DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

Blondýna je švorc, přemýšlí, jak by přišla k penězům. Napadne ji únos dítěte. Běží před školu a popadne prvního kloučka.
Doma usedne ke stolu a píše:
"Milá maminko, dnes jsem ti unesla syna a chceš-li ho ještě vidět, tak dej do igelitky milion Kč a nech mi je zítra v mrtvé schránce v dutině dubu u kašny. Blondýna."
Zalepí obálku, předá ji kloučkovi a pošle ho s ní domů.
Na druhý den běží ke kašně a tam igelitka s milionem a vzkazem:
„Milion Vám posílám jako výkupné, ale můžu Vám říct, že jako blondýny bychom si takové sviňárny dělat neměly."

Stojí s hlavou skloněnou před vrbami stařenami, vlasy máčí v soutoku u Vikingských Luk; v zemi svatého Patrika.
„Od věků po věky schraňujeme svěřené, nešťastná dcero, my, němé hrobky mlčenlivější mrtvých zpovědníků!“
„Do hanby haneb uvrhlas nás!“
„Každý smrtelný hřích, pomýlená, láme svět a bortí nebesa! Zví-li někdo, vesmír pohoršen, horším: již nikdo nikdy neodváží se zašeptat své tajemství.“
Když, chce se bránit, vyslyšené více komické než tragické! Smích se mi rozlil do celého těla, do poslední větvičky. A když přišel basista ze země, kde co domorodec, to muzikant…
„Bylo-li svědků tvého pádu?“
„Červíček bezpečný nýmand, ale poblíž nějaký novinář…“

Čerstvě jmenovaný Nejvyšší kancléř se usadil v křesle a vyhlédl z okna na noční krajinu Naboo. Pohřeb právě skončil, a on se ani nemusel moc přetvařovat. Ztráta jeho učedníka ho mrzela, ale v tom chlapci okamžitě vycítil Sílu. Hlavně ho nespouštět z očí.

Ozvalo se zapípání comlinku - utajeného.

"Gratuluji, Nejvyšší kancléři," ozval se mistrův hlas. "Naše ztráta je mrzutá, ale v budoucnosti bude více než vynahrazená. Hned teď ovšem potřebujeme někoho staršího. podrobnosti na obvyklém místě."

***

Jar Jar Binks složil papírek se jménem Dooku, a vložil jej do nenápadné škvíry v jedné z obřích kamenných hlav v bažině poblíž paláce.

Už dole před výtahem slyšel Mael z horních pater vzrušené hlasy.
Když ve svém patře vystoupil, nabraly jasné podoby.
Nahlédl přes zábradlí u schodů do dolního patra.
"K činu se tedy doznáváte, otiskem stvrďte protokol," úředně pravil strážník.
"Když já se kvůli němu víc jak týden pořádně nevyspal! Žena a děti také ne. V práci mi snížili plat pro neplnění normy," namítal zdeptaně soused Goros Trallwan.
"To můžete vysvětlovat u soudu za týrání a při občanském sporu o újmu, já to tu jen dokumentuji."
Tím vším se proplétal pláč a srdceryvné vzlykání staré Abergorové klečící vedle zkrvavené mrtvoly Wellentharského teriéra.

My, rozsivky, jsme na Zemi dlouho, už od druhohor. V jednoduchosti je krása a náš život je jednoduchý. Filtrujeme mořskou vodu, bereme si z ní oxid křemičitý, abychom našim tělům zajistili pevné kostry. Dokud žijeme, jsme obecně prospěšní jako producenti kyslíku, a i když umřeme, sloužíme dále.
To, co zbyde z našich těl, se stane jemným sedimentem - křemelinou. Je plná drobounkých otvorů, které už zaživa byly v našich schránkách, proto ji lidé využívají k filtrování. Dobrá, čistí přes nás pivo a víno, ale proč nás i pojídají? Skončit na konci trávícího traktu si po všech zásluhách o blaho planety nezasloužíme!

"Jsi jen mrtvá schránka!" smál se Ženich na konci výslechu celý od vlasů. "Nic víc než mrtvá schránka!"

