DMD č. 26. pro 26. 4. 2021. Téma: Dal bych si tu čtvrtou

Je tomu víc než rok, co můj muž naposledy pracoval jako turistický průvodce. Od té doby vystřídal noční směny ve skladech, absurdní dvanáctihodinovky v prázdném muzeu, čtyřměsíční zkušební dobu ve firmě, kde ho poslední den ujistili, že dále ho tam nepotřebují, a vposledku montáž pochybné výrobní linky. Naše miminko se mezitím stihlo narodit a přetavit v batole, přestěhovali jsme se jinam a jinak, než jsme chtěli, a za celou tu dobu jsme měli jeden jediný, nádherný týden klidu, který právě skončil. Neříkám, že si to neužívám, ale jestli zas vážně přijde ta čtvrtá či kolikátá vlna, už mě asi omejou.

Odvedli zraněného do hostince ve městě. Li HuiYin odpočíval pod dohledem Lan XiChena. Wei WuXian se chtěl napít a tak zůstal s Lan WangJim a ochutnával víno.
První láhev…
„Lan Zhane.“
„Hm…“
„Li HuiYinův spolubydlící tvrdil, že ten starý dopis nosil i na Noční lovy. Když teď odcházel, nevzal si ho.“
„Hm…“
Druhý džbánek…
„Letěl do Qinghe. Ale když jsme ho našli, mířil opačným směrem.“
„Hm…“
„Pokud se vracel, možná to, proč odešel, už udělal?“
Ticho.
Třetí pálenka…
„Řekl, že už nemá smysl, aby klečel. Vše svědčí o konečnosti jeho cesty…“
„Hm…“
Wei WuXian sáhl po čtvrtém džbánku…
Nesedí to…

"Brácha, pocem, mám čtvrtou!", volá Kája. Klečí u starého rádia Telefunken. "Máma říká, že je rozbitý a ono přitom krásně hraje. Koukej," Kája opatrně ladí frekvenci. Rádio nejdřív jen monotónně šumí, pak se zvuk začne měnit a nakonec se z rádia ozve hudba.

"Blé, dechovka," ohrne nos Adam. "To je stanice Hvězda," poučí ho Kája a dál ladí frekvence, "...tady je Vltava," z rádia se ozve vážná hudba, "tady Praha... a tady někde je ta čtvrtá, co nevím, co je," Kája dál točí čudlíkem, "tu tam necháme, jo?"

"Vysílá Svobodná Evropa," ozve se z rádia.

"Ty vole, brácha! Ztlum to!"

Bylo jasné, že uniknout se jim nepodaří. A přímý boj proti dvojnásobné přesile? Rozcupovaly by Skřivánka do poslední třísky. Zbývala jediná možnost. Skřivánek zamířil k mračnu bitvy. Bylo to riskantní. Frances doufala, že se pronásledovatelé raději stáhnou. A že sami se na dosah vřavy nezdrží příliš.

Střídavě sledovala blížící se chaos i pronásledovatele. Ten drzejší vypálil ze stíhacích děl. Koule jen neškodně lízly hladinu. Druhá salva patřila Skřivánkovi. Osádka radostně zařičela, když fregatě pocuchali lanoví. Třetí byla přesnější. Jásot ostrostřelců ztichl, když zaslechli praštění dřeva. Na okamžik.
“Tak ty chceš ještě jednu?”
Dělo zahrkalo do střílny. Čtvrtá salva už nezazněla.

Je pondělí ráno a je čas na pravidelné testování se na Covid. Kolegyně vchází postupně do kanceláře a hlásí své jméno (protože Eillen si po roce nespojila jména s obličeji).

"Nazdar kapačko," jako první přichází ta, kterou naštěstí znám. "Tak jdem na to, ne? Hele a dneska bych si vzala tu osmou špejli, druhý test, pátou lahvičku a čtvrtou tu divnou tekutinu."

"Pro extrémně vybíravé máme v nabídce novou formu testu," odpovídám a kolegyně překvapivě zamrká. "Odběr se provádí rektálně za pomoci pravítka."

Kolegyně vybuchuje smíchy. "Jedna nula, tohle kolo jsi vyhrála. Tak jdem na to. Mám toho dneska moc."

