DMD č. 26. pro 26. 4. 2021. Téma: Dal bych si tu čtvrtou

Obžalovaná zadržena při návratu z Brna, neprodleně internována, souzena pro městozradu. Po kapsách zabaveny následující materiály:

- informační letáček z katedrály Petra a Pavla, 1 ks
- fotografie Červeného kostela, 2 ks
- pohled, kostel sv. Jakuba, 1 ks
- účtenka ze Zmrzlinové kavárny, Líšeň, 4 ks

Obžalovaná u soudu vypověděla: „Jsem hrdá Pražačka, ale každý někdy udělá chybu. Pokorně přiznávám, že metropoli bez metra jsem propadla. Jenže Petrov ve svitu zapadajícího slunce je krásný a ta zmrzlina prostě nemá chybu, tři příchutě nestačily, musela jsem mít i čtvrtou! Vím, o jak závažném zločinu mluvíme, prosím jen o trochu lidského pochopení. Suďte mne spravedlivě.“

Král Karel rozjímal. Komnaty na Karlštějně byly tiché a vhodné k tomu účelu. Miloval svou krásnou Annu, byla inteligentní, dynasticky přínosná a navíc mu konečně dala syna. Předpokládal, že choť o pětadvacet let mladší, bude chotí poslední. Její smrt ho zasáhla zcela nepřipraveného.
Sňatkovou politiku už měl naplánovanou pro generace budoucí, své dcery výhodně provdával spojencům, pro syna už rostla manželka v Norimberku. Král a císař vzdychl. Bude muset okusit radost manželství i počtvrté. Jeho diplomatický cit ho neomylně vedl pro nevěstu do Polska.
Původně měl na mysli dceru krále Kazimíra, ale pak se shledal s jeho nejstarší vnučkou Alžbětou.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji nikdo, krom čtyř pochrupujících sourozenců a hromady kamarádů pod postýlkou. Otřením tvářičky o tátův nos vybrala ranní obsluhu.
"Ale, Viktorko, je hluboké ráno!"
"Vstávat a cvičit!" odpověděla, "Já mám hlad."
"Dáš si..."
"Kuličky s mlíkem a panáka!"
"Džusu nebo kofoly?"
"Kofoly!"
Sobě nalil dvojitýho, co dvojitýho, stakana.
"Ještě do druhý nohy?"
"Ještě, táto!"
Pomalounku se probíral.
"A do třetí?"
"Do tžetí!"
"Píše co?"
"Píše, ale už jsem napitá! Ty si dáš do čtvltý nohy?"
"Ne, holčičko, tenhle už bude zase do první! Člověk nemá čtyři nohy, víš."
Viktorka a tatínek se kamarádili odnepaměti.

„Tak nám to, Pepane, řekni,“ pobídl Trávníčka strážmistr Houba.
„Ale já nic nevím,“ bránil se Pepan.
„Koukej to vyklopit!“ houkl Smrček, „Jména! Chci slyšet jména! Dobře vím, že jste tam byli čtyři!“ Vzpomněl si na fotografie z fotopastí.
„Čtyři, veliteli?“
„Jasně že ano! Ta jména!“ Bouchl do stolu. „Mlčení je přitěžující okolnost!“
Trávníček zesinal.
„Není to naopak, veliteli?“ vykulil oči Houba.
„Ty ticho! Ty mluv! Nebo chceš sedět za všechny?“
Pepan polknul. „Tak dobře…“

„Výborně. Tak ty tři jsi mi prozradil, ale nikdo z vás není dost chytrý na to, aby tohle vymyslel. Tak práskni ještě tu čtvrtou persónu! Šéfa!"