Elizabeth Gaskell: North and South

Mluvím otevřeně, rovná s rovnými, vědoma svých hranic.
Okouzlit neomaleností? Ubohé. Já bych byla delikátnější.
Poznávám nové lidi, nový svět.
Bratření s lůzou? Pošpiní se. Neprohodila bych s nimi slovo.
Oponuji, chci to pochopit.
Hádat se? Nu dobrá, alespoň neokouzlí. Já bych držela jazyk za zuby.
Rozumem čelím zlobě.
Teď hraje hrdinku? Všem na očích se nechá zachránit. Lstivá lasička, učí se.
Odmítám. Překvapení a urážky nemohu snést.
Tu hru trochu přehání. Brala bych jistotu.
Bratra udržíme v bezpečí uzavřenosti. Jen objetí na rozloučenou.
Tajnosti a vyvolání žárlivosti? Ohrané. To já nepotřebuji.

Jste-li naučeni klást pasti, vidíte je, kde nejsou.

"Jste hlupáci, Nicholasi. Hlupáci a kruťasové," sípal Boucher nad cínovým kalíškem.
"Vydrž to Johne. Vydrž, páni povolí. Unie uspěje, bude to vítězství našeho odhodlání," sousedův hlas zněl pevně, neúprosně.
"Vydrž! To své 'vydrž' řekni mým hladovým dětem!" Boucher měl na krajíčku. "Nerad jsem pracoval u stavu, ale dělal bych cokoliv. Za ubohý šilink! Dvůr přádelny bych zametal. Stroje promazával, dokud bych měl dva prsty na rukou. Zatraceně, Fanny Thorntonový bych punčochy pral a zašíval, jen aby děti neplakaly!"

Když se Nicholas dozvěděl, co Boucher provedl, za chatrnými zavřenými dveřmi se rozplakal.
"To jsi měl opravdu raději látat mladé slečně punčochy."

Vyrazil vlastně proti své vůli. Ze vzdoru. Chtěl bojovat s přesvědčením, které vládlo jeho srdci. Chtěl získat podklad pro posměch. To si říkával přes den, než cit se soumrakem převzal kontrolu.
Slýchal ji o jihu vyprávět. O slunečných dnech s jasnou oblohou. O loukách a stínu stromů. O květech. Znělo to jako pohádky. Svět, kde se nemusí. Třpyt věží stavěných z rosy.
Snažil se utišit duši, která začala zpívat, jakmile se odvážil z cesty do lučin. A pak ji pustil mezi prsty.
Zámkem byl prostý omítaný dům. Třpyt našel na dně nabídnutého šálku. Hvězdy a jistotu v květu planých růží.

Dixonová se notně divila, když ji slečna Margaret na podzim poprosila o tři pořádné mazance. Prý nejvýživnější, co zná. No to by si hospodyně prosila, však na to dost másla padlo. Vrtěla hlavou, ještě když slečna s košíkem zmizela za rohem.
Margaret pukalo srdce, když viděla Boucherovy sirotky cpát se tou dobrotou. Slyšela, jak jim mezi zuby skřípe bláto z nemytých rukou. Strhaná matka na ně nestačila. Sesypali se na dobrodějku jako hejno kosů.
"Nezloběj se, slečinko," vrzala vdova nad svým drobtem, ruce rudé od praní. "Voni si teď všechny nějak chleba vydřít musej. Pomáhaj nahoře nad náhonem nahazovat chalupy."

Nad šedé střechy miltonské se dennodenně škrábe mlhavé slunce.
Víc dnů. Víc rukou.
Poslouchat strohé rady moudré matky. Obchod a továrna, stopy po otci.
Splatit účty.
Víc bavlny.
Víc strojů.
Už zase mrholí. Výška bahna v chudé čtvrti? Nepodstatné.
Ignorovat útoky zpychlé sestry.
Zajistit zdroje.
Víc páry.
Víc strojů.
Kdo v Miltonu pozná Velikonoce?
Zadupat křik dělnického davu.
Dorovnat dluhy.
Víc kolejnic.
Víc strojů.
Odkdy umí chudina číst?
Odemknout bránu filosofie pod vedením odpadlého pastora.
Doukoupit, co se dá.
Víc řemenic.
Víc strojů.
Copak kdy slunce vychází na jihu?
Obrnit se proti kázání neznalé dívky.
Jak?
Víc strojů?
Víc... oceli?

"Nervous, Mrs. Thornton?" her sister-in-law's smile made Margaret blush.
Her upcoming wedding night brought a lot of emotions - nervousness not among them.
John took her to visit Hellstone the day before, to take her mind off the wedding.
There was just one free room at the inn.
The innkeeper wished "Mr. and Mrs." Thornton good night.
"I've never been alone with a man before," Margaret confided.
"It's new for me too," he caressed her cheek. "We've the rest of our life to get used to it."
It turned out they only needed one night.
Thought of repetition made Margaret smile.

Z nízkého vršku se rozhlédla po neutěšené scenérii pod sebou. Mžením lesklé břidlicové střechy tlačila k zemi těžká poklička šedého dýmu. I tráva kolem cesty tady u hřbitůvku měla v nejsvětlejších chvilkách barvu šedozelených proužků na její sukni.
Ne, tady si nedokázala lehnout pod neexistující koruny stromů.
Slunný Helstone se zdál beznadějně daleko.
Kdesi za šedými mraky však tušila žlutou záři keřových růží kolem fary. Cypřiše před kostelem jí mávaly ze vzpomínek.
Tam někde na jihu leží krajina naděje.
Její zvonivý hlas zaslechla po dlouhých měsících na rušném nádraží, když jí John Thornton vtiskl do dlaně zlatou minci růžového květu.