DMD č. 12. pro 12. 4. 2021. Téma: Zázrak moderní techniky

Byla neděle, první den zbývajících dnů světa, zhruba půl deváté ráno. Crowley nadšeně obcházel stařičké auto, které ještě před pár hodinami nejenže nemělo ani kola, ani lak, ale především procházelo celkovým a dosti neodvratným samovznícením*.
„Ani škrábnutí,“ pochvaloval si, když večer s Azirafalem odjížděli pryč.
Je pravdou, že sedačky byly pořád trochu cítit kouřem, rádio umělo jen To nejlepší z Queen a na dálnici je všichni přejížděli**, ale Crowleymu to ani trochu nevadilo. Když máte auto, které s vámi přežilo Apokalypsu, všechny zázraky moderní techniky jsou najednou bezcenné. A když máte vedle sebe anděla, kterého nebe nebaví… můžete jet kamkoliv.

Na Wiki se dočtete, že nahradily páru a parní lokomobily.
Už vám neprozradí, jakým divem byly pro naše dědečky a pradědečky, kolik těžké práce ušetřily, jak se na ně chodila dívat celá vesnice, když si je pořizovali statkáři (a později rozbíjeli palicí – „Sousedy jsem nechal zadarmo mlátit, komunistům nedám!“).
Dnes je potkáte jen v muzeu nebo Na samotě u lesa. Ze zázraku techniky jsou muzejní exempláře. Neboť bylo nutné rozorat velké, rodné, širé lány, k čemuž se lépe hodí jiné stroje, nejlépe sovětské výroby.
Pokud se vám poštěstí vidět je v chodu, zastavte se a poslouchejte. Uslyšíte ržání stoletých koní.

Stačilo rozhodit rukama a všechno se dalo do pohybu. Kolečka v břiše budovy – dobrá, „budova“ byla v této fázi projektu poněkud optimistický označením – se s vrčením roztočila. Písty se s hlubokými povzdechy pustily do práce. Okolní krajina ubíhala, i když za překvapivých bujarých poskoků aparatury.
Nic nenaznačovalo, že by hrozil bezprostřední výbuch.
Silný průvan vytvářel uspokojivý dramatický efekt, když čaroději pohazoval elegantním pláštěm.
„Jestli propukneš v ďábelský smích, tak naši dohodu ruším,“ varoval čaroděje démon Kalcifer.
„Kdepak,“ ujistil ho Howl a prohrábl si plavou kštici. „Bude to chtít pár přístaveb.“
„Stěn tedy rozhodně,“ dodal, když málem spolkl kolem prolétajícího brouka.

Při automobilové nehodě všichni zahynuli. Jejich těla byla převezena do márnice.
Nazítří přijelo několik mužů a důrazně se dožadovalo vydání jednoho z těl. Žádost byla zamítnuta.
Další ráno tělo zmizelo.
Vše bylo nahlášeno na policii, včetně návštěvy oněch mužů, kteří žádali o vydání.

„…Pánové, jedná se o přísně tajný výzkum. Ano, víme, že policie má své povinnosti, ale pochopte, nikdo mimo ústav se o tom nesmí dozvědět. Museli jsme si tělo odvézt, jedná se o nejpokročilejší model. Ano, zabýváme se vývojem umělé inteligence a ten android se bohužel připletl k nehodě, takže jistě chápete…“

Po několika dnech bylo vyšetřování zastaveno.

Ten kdo ještě neletěl v letadle, si může myslet, že je to fajn, já jsem si to taky myslelo... Letět v tomto zázraku moderní techniky je horší, než jet v koženém westernovém sedle na zdivočelém aligátorovi honící svůj vlastní ocas.
Do letadla jsem se dostalo lehce tím, že jsem se přichytilo jednoho kufru a nechalo se dopravit do zavazadlového prostoru.
Od doby co jsme vzlétli, jsme se co chvíli propadali o několik metrů níže, přičemž jsem své vnitřnosti pokaždé zanechalo někde nahoře...
Většinou jsme se tam po chvíli zas dostali, ale mé orgány se nikdy nenaskládaly zase na své místo.

Skupinka nejlepších vědců ze všech oborů seděla okolo stolu a upřeně zírala na předmět položený uprostřed.
„Našli jsme to v jedné z bočních chodeb,“ začal Rodney. „Zatím nedokážeme určit, jestli je design antický, wraithský, geniiský nebo jiný, ale mohlo by se jednat o průlomový zázrak moderní techniky, který nám pomůže vyhrát válku.“
„Projeli jsme to několika skenery i rentgenem,“ navázal Zelenka, „ale ještě se nám nepodařilo zjistit ani to, k čemu tento předmět sloužil, natož najít na něm nějaké ovládací prvky.“
Ve dveřích se objevila Teyla.
„Rodney, major Sheppard tě chce v operačním. A co tu děláte s athosianskou flusačkou?“

Jindy tu bývá krásné, uklidňující ticho. Ne však dnes. Místo zpěvu ptáků se lesem rozléhá vrčení strojů. Zvuk motorové pily. Praskání dřeva. Hlasy mužů, kteří se snaží překřičet rachot bagru. Obří kovová kusadla se sápou po popadaných kmenech stromů, které neustály včerejší vichřici. Jeden po druhém přistávají na korbě náklaďáku. O kus dál si traktor razí cestu polámanými větvemi. Je potřeba les vyčistit. Odtahat popadané stromy. Nařezat je. Naskládat do pyramid podél cesty.

V prudkém svahu, padajícím kolmo k cestě, stojí kůň.
V postroji, za sebou několikametrovou kládu.

Bez hnutí čeká na povel svého pána.

Jediná chyba může oba zabít.

„Tak ty si programátorka?“ zadiví sa spolužiak zo základnej školy, ktorého som roky nestretla.
„Áno.“
„Ja som technologický nadšenec!“ rozžiari sa. „Zariadil som si smart domácnosť! Pozri, cez túto appku mi chodia notifikácie z domácich detektorov, môžem si kontrolovať zábery z bezpečnostnej kamery, na diaľku ovládať klímu, vyťahovať žalúzie, zamykať a odomykať dvere...“
Mimovoľne sa otrasiem. V mojej domácnosti sa dvere odomykajú klasickým kľúčikom, žalúzie sa vyťahujú za šnúrku, uprednostňujem spotrebiče s čo najmenšou inteligenciou. Viem, že každé prepojenie systémov znamená potenciálne problémy.
Keď je vaším každodenným zamestnaním hľadanie softvérových chýb, mnohé zázraky modernej techniky pre vás stratia svoje kúzlo.

"Ptáčkovic maj novou televizi! Barevnou! Teslu Color! Vozábalová potkala Ptáčka, jak večer na tajňačku sune krabici do sklepa, a roznesla to po celým baráku," informuje Kája Adama.

"Hm, tak to maj Ptáčkovic teďka blbý, jediná barevná televize v baráku, to se teď u nich dveře netrhnou," konstatuje Adam.

"Taky se hned Vozábalová s domovníkovou lísaly k Ptáčkový, ačkoliv ji jinak kolektivně nesnášej." šklebí se Kája

"Stejně by mě zajímalo, jak ji sehnali...," přemýšlí Adam.
"Máma říkala, že Ptáčková má všude ty...konexe," dumá Kája.
"Prosimtě, jaký konexe? Dyť je to vobyčejná kadeřnice."
"No právě, brácha, no právě," zazubí se Kája.

Rozhlédla se po skupince prvňaček s pocitem jasné převahy. “Ty Bradavice jsou fakt sto let za opicemi,“ ušklíbla se. „Ještě že já mám tohle.“
Vytáhla svůj nový chytrý telefon.
„Takže můžu telefonovat, to jako mluvit s někým na dálku. A taky posílat zprávy, nepotřebuju žádnou sovu. A taky připojit se na internet - to vám řeknu někdy později – a fotit a ukládat si obrázky, a...“
„Ukaž!“
Adriana chtěla spustit ten svůj zázrak, ale vykulila oči. Obrazovka jen podivně barevně blikala.
„To bude asi tím,“ ozvala se jedna ze studentek, „že tady v Bradavicích všechny tyhle mudlovské náhražky kouzel prostě přestanou fungovat.“