Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Život je jasně ohraničen rozměry cely, jejímž jediným vybavením je vědro na výkaly. Místo kavalce betonová podlaha. Je tak krátká, že se v ní nemůže ani natáhnout. Je sám. Společnost mu dělá jen rozmanitý hmyz a hlodavci. A neustálá tma, která spolehlivě stírá rozdíl mezi dnem a nocí.
Rachocení klíčů. Zlověstný zvuk závory. Láteření bachaře. Sprosté nadávky. Kopance. Mají mu pomoct na nohy. Nezvládají ho nést.
Světlo lampy neúprosně řeže do očí. Má pocit, že krájí jeho bulvy. Křížem krážem otázky a nesnesitelná bolest.
Křížový výslech křižuje jeho poslední zbytky sil a odhodlání mlčet.
"Co jsííííí?"
"Můra!"
"Jak tlustá jsíííí?"
"Vůbec ne, nestojím za to!"
"Kde jsíííí?"
"Nikde!"
"Kde jsííí?"
"..."
(Mlčení je ti málo platné, stejně vím, že je to 32,689 metru!)
"Kde jsííí?"
"..."
"Kde jsííí?"
"..."
"Marcóóóó!"
"Polo! Ups..."
"Kde jsíííí?"
"..."
"Kde jsi, kde jsi, kdejsikdejsikdejsi?" (Rychle pár rychlých ech do zásoby)
"Vykašli se na to, ulov si nějakou tučněj -"
"Mlaskkřupkřup." (Fofrem polknout, ať zase můžu pískat a vidět!)
"Kde jséééém?"
(Tři celé osmnáct metru od stromu, vyhnout se)
"Kde jsíííí jídloooo?"
Hodina, pořád dokola. Pak se rozhlédnout, zjistit kudy se letí domů a letět spinkat.
Netopýr těsně před ulovením kořisti zrychlí echolokaci, aby si udělal dobrý přehled o okolí, než bude žvýkat a nebude moci echolokovat. Říká se tomu potravní bzukot, protože je z něj jasné, že je netopýr vteřinu od svačinky.
Kromě představení se od Tiché slyší jen jedno slovo. Oběd.
Kantýna je skoro plná, sednou si tedy ke stolu okupovanému dvojicí mužů. Oba vypadají drsně.
"Hele, Tichá, tobě dali dalšího zelenáče?"
"A odkud jsi, mladej?"
"A kdes byl na praxi?"
"Jo, Mělník, tam to znám. Znáš Skuhrovce?"
"Peterka je dobrej mág, jen trochu zastaralej."
"A co že ses dal na kriminalistiku?"
"Řekla už ti Tichá, jak dopadli její tři předchozí parťáci?"
"Ten první skončil v blázinci."
"Druhej radši odešel do výslužby, ne?"
"Kdepak, ten měl přece to magický vyčerpání."
"Máš dobrou pojistku?"
Tichá práskne příborem, až karbanátek nadskočí.
"Skončili jste?!"
Navazuje na včerejší drabble, kde se naše zoufalá drabblistka bušením hlavou o stěnu probourala k nic netušícímu sousedovi. :D https://sosaci.net/node/49572
Na vydezinfikovanou ranku nad odbočím jí přilepil náplast.
"Myslím, že se mi podařilo odstranit všechny zbytky omítky," zhodnotil spokojeně.
"Děkuju," řekla nevýrazně.
"Takže… Co že to je ten dribble?"
"Drabble," opravila ho. "Píšete sto slov na dané téma."
"Každý den?" zhrozil se.
"Každý den v dubnu."
"Fíha, to zní náročně. "
"Je."
"Kde získáváte inspiraci?"
Prstem ukázala na náplast. "Kde se dá." Pousmála se.
"A zafungovalo to alespoň?"
"Nijak zvlášť."
"Jaké je vlastně dnešní téma?"
"To máte vždycky tolik otázek?"
Odfrknul si. "Copak, přijde vám to moc jako křížový výslech?"
Čelo si velice opatrně opřela o stůl. "Ještě toho trochu," zamumlala.
„Lidská paměť je mnohem složitější. Není jako cédéčko, na které jednou vypálíte soubory a už zůstanou navždy neměnné. Kdykoli vyvoláte vzpomínku, upravujete ji a znovu ukládáte. Nevědomky. Udělala jste to právě teď. Vnímáte sama sebe v mojí vzpomínce, a tak si ji přisvojíte. Změníte úhel pohledu. Možná někde najdete slepé místo, které bylo mimo moje zorné pole, ale okamžitě je zaplníte. Vaše vzpomínky už neexistují. Nemůžu vám pomoci.”
Vytáhl ze mně všechno, co potřeboval vědět, napadne ji, ale nedokáže vydolovat to co chci vědět já. Ironie.
„Mám vzpomínky cizího člověka,” řekne Vrbenský najednou. „Nedokážu se jich zbavit. To je ironie.”
Vítr mu skotačil ve vlasech, unášel lomoz židlí široko daleko po rozkvetlé louce. Třepotání křídel motýlů prolétajících kolem ucha mu připomnělo šustění otevíraných složek a papírů.
Cítil se neskonale unavený jako tenkrát po hodinách křížového výslechu, když měl hlavu jako ve svěráku. Oči se mu klížily, pekelně bolely. Život odkapával po minutách, konec odpočítáván každým slovem.
Kytky a já. Kdyby mohl, tak by se i zasmál. Stráň hrála barvami – červená, bílá, žlutá, červená, červená…
Nikoho nepráskl. Všechny nakonec pustili. Volno, svoboda; prošlo jim to. Modré nebe – alespoň nějaký kontrast s tou zakrvácenou košilí. Obláček se otiskl na nehybné, skelné oko.
Nedali jsme pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl
Začalo to nenápadně. Karel zapomínal uvázat kozy, pletl si dny v týdnu.
Pak přišla podezřívavost. Stále častěji mne vyslýchal o starých křivdách. Vždycky jsme mívali chvíle, kdy naše nenávist přehlušila naše přátelství – ale teď přibývaly.
Pomáhaly kouzelné lektvary, jenže to něco stálo. Naučila jsem se následky řídit, aby je neviděl – dřevěnou skvrnu na levém stehně, na chodidle, na kříži...
Potom jsem v nepozornosti vykasala sukni.
Nejdřív se ptal. Pak obviňoval. Nakonec vyčítal, spílal slovy, která ho vracela v čase. Zrádkyně. Zrůdo.
Nůž vytáhl až na konec. Nevím, proč tentokrát neudeřil, proč utekl do mlhy. Ale živého jsem ho spatřila naposledy.
Střihnout si při Pašijích Ježíše je pro exhibouše mýho typu docela psina, neb náš pan farář prásknul do stolu, že dost bylo roušek, ať už na tlamě či bedrech. Tak mě svlékli, ukřižovali a vztyčili, jak Pánbů stvořil, až matróny vydechly a dívenky pištěly. Shlížím vznešeně, šak su Bohočlověk, jenže než zvolám Bóže, Bóže můj, proč jsi mě opustil?, zazní siréna a mě tu zapomenou jak kůl v plotě.
„Průkaz totožnosti, občane!“ honí triko holobrádek.
„Co tu děláš, naháči?“ rýpe stréc.
„Neslyšels sirénu, živle?!“ zuří nejkomisnější ze strážců stanného práva.
„Nemám, visím, slyšel.“
Nechci provokovat, dává se do mě zima.
Tak dneska je to hádanka... kdo uhodne, má... dobrý pocit. :)
Jak se jmenuješ?
...
Ne, "dé tři" je přezdívka. Nejsi sodík, jak jsi zkusil namluvit Jansenovi! D3 čára tě identifikuje, je tvůj otisk prstu! I Rutherford a Royds tě podle ní rozpoznali, když ses tvářil jako kladně nabitá částice.
...
Podle svědectví Lockeyra se vyskytuješ ve fotosféře. Kde jinde tě ještě najdeme?
V mořské vodě? V uranitu? V zemním plynu?
...
Co ještě umíš, kromě žlutého svícení?
Jsi supratekutý? Ano, Kapica je ti svědkem, dobrá.
...
Jsi lehounký? Tak budeš nadnášet vzducholodě!
...
Zvuk je v tobě extrémně rychlý? Nadechnu se tě a budu mluvit jako kačer Donald!
...
Končíme. Teď už zná tvé jméno každý.
Myslím, že podle poslední nápovědy už prvek poznali všichni. Rychlost šíření zvuku v heliu je skoro třikrát vyšší než ve vzduchu, proto je zvuk, který vydávají hlasivky v heliové atmosféře, také třikrát vyšší.
...
Helium je druhý nejlehčí prvek, a na rozdíl od vodíku není hořlavý, proto vzducholodě.
...
Supratekutost helia je kapitola sama pro sebe. Kapalné helium má velmi malou viskozitu, tedy by se o něm dalo uvažovat jako o ideálním mazivu pro různá ložiska, kdyby ovšem jeho teplota nebyla pouhé čtyři kelviny. Na druhou stranu, s jeho pomocí lze zchladit řadu látek, které při této teplotě vykazují supravodivost. Takže studium helia v kapalném skupenství je velmi zajímavé - viz Pjotr Leonidovič Kapica a jeho kniha Vzpomínky na kapalné helium.
...
Výskyt helia na zemi není tak častý jako ve vesmíru, kde tvoří jádra řady hvězd. Tam také bylo objeveno Lockeyrem, který správně poznal, že je to nový prvek. Charakteristická pro něj byla čára D3 s vlnovou délkou 587,5618 nanometrů.
...
Tuto čáru naměřili i Rutherford s Roydsem, když se snažili zjistit, co jsou zač alfa částice. Správně, kladně ionizované atomy helia.
...
Jansen jako první pozoroval D3 čáru ve fotosféře Slunce při jeho zatmění. Vcelku logicky předpokládal, že když se nachází blízko čar sodíku D1 (589,592 nm) a D2 (588,995) - sodíkový dublet - že bude také patřit k sodíku, proto označení D3.
Uznávám, dneska to byla rychlá inspirace z Wikipedie, ale jestli téma dá, napíšu o heliové hledačce a jejím čichacím módu. Anebo o helium neonovém laseru.
Když Samuel Elánius dorazil do Pseudopolského dvora, Fred Tračník zrovna odváděl do vězení roztřeseného muže, který připomínal uzlíček nervů.
"Pachatel toho včerejšího vloupání do skladu v Kolotoční ulici, veliteli. Stačila chvilka toho našeho nového vyslýchání, a sesypal se jako domeček z karet," pronesl pyšně Fred, zatímco muž se otřásal potlačovanými vzlyky.
"Doufám, Frede, že jste na něj nějak nenaléhali," ozval se ze dveří Karotka.
Fred se zamyšleně poškrabal na hlavě. "Vlastně se ho ani nestačili zeptat. Když to měl bejt ten křížovej výslech, tak si k němu nejdřív stoupli ze čtyřech stran."
