DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

Městem Cuzco procházel slavnostní průvod. V čele kráčeli mladí sotva odrostlí dětskému věku a nesli velké mísy plné lahodných jídel, košíky s ovocem nebo velké nádoby s vodou. Za nimi pochodovali vojáci v oděvech z leopardí kůže a s čelenkami z pestrobarevných papouščích per. Na jejich ramenou spočívala zlacená nosítka a na nich se nesl Pachacuti Cusi, mocný Inka, s korunou ze zlata. Průvod uzavíraly stovky lam, které doprovázely božského panovníka.
Průvod se zastavil na nevelkém náměstí a z paláce přistoupil Túpac Yupanqui, mocný Inka. Chvíli hleděl na mumifikované vysušené tělo svého otce na nosítkách a pak zavelel k boji.

Letěl jsem, házel echa do všech stran a hledal. Bejvák. Pořádný a dobře umístěný.
Můj silný zpěv totiž brzy přiláká spousty dam, a nějak je musím ubytovat. A abych přilákal co nejvíce dam, musím mít bejvák strategicky umístěný.

Ha! Díra ve stromě!
Lezu dovnitř.
Vybíhá na mě jakýsi periferní bicáček. Následuje lítý boj a jedno natržené ucho.

Ha! Další krásný bejvák!
Žádný konkurenční zpěv, jen... a jéje. Netopýr velký. Ti vypadají jako my rezaví, ale jsou blond a mají za krkem zdivočelé mullety.
Málo místo pro dva plus mnoho.

Ha!
Konečně!
Budka a v ní úplně prázdno!
Mám odkud zpívat!

Stein skřípal zuby a mumlal všeliké kletby. Matěj seděl u stolu, ruce sepjaté. Snad se i modlil.
Ve vedlejším pokoji plzeňský kat právě prováděl neurochirurgickou operaci. Čertovo vejce puklo.
Po bůhví jaké době Mistr Roth vyšel ven. Unavený, bledý, ruce se mu třásly.
„No, pánové, teď je to na seržantovi a Bohu.“

Jaroš ležel v posteli, hlavu ovázanou, na čele stály kapky potu. Pak horečka ustoupila, kůže byla studená, suchá, bledá až do modra, dech se téměř ztratil.
„Jako by byl...“
„Není.“
„A kde je?“
Stein pokrčil rameny. Kde seržant bloudil, nevěděl. Ale schránka jeho duše tu na něj čeká.

Běželi k nim ustrašení Řekové a křičeli: "Utečte, je tu Gorgona. POZOR!!!".

"Co je to Gorgona, teto?" zeptala se Morganka.

"Příšera, která má místo vlasů hady, na těle šupiny a jiné podobné věci. Gorgony jsou dcery mořského boha Forkýna. Jmenují se Sthenó, Euryalé a Medúsa. Každý, kdo se jim podívá do očí, zkamení," odpověděla Morgavsa, "jdu se na ty Gorgony podívat."

"Ale vždyť zkameníš!" řekla Morganka.

"Přece bys nevěřila řeckým blábolům," odpověděla Morgavsa.

***

"Tak co?" zeptala se Morganka.

"Je to jen trilobit, zkamenělá mrtvá schránka dávno vyhynulého živočicha," odpověděla Morgavsa, "přece bys nevěřila řeckým blábolům."

"Třeba jo," smál se Krákal.

V dutině velkého dubu za Doupětem se čas od času objevily karamelky. Postupně toto malé kouzlo, hravý dárek od rodičů, objevil každý malý Weasley. Někdy tam místo karamelek čekal pro každého dáreček. Později, když děti pochopily hru, samy začaly do dutiny něco dávat. I kdyby to bylo jen milé přání. Pro bratry, pro sestru, pro rodiče, pro radost.
George se opíral zády o kmen a zíral do prázdna. V ruce držel čokoládovou žabku s nápisem Pro George. Poslední dárek. Zavřel oči a vzpomněl si na bratra, který i ve smrti vtipkoval.
Vrátil žabku zpět do dutiny.
A konečně se rozplakal.