Z fotografie skleníku se přesunuli do obrazu starobylé lékárny. Evelína šla rovnou k polici s řadou keramických dóz. Chvíli váhala. Pak vybrala první, označenou Meduňka, a čtvrtou, s nápisem Třezalka tečkovaná. Uvařila čaj.
Když dopili, přitáhla si brk a pergamen. „Můžete začít?“
„Jistě,“ přisvědčil Severus. „Hagride, omlouvám se za svou předchozí… nedočkavost. Tentokrát vstoupím do vašeho vědomí opatrněji.“
„No jasně, profesore Snejpe. Dyť se nic nestalo,“ mávl rukou Hagrid. „Pusťte se do toho.“
Evelína spokojeně přikývla.
V následující chvíli už pečlivě zakreslovala složitou dráhu, kterou Severus rukou opisoval přesně podle toho, co v Hagridově jednoduché, přesto přehledně srovnané mysli spatřil.

Hraje opilého, možná až příliš dobře. Vrazí do útulného předdomku pro otce, hosty a platící zákazníky, ohání se původem, penězi, patronátem tchána. Chce je vidět. Chce si vybrat.
Řekne si o nejmladší. Zvedne se mu žaludek, když to vysloví, drsně a slizce zároveň, jak to vyžaduje jeho role.
Řada vyděšených sedmnáctek, které uprostřed noci vyhnali z postele. Hraje si s myšlenkou říct si o dvě, ale netroufne si. Zachrání jedinou teď a bude doufat, že se k dalším dostane jindy.
„Dejte mi tu čtvrtou,“ rozkáže jako absolutní vládce a ukáže na drobnou světlovlásku.
Lenka Láskorádová oficiálně zemře dnes v noci.

„Pánové, čekám na vaše hypotézy,“ pronesl velitel unaveným hlasem, věda, že na něco rozumného stejně čeká zbytečně.
„Neznámý pachatel,“ navrhl snaživě obrýlený nováček. „Zavražděný přišel domů, vyrušil zloděje, který rozzuřen tím, že zde nenalezl vhodný lup, zavražděného zavraždil.“
„Zavraždila ho milenka, protože se nechtěl rozvádět,“ ucedil starší hejsek marně se snažící o vzhled světáka.
„Zavraždil ho ten soused, co ho oběť obrala v kartách.“
Velitel obrátil oči v sloup.
„Řešením je samozřejmě čtvrtá možnost, na kterou jsem opět musel přijít sám. Zavraždila ho tchýně, včera jí pohaněl bramboračku. Oběť v ruce ještě drží knoflík z její blůzy. Předveďte mi ji.“

Spánek je znovu nepřátelskou krajinou.
Pouto v podžebří mě s Martinem váže dál. Jeho zklamání, smutek, únava, jeho vůně plní mé sny.
Přestávám spát. Tři noci probdím, hledám bezesné býlí po mýtinách, které neznám. V mém vidění šumí stíny.

Čtvrtou noc mě sevře močál.
Hejkal vyskakuje z pařezu se zubatým úsměvem. Jak jsem ho přehlédla?
„Sázel jsem, že tuhle noc ztratíš opatrnost, vědmo! Vysaju tě na kost,“ syčí. Jsem na jeho území, vyčerpaná, v lese, který mě nenávidí. Bahnité spáry sahají blíž...

„Pusť ji, Věslane. Bylo by ti z ní těžko,“ říká náhle známý hlas dávného... přítele?
Starou ránou cukne.

Byly časy, kdy myslela, že hrůza prší z nebe, ať se dá kamkoli.
Na krátký okamžik, když se poprvé postavila všeobecnému spiknutí pavučin, a aby zabránila prolnutí linií dvou těl, zabila nastávajícího, zatoužila uchopit otěže života do vlastních rukou. Na nárožích a v rozkopaných ulicích vzorce, geometrické vzkazy, že tudy ne: uvěřila, že vydá-li se jinudy, snižuje ohrožení.
Klikyháků a dotírajících čar a přímek přibývalo, až nahlédla, že každá křižovatka cestou k záhubě: dej se přímo, vpravo nebo vlevo, vstoupíš do sítě. Vybrala zpátečku, čtvrtou možnost.

Teď sama doma: na talíři hnije králík, ve vaně snoubenec, stěny praskají do kapradí.