DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

Konečně se překonal a pozval mě na rande. Půjdeme na kafe. Už vím přesně, co si vezmu na sebe. Před týdnem jsem si koupila perfektní šaty - sexy i nevinné zároveň.

Je na čase se začít připravovat. Otevřu skříň, abych si oblékla vysněné šaty, ale ony nikde. Jak je to možné?

Když už je začnu hledat všude možně, z ničeho nic vejde do pokoje moje sestra se slovy: "Prý máš dnes večer žhavé rande." Sotva vnímám, co říká. Má na sobě mé šaty!

Vidí, co upoutalo mou pozornost. "Promiň, Evi, na dnešní večer si je chci půjčit. Moje rande je žhavější."

"Rozumím tomu správně, že chcete vyšetřit, co mého snoubence potkalo, a nechcete to zaplatit?" podivovala se slečna Nuurgomblath.
"Ano, já a můj pomocník Lozak, řešíme kriminální případy a záhady, a nic nepožadujeme na oplátku," přitakal Wolgatsum.
"Proč to tedy děláte?"
"Proč horolezec zlézá horu? Ano , většinou si lidé i za to, co dělají rádi, nechají platit - někteří tím vydělají jmění, jsou-li dobří. Já se nerad omezuji, anebo podřizuji finančnímu tlaku. Beru případy, které mne zaujmou. Rodové jmění mi vystačí i na několik životů."
"V tom případě vám ráda řeknu cokoli. Když si představím, umírat někde nahá v lese... jaká hrůza!"

"Chlapi, na vaření vás tu nepotřebuji, běžte do lesa," velí Scholastika. "A můžete donést nějaké houby."
Lev s Otou během krátké chvíle mizí v lese. Houby zatím nenacházejí. Tak pokračují stále hlouběji. Ne, že by se bez hub neobešli, ale Lev nechce Scholastiku zklamat.
"Pomóóóc! Je tu někdóóó?!" zaslechnou náhle oba volání.
Vydávají se okamžitě daným směrem. Volání se opakuje a sílí.
"Táto, tam je nahá ženská!" zvolá Otík.
Opravdu, u jednoho dubu sedí mladá žena, zcela neoděna, ruce za zády. Přiblíživ se, Lev registruje, že má ruce svázané a je přivázána provazem ke stromu.
"Oto, honem, podej mi nožík!"

Netopýří mimina se rodí holáí, růžová a slepá. Hned po narození je máma, otočená zrovna hlavou nahoru, chytí do ocasní blány a pomůže mu pod křídlo. Tam se mládě důkladně přichytí k bradavce a následující dny stráví pod křídly mámy, v přechodové komoře mezi dělohou a světem.
Po pár dnech už je mimino tak velké, že je máma nenosí na lov. Taky začne černat.
Proč?
Chlupové folikuly se totiž začínají činit a skrz kůži pak prosvítá budoucí netopýří heboučká (u některých druhů až huňatá) srst.
Ve dvou týdnech má mládě pár chlupů, ale ve třech už hladkou tmavohnědou mláděcí srst.

Olena klopí oči k čarám na papíře. Vyhýbá se Šimonovi pohledem. Jasnovidec je výstižné slovo. Z toho pohledu se cítíte jako nazí ve sněhové závěji. Šimon ji viděl nahou mnohokrát. Co Olena nesnese, je pohled na něj, bojujícího s kouzlem, které se nechce nechat vidět ani zaznamenat. Ruka se mu kroutí, čáry jsou roztřesené.
Když skončí, má na tváří krůpěje potu.
„Co chceš dělat?” zeptá se, jako kdyby jí viděl až na dno duše.
„Tohle kouzlo už nefunguje. Musím je rozbít.”
Šimon přejede kouzlo očima technika. „Struktura drží pohromadě, jako kdyby byla fyzická.”
„Jak by je rozbil?”
„Začal bych… tady.”

Opatrně a tiše se plazil co nejdál mohl, ale zase ne moc, aby nebyl z doslechu. Nakonec dorazil k východní zdi.

