, ty jsi mi zavřel materiály do školy!" rozzlobil jsem se.
Šel jsem upravovat referát.
Omylem jsem ho celý zaznačil a co se nestalo: Honzík mi zmáčkl na Delete.
Andulčata si říkala: "To je zázrak moderní techniky, s tím se ale hraje."
Já jsem si pustil relaxační hudbu.
Monclík mě začal klovat do ruky, až jsem zavřel prohlížeč.
Pak jsem řekl: "Kašlu na ten zázrak moderní techniky, jdu do večeře ven."