*

Jsem stín padlých světů, ozvěna konce. V mých stopách kráčí Požírač hvězd a galaxií. Jsem jeho dílo! Stvořen pro to, abych byl jeho majákem. Každý svět, který navštívím, každého tvora, kterého poznám, odsoudím k zániku dřív, než ho stihnu poznat. Jsem jen mrtvá schránka naplněná vůlí Požírače. Předurčen ke zničení samotného vesmíru.

*

Mullet se mě snaží utišit. S kuřátkem mě z ničeho nesoudí. Snaží se mě rozveselit všemi možnými způsoby. Přesto se na ně nedokážu podívat... určitě ne potom, co jsem spáchal.

Nebyly to od ní vůbec povedené vtipy,
mrtvou schránkou na měkkýše označit mé slipy.

Ptám se jí, miláčku, co je dnes k obědu?
na to mi povídá: „hrneček od medu“.

Namítl jsem, že NIC jsme už přece včera měli,
prý na dva dny navařila, zazněl výrok smělý.

Věčně pikle kuje, taky kritizuje.

Zaprvé ji neposlouchám, hysterčí ta „dokonalá“,
a za druhé… mám ten dojem… taky něco povídala…

Já jí řekl, znáš ten rozdíl, žumpa versus žena?
Žádný není, buď nasraná, nebo vyčerpaná.

Kdysi chtěla být mým sluncem, teď však slovy pálí,
sdělil jsem jí, ať se tedy i patřičně vzdálí.

„Konečně pořádné jídlo,“ usměju se na trhovce. „Beru cibuli, vejce, maso a čočku.“
Zalovím v kapsáři a zeptám se: „Na čí straně je Bůh?“
„To ví jen on,“ zazní odpověď. Ruka, čekající na peníze, se stáhne. „Posila?“
„Dorazili jsme nedávno. Šejla a Jack. Můžu?“
Ukáže očima do kouta. Vylovím klíč, otevřu okovanou truhličku. Prohrabu obsah, jedna listina nese mé jméno.
Mrknu na písmo a zatetelím se. Riaggon! Konečně nějaké zprávy!
„Peníze nepotřebuješ?“
„Zatím ne,“ zavrtím hlavou. „Tady jsou víc v bezpečí.“
Přikývne. „Noční můry. Občas gronghové a nejvíc křídlatci. Rozhraní pořád praská. Jsem rád, že tu jste, potřebujeme každou ruku.“

Čekám až Hana podlehne. Vždycky nakonec podlehne.
Čarodějnice musí chránit své panství. Na vyzvání musí čelit zlu.
Martin drží Markétinu ochablou ruku. Mlčí.
Musí, i kdyby měla shořet.

Hana křičí, moje dítě.
Nemůžu to vydržet. Martinovo ticho hřmí...
Nepožádám tě, slíbil mojí hrůze.
„Tohle je taky tvoje dítě! Živé, chytré, tady.“ Snesu se na ni jako dravec. „Umírá! On ji vysaje do sucha, nechá prázdnou schránu! Vyroste jejím životem.“

Hledím na ni – stále neuhýbá. Snad proto přehlédnu změnu v Martinově tváři.
Věřím mu.
„Nevyroste,“ rozsekává ticho.
„Jsi nejmocnější čarodějnice Šumavy,“ zvedá oči, tvrdě, prosebně. „Přemůžeš ho.“
Nepožádám tě, slíbil.
Lhal.

Když zhasla světla a vypukla vřava, Darek Machatý vyběhl z garsonky zjistit, co se stalo.
Milan ho chtěl následovat, ale zakopl o kabel od lampy.
Zůstal ležet na parketách.
Co se to děje? Hučení v hlavě, náhlá slabost, místo svalů roztřesená želatina.
Těžko říct, jak dlouho ho nepochopitelná síla tiskne k zemi.
Z chodby probleskne chabé světlo.
Milan rozezná u okna vysokou a štíhlou ženskou siluetu.
Nehybně stojí, dívá se ven do tmy. V klamném šeru vypadá jako přízrak. Tenounká průhledná skořápka vyplněná černým dýmem.
„Hej! Paní?“
Užaslý Milan konečně vstává, šourá se blíž.
Žena se pomalu obrátí.
Nemá obličej.