DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

"Ty jo, Béďo, ty máš novej bejvák?"
Všichni jeho kamarádi ho obklopili, závist jasná z jejich pohledů.
"Cha, už to neni 'vidíme ti až do ložnice', co, smradi? Tohle je barák snů!"
"A kdes to sehnal? Dyť sis nemohl novej vůbec dovolit a proto si lezl s tou průhlednou odporností. Neříkej mi, žes najednou přišel k penězům..."
"Hele budu upřímnej, byl to Boží zásah. Normálně jsem si lezl po dně jako obvykle, najednou na mně Boží ruce začali šahat a hodili přede mně několik na výběr! Jsem zíral, ti řeknu, ale pak jsem provedl rychlou výměnu!"
"To se někdo má..."

"Padlí andělé nemají srdce. V jejich hrudi zeje hluboká černá propast! Jsou to prázdné, mrtvé schránky, naplněné pouze zlobou a nenávistí. Démoni nemají city, nemohou milovat, nedokáží být šťastní. Jsou úskoční a lstiví!
A démon Crowley je jeden z nejhorších. Nikdy mu nevěř, Azirafale, nikdy!" hřímal Gabriel.

***

Azirafal se dlouze zadíval na svého padlého anděla. Crowley nějak dokázal všechny své dlouhé končetiny obtočit ve spánku kolem Azirafala a teď šťastně odfukoval. Azirafal se přistihl, že ho to téměř dojímá. Přitiskl démona ještě blíž k sobě a usmál se.
"Víš co, Gabrieli?" pronesl procítěně. "Polib si."
Ani se při tom nezačervenal.

Mrtvá, mrtvá, mrtvá... křičí to na mě ze všech stran, jak je to dávno, co jsi žila? Z obličeje zbývají jen kruhy pod očima a pevně sevřené rty, srdce pomalu trouchniví, hruď jen prázdná schránka. Ale já nechci! řvu, slzy se valí po tváři. Sotva dospělá a už vyhořelá, nechci být popel! Nekonečný koloběh, nároky, tlak, výčitky a před spaním odbytá modlitba. Nevím, jak se to dělá a jak žít naplno, chci se porvat o každou minutu, ale - nevím - jak! Otázky všech hledajících, kde, kdy, nač a proč? Duše na kraji propasti, jen tenký provázek ji drží… zběsilá touha žít.

Catra se cítila klidná, prázdná, poslušná. Její věčná zuřivost a žal neexistovaly, vše vystřídala pokora.
A chlad, který se rozléval v jejím těle. Jako kdyby byla jen nádoba pro příkazy.
Jedna její část křičela, ukrytá někde daleko. Křičela a bušila na dveře, ze kterých se nemohla dostat. Nemohla ho dostat ze své mysli, Horde Prime byl s ní a ona byla Horde Prime.

Probudila se zpocená a vyděšená, s bušícím srdcem.
„Ššš, všechno je v pořádku,” konejšivý hlas.

Jen sen. Jen noční můra.
Catra se dotknula drobné ranky na krku, připomínky, že všechno je nakonec v pořádku.

„Ahoj, Adoro,” zašeptala.

"ššššššššš..."
"Hrombasa prďolové, vy ještě nespíte!" vletím na hůrku hospodárky.
V seně se podezřele vrtí malé postavičky zachumlané do spacáku.
"Ale mamkóóó. My jsme přece na tajné výpravě." vypískne naše mládě.
...

Po pár letech mého chlopka napadlo, že by na hůrce udělal ordung.
Vyšplhal nahoru a začal vyhazovat:
- staré seno (zkompostujeme)
- staré desky (no už je něco načalo, spálíme)
- hele hrnky (to tam asi zanesly děcka tenkrát)
- a jedno "Koukej na to!" a podal mi plechovou krabičku.
V krabičce tajná mapka, na mapce cestička.
Kolem zahrady, mezi stromy dozadu a zpět - do špajzky, na mlsoty.

Tak to byly ty výpravy!

Mladý spisovatel seděl na židli, hlavu položenou na nemocniční posteli, oči zavřené. Jemně svíral ruku své Múzy. Její tělo bylo nehybné - pouhá schránka, nikoli mrtvá, jen… opuštěná.
“Jak je jí?” zeptal se neznámý dívčí hlas.
“Pořád stejně,” odpověděl, aniž by zvedl hlavu.
“Bohužel někdy Smíření není to, co člověk potřebuje.”
“Ty tvoje kabaretní trik-” V mžiku se vymrštil do stoje.
Pokoj byl prázdný. Mladík zatnul čelist.
“Kde je Marie,” zavrčel nebezpečně.
Ticho. Minuta za minutou. Nic.
Sedl si a položil hlavu zpět na postel. Zavřel oči.
“Odvedli ji domů,” přišla lítostivá odpověď.
“Tady je doma. A já ji chci zpátky.”

"Stůj, lumpe!" Příslušník "policejních sborů" a jeho ruský kolega honili dva mladíky, známé firmy. "Tu zprávu nám dáte! Je to rozkaz!"

Navedli je do lesa, vhodili lísteček do vydlabaného stromu a důkladně se schovali.

"Vidíš je?"
"Ne. Počkej, není to mrtvá schránka? Totiž... kamarád vyprávěl, že to používají ruský špióni."
"Klid, soudruhu, já tě neprásknu. Vytáhni ten lístek."

Z přiloženého vzkazu nebyli moudří.
"Rusko ho má malého. Co to znamená?"

Národy Česka a Slovenska hýkaly smíchy. "Ivan je přerazí, až to přinesou."
"Vieš čo? Mňa sa zdá, že český STBáci, aj tí ruský, sú rok od roka..."
"Pravdu díš, braček."

„Finite incantatem,“ řekla Ginny, ale hůlku držela dál v pohotovosti.
„Odejděte!“ zasyčela ta růžová, údajně přátelská dívka, jakmile vyskočila na nohy.
„Nemůžeme se tu nejdřív porozhlédnout?“ snažila se Margaret smlouvat. „Nebudeme se vám plést.“
„A omlouváme se za to spoutání. Vážně,“ přidala se k ní Lisa a doufala, že Bodie a zejména Greg budou chvíli mlčet.
„Zápisky starších našeho rodu mluví jasně,“ odpověděla dívka váhavě. „Kdykoli se objeví divní tvorové cestující v mrtvých schránkách, snažící se s námi navázat kontakt, stane se neštěstí. Běžte, bude to lepší pro všechny.“
„Říkal jsi, že jsi tu poprvé,“ ušklíbl se Greg na Doktora.

Cesta k Adamu Collinsovi netrvala ani tři čtvrtě hodiny. Bydlel v městečku poblíž New Orleans.
JJ a Hotchovi otevřel dveře pohledný muž ve středních letech, který vypadal, jako že nespal už několik dní. Uvedl je do obývacího pokoje a nabídl jim něco k pití. Všechny jeho pohyby i hlas měly mechanický nádech. Jako by byl jen loutkou v rukou někoho jiného.
Agenti mu osvětlili situaci. Přikyvoval a řekl, že se pokusí pomoci. Ale jeho oči se dívaly skrze ně.
Kus jeho duše zemřel společně s jeho manželem a teď tady seděla jenom prázdná schránka. Jen to, co z něj zbylo.

Byla tuhá zima a rampouchy rostly odevšad. Mimo jiné i na naší schránce. Smáli jsme se, poněvadž to vypadalo, jako by jí vyrostly zuby.

Úsměv nám měl ale z tváří brzo zmizet...

Zazvonil pošťák, ruku od krve. V očích měl děs a chvějivě zašeptal: "Vaše schránka..." Nedomluvil, ale začal se třást a zmenšovat, až před námi stála další schránka, která vydávala zlověstné zvuky a řinčela rampouchy. Zabouchli jsme dveře a mohli se jen zděšeně dívat oknem jak naše schránka (a bývalý pošťák) kousají stále více lidí a ti se kvůli tomu také mění v schránky.

Došlo mi to.

Nemrtvá schránka