DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

"Himmel hergot donner vetter krucajz element! Mossi, Bereku, Trinsi!" ozvalo se hlasitě z vedlejšího pokoje. Velmi hlasitě. Až tak, že se opodál na chodbě otevřely dveře a vykoukl clonetrooper sloužící pod dalším členem výpravy.
Tři místní clonetroopeři opatrně nakoukli.
"Ano, generále?"
"Dovnitř."
Křik nyní přešel v děsivě klidnou mluvu.
"Kde je?"
"Co, generále?"
"Kufr. Můj. S oblečením. Vším oblečením."
Kloni se podívali na sebe navzájem a pak zbledli.
"Zůstal v hangáru."
Gwen zavřela oči.
"Možná by něco měla senátorka?" navrhl zajíkavě Mossi.
Gwen proplula mezi konsternovanými republikovými silami k pokojům senátorky.
"Eve? Potřebuju pomoct."

Naštěstí senátorčiny kufry v hangáru nezůstaly.

Létá okolo každý den.
Když jsem jí spatřila poprvé, byla jsem plná strachu a hanby. Čarodějnice! Na koštěti! Nahá!
Druhý den ráno jsem si přivstala, abych její průlet nad loukou nepromeškala. A den potom také.
Můj manžel se na mě nikdy nepodívá jinak než v touze nebo hněvu, ale ona - ví, že na ní každý den čekám. Vždycky mi můj pohled opětuje. Rozumí mi. Možná na tom byla kdysi stejně jako já.
Jaké to je, být volná? Její úsměv mi slibuje, že mi to jednou ukáže.
Čekám. Přijde den, kdy se místo přeletu nade mnou snese dolů na naši louku.

„Jen si to představte, Thomasi. Je již pozdě, ale Kushemski sedí ve svém pokoji a při světle krbu si píše deník.
‚Dobrý večer, pane,‘ prořízně ticho noci medový hlas se silným německým přízvukem.
Severin se otočí a není schopen vydat ani hlásku.
Vypadá jinak, než si ji představoval, a přesto ví jistě, že je to ona. Její nahé tělo osvětlují jen mihotavé plameny. Měkký tmavý kožich ji obklopuje jako dokonalý rám nádherný obraz. Je úchvatná. Nadpozemská. Božská.”

Vanda, jen v korzetu, rozestře svou kožešinu na divan a ladně se položí. Celou dobu ho upřeně pozoruje.

„Hail, Afrodité,” uklouzne mimoděk spisovateli.

Albus Brumbál položil ruce na desku stolu a zadíval se do tváří dvou mladíků, které si nechal zavolat do ředitelny.
"Doufám," pronesl důrazně, "že pro své jednání máte smysluplné vysvětlení, pane Pottere."
James se ohlédl na kamaráda a potom sklopil zrak k zemi.
"Byla to sázka, pane profesore. Vymyslel jsem to já," zadrmolil Sirius. "Nevěřil jsem, že to fakt udělá."
"Evidentně to udělal, pane Blacku. Takhle se vymódit na závěrečnou