„Ja fakt neviem, čo s tou Coryphantou je,“ sťažoval sa Florián. „Spodná časť je celkom vyschnutá!“
„A nie je iba... skorkovatená?“ spýtala sa Silvia.
„Nie, toto vyzerá inak. Areoly sa scvrkli, stratili farbu. A postupuje to čoraz vyššie.“
Silvia si kaktus prezrela. Naozaj nevyzeral zdravo, zelenú farbu mal už iba na samom vrchu.
„Nepotrebuje viac vody?“
„To už som skúšal. Keby som tak vedel, ako vyzerá dužina, či nezačala hniť...“
„Tak odrež kúsok tej zoschnutej kože. Horšie to už aj tak nebude.“
Florián nakoniec odtrhol jednu zo suchých areol. Namiesto dužiny našiel iba prázdny priestor...
Vnútri neostalo vôbec nič živé.

Starostu s košíkem hub málem porazilo hejno rozjívených dětí.
„Co se tu děje?“ obrátil se s úsměvem na Annu.
„Udělaly jsme s děvčaty vnoučatům bojovku,“ pochlubila se Jindřiška.
„Koukejte! Obr BRRR ztratil brýle!“ ukázala starostovi Veronika „tajnou zprávu“.
„Všechno vyluštily. Teď hledají poklad,“ doplnila Tereza.
„Šikovný babičky,“ ocenil starosta. „Nechcete udělat podobnou hru i na obecní dětský den?“
„Proč ne,“ pokrčila rameny Anna. „Něco vymyslíme.“
„Babí, máme ho!“
„Poklad, super, koukej, babi!“
„Byl v seníku, zahrabanej, ale my ho stejně našli!“
„V seníku?“ zarazila se Anna. „Vždyť…“
Z křoví se vyřítila banda kostlivců se svítivě zelenými parukami.
Starostovi spadla brada.

Truhličky zahrabané na Vnějším Okraji mezi asteroidy. Bezpečnostní schránky v jasně osvětlených bankovních domech Jádra. Všechno mezi tím. Nevysledovatelné transpondéry, komunikační kanály nezvyklých frekvencí a systémů a vesmírná holubí pošta.
„Myslíte, že bysme získali 007?“ zeptal se Berek, když vyhrabávali z měsíčního prachu další truhličku.
„Já chci Batmana.“
„Dostal bys celou Ligu spravedlnosti.“
„Do lodi by se nevešla.“
„Tak nic.“
Truhlička byla vyhrabána, oprášena a v Nameless postavena na stůl.
„Sezame, otevři se,“ zmáčkl Bennar aktivační tlačítko.
Nic.
Další domluvy nezabíraly.
„Je mrtvý, Jime,“ řekl Mimas a přesunul schránku před Trinse.
„Jsem hacker, ne zámečník,“ pravil Trins a popadl páčidlo.

"Dobrý den. Přišli jsme kvůli Ivanovi."
Naďa má založené ruce. Nesouhlas.
"Jsme učedníci velmistra."
"Aha..." pronese Naďa opatrně. "Co potřebujete?"
"Ivana zabilo černé kouzlo."
"O tom nic nevím."
V chodbě se pohne nějaký stín. "Já vám to klidně řeknu," promluví mužský hlas. "Ivan si začal s nebezpečnými lidmi. Naštěstí nestáhl Naďu s sebou."
"Myslíte Kosturakovy?" zeptá se Aleksandr.
Naďa se ohlédne. "Ivan měl doma kovovou schránku, šel z ní mrtvolný chlad... s někým si přes ni psal. Neviděla jsem to, ale... něco se tady děje. S magií. Kosturakův syn se vrátil z Budče. Povídá se, že je zatraceně dobrý černokněžník."

Sluníčko svítí, nedaleká hipster kavárna nám dala kafe do kelímku a v parku je klid. Ideální keškovací situace.
"Tak to bude tady tuten soklík," řeknu nezaujatě. Tyhle městský jedničky jsou vlastně nuda, uvažuju. Přijdeš, vybereš, zaloguješ...
Obcházíme soklík. Dole dutina - jasně, sáhnu, vidím.
Nesáhnu.
Naštěstí vidím o zlomek vteřiny dřív a ruku strčím hezky rychle zpátky do kapsy.
V dutině leží mrtvá krysa. Možná potkan - nebudu to zkoumat.
Zcepenělé tělo hlodavce obtáčí krabičku s keší.
Po chvíli ticha se ozve kolega.
"A chceme tuhle vůbec?"
"Ne."
"Ne."
Otočíme se a odcházíme. Inhalujeme kafe z kelímku a zrychlujeme krok.
Městkej geokešing.