DMD č. 2. pro 2. 4. 2022. Téma: Křížový výslech

Wei WuXian: "Tedy ten hoch přišel krátce po poledni?"
Hostinský stísněně polkl. "Zaplatil za pokoj a požádal o jídlo..."
Lan WangJi z něj nespouštěl ostrý pohled.
Wei WuXian: "A potom?"
"Potom... ptal se na podivné zkazky z okolí... Řekl jsem mu o vlkovi, který unáší naše děti. Potom... Poděkoval a odešel. Vrátil se ráno s posledním uneseným chlapcem v náručí..." Nebyl proto hrdina?
Wei WuXian: "To je vše?"
"Říkal, že to byl vlčí démon a už se ho nemusíme bát..."
Wei WuXian se otočil na Lan WangJiho, ten položil kus stříbra sdílnému muži do dlaně. Za informace, ubytování i jídlo.

Najednou se Adam ocitl na louce uprostřed polí. Před ním se tyčily dvě postavy.
"Co zde pohledáváš?!" zeptal se vysoký mladík.
"Já..." snažil se odpovědět Adam, který si sám ještě neuvědomil, co se stalo.
"Než tě začnu vyslýchat, musíš přísahat na tento kříž!" vytahoval krucifix mladý muž.
"Nezdržuj, bratře, na kříže už lidé kašlou. Dnes už pomůže jenom dýka pod krkem." promluvila druhá postava, překvapivě drobná dívka.
Adam si konečně uvědomil, odkud tyto lidi zná. Na křížový ani dýkový výslech neměl náladu, tak se pokusil vysvětlit situaci sám.
"Vy jste Anežka a Jiří. A já se propadl do vaší knihy."

"Kdo tě nabádal ukrást slovník?" zazněla otázka.
"Kluk, co dráždil ary," odpověděl Monclík.
"Je to tak?"
"Ano, je," odpověděli jsme. "Pokračujeme v křížovém výslechu."

"Monclíku, napadlo tě co se mohlo stát?"
"To ne," vykoktával Monclík.
"Byla by z tebe placka!" zakřičel Tom.

"Přiveďte ho!" řekl Tom.
Kluk se zeptal: "Co je?"
"Tobě nedošlo, že by z něj mohla být placka, debile sobecká?!"

"Proč si se nechal navést?" zeptal se Tom.

"Já byl naivní a stydím se za to!" řekl Monclík.
"Dobře, křížový výslech je u konce, trest, Monclíku, je létání pouze s mým dovolením!"
Monclík slíbil, že to víckrát nezopakuje.

Obědy v dívčím koutku učebny přestaly být nepříjemné od chvíle, kdy Anne kromě Diany získala i další přítelkyně, přesto byly dny, kdy se na přestávku ve výuce netěšila. Občas totiž kamarádky připomínaly spíše vosy. Každá Annina věta vyvolala sérii dotěrných otázek a nepříjemné popíchnutí od Josie.
"Ach, Marillo, já tam nemohu jít. Včera se mnou Gilbert prohodil pár slov, ale Tilly zrovna jela kolem a viděla nás. Zase mi nedají pokoj. Kdybych tak byla princezna Kordélie a nemusela do školy."
"Tu máš košík malinových koláčků. Věř mi, až je ochutnají, jediné otázky budou směřovat na jejich recept," usmála se Marilla.

“Domníval jsem se, že by vám rozptýlení, přišlo vhod. Doufám, že se cítíte dobře.”
“Dobře.”
Odmlčela se.
“Snažíte se mě přesvědčit, že jste mě sem pozval, abychom tlachali o počasí?”
“Ne. S tou dovolenou se bohužel nemýlíte. Mám pro vás práci.”
Měřila si ho pohledem. Skřivánka v docích ještě nezalátali po posledním boji. Doufala v pár týdnů odpočinku.
“Jakou?”
Podal jí jakousi listinu. Přelétla ji pohledem.
“Neptejte se,” zarazil otázky dřív, než se stačila nadechnout. “Vy víte jak to chodí.” Svraštila čelo. Věděla. Zaplašila vzpomínky na zajetí. Tehdy s nimi nejednali v rukavičkách. Pro pár archů papíru zašitým do kabátu.

Tohle jsou pravidla, jak přežít u výslechu:
Vyslýchající toho neví tolik, co tvrdí.
(Nelži mi, viděla jsem tě.)
Nesnaž se vyplňovat ticho.
(Klepání prstů o stůl, důrazný pohled na hodiny.)
Rychlé otázky tě mají zmást, nespěchej.
(Kdes byla? S kým? Proč?)
Na důstojnosti nezáleží, tvař se slabší, než jsi.
(Bohové, ty už zase bulíš?)

Nakonec tě donutí mluvit. Až ti přirazí prsty do dveří, až tě zbije do krve, až tě zavře venku v zimě. Lži. Dokud to zvládneš.

Nakonec utečeš. Za pár let tě přijmou na školu. A svoji šílenou matku a to, čemu říká domov, necháš za sebou.

Ptát se na cokoliv batolete obvykle nevede ke kýženým výsledkům. Nejednou má více či méně zoufalá matka pocit, že by z toho pidižvíka nedostal kloudnou odpověď ani zkušený kriminalista nebo španělská inkvizice.

“Sáně, chceš červené tričko s bagrem modré s pejsky?”
“Modré?” ujišťuje se matka. “Červené?”
Chňap.
“Aha. Takže obě.”

“Sáně, chceš k snídani jogurt?”
“To.”
“Jogurt?”
“To.”
“Housku? Namazat?”
“To!”
“Banán?”
Matka přemýšlí, co ještě by mohla mláděti nabídnout. Rychle. Ručička na stupnici nálad se nezadržitelně blíží k výbuchu.
“TOOOO!”

Díky bohům období “to” máme za sebou.
Ne že by to znamenalo, že se mé schopnosti čtení myšlenek zlepšily.

"Otec, volal si?" Hugov otec, jeho výsosť amgoracné knieža Leopold, zdvihol zamračene pohľad od listu, ktorý práve študoval, a zabodol ho do svojho syna.

"Písala teta." oznámil mrazivo. To nebolo dobré. Jej veličenstvo písalo len v prípade, keď bola kolosálne naštvaná. Inak listy prichádzali z kráľovskej kancelárie, To bývala rozhodne menšia katastrofa aj v prípade, keď šlo o nezaplatené dane.

Leopold čakal. Krížový výsluch nebýval účinnejší než trpezlivé čakanie. Bohužiaľ, Hugo bol jeho syn nielen výzorom. A svojho otca veľmi dobre poznal.

"Bohdan zmizol." musel nakoniec Leopold vpáliť do ticha.

Vtedy sa to v Hugových očiach objavilo.
Šok.
A vina.

Shouto had connected the dots...

“Izuku. Are you All Might’s lovechild?”

Izuku sputtered, coughed, turned as red as a strawberry, and waved his hands in front of his face. “N-no! Of course I’m not All Might’s-” He keened. “Why would you even ask that?!”

He was protesting too hard.

Bakugou rolled his eyes. “As if All Might would father a useless Deku!”

“But,” Uraraka said hesitantly, “it makes sense. Your quirks are really similar…?”

“Midoriya-kun!” demanded Iida. “Are you All Might’s son?!”

“Yeah, Mido!” added Ashido. “Are you?”

“I… I’m really not?” Izuku tried to claim.

…Shouto had connected them.

„Počkej,“ tápe Vilém, „on se může někdo nezapojit?!“
„Oficiálně je to stále dobrovolné,“ ušklíbne se Daniel, „nicméně ztrácíš občanská práva, že.“
„A ty snad…“
„Ne, nejsem v Serpensově chovu. Nemohou tam být všichni, kde by všechny ty mrtvé mozky uskladnili?“
„Ale měls přece svatbu!“
„Jako povolená výjimka. Věřím totiž v přirozený, pro tebe asi nepřirozený posmrtný život. Jim je to ve výsledku jedno, jen nesmíš kecat. Proklepli si mě, příteli, si piš. Křížové výslechy, IQ testy, detektory lži. Zda jako fakt.“
„Já myslel, že kaťáci už zázraky opustili.“
„Ne všichni.“
„A doopravdy?“
„Jsou pravděpodobnější, než že Dahua Serpens není podvodník.“