Teď už by to mělo každou chvilku vypuknout.

Pohodlně se uvelebil na sluncem vyhřátých kamenech a čekal.

Byla to fuška, skoro jsem si jazyk vykloubil tím lákáním a vychvalováním. Ale myslím, že moje slova dopadla na úrodnou půdu. A jestli se alespoň trochu vyznám v lidech, ona už zpracuje i jeho. Myslím, že už stačí jenom...

Náhle se celou zahradou ozval zoufalý a vyděšený ženský hlas: "ADAMÉÉÉ!! JÁ NEMÁM CO NA SEBE!!!"

Listí tu je habaděj, usmál se Crawly.

"Když člověk konstruoval něco, co funguje jako lidské oko, neměl k dispozici stejné materiály. Pro CCD čip se používá křemík. A ten vidí dál než oko. Demonstrujme to.
Na stínítku je duha - spektrum žárovky. Fialová, modrá, zelená, žlutá, oranžová, červená. Za červenou udělám čáru. Víc oko nevidí. Teď se podívejme kamerou. Vidíte? Vidí dál, až do infračervené oblasti. Přepnu ji do režimu nočního vidění a uvidí ještě dál. V tom režimu vnímá blízké infračervené záření, které má zajímavé vlastnosti - prochází materiály, neprůhlednými pro viditelné světlo. Třeba..."
"Ženským oblečením! Viděl jsem rajcovní nahaté fotky!-"
"Pane, ale já myslel inkoust z centrofixu!"

Aleš mačká ve zpocené ruce nepravidelně broušený křišťál. V duchu si úzkostlivě opakuje Evženovy pokyny pro případ, že by se cokoliv přihodilo.
Jenže jak to má poznat?
Liškomág se choulí na zemi, nevidomé oči upřené kamsi do neznáma, neslyší, nereaguje na dotyk… dýchá vůbec?
Minuty se zvolna mění v nekonečno.
Vtom se Evženovo tělo napne jako v křeči. Bez hlesu se zhroutí.
Aleš zpanikaří.
Tiskne křišťál na čelo, třese s ním, snaží se o křísící kouzlo.
Zoufale křičí o pomoc.
Martin Rapos už běží: „Evo! Připrav návratový elixír!“
Za oknem se mihne Martinova žena v bílé naškrobené zástěře. Horlivě přikyvuje.

Někteří lidé prostě nesnesou představu skutečné či zdánlivé nevinnosti. V nejhorším případě to končí násilím. V lepším, ale pořád ještě ne dobrém, jen záchvaty exhibicionismu.
Předseda by o tom druhém mohl sepsat dlouhé paměti. Jakmile se trochu oteplí, snad aby se sám ani nehnul z klubovny. Stahují se na něj jako masařky na kus hovězího. Zrovna nedávno jsme jednu takovou museli odvézt k doktorovi, protože během nevyžádaného striptýzu na lesní pasece upadla holým pozadím napřed přímo do mraveniště. Plného zrzavých mravenců.
"Je mi skoro třicet," prohlásil předseda unaveně cestou zpátky. "To si opravdu myslí, že jsem nikdy neviděl nahou ženu?"

Můj milý, Knihu knih
Znovu začínáme psát
Pámbu nějak nenapsal
Že Eva měla roušku

Přes ústa

Představ si milý
Jak v knize Genesis
Adam Evě roušku dá
Asi aby nemohla jíst

To jablko

Můj milý, v roušce
Skryla nikoli klín
Jen svou krásnou tvář
Eva mírně zadrdělá

Adam ne

Můj milý, kniha Genesis
Nové stránky získala
Církev je asi neuzná
Taky s nimi nepočítala

Jen se spásou

Můj milý v roušce Evině
U skleničky vína rudého
Které rozlijeme náhodou
A prstem na desku báseň

Napíšem

Bůh knihu Genesis dávno
Na křivé řádky nechal psát
Pro všechny budoucí
Aby nezapomněli

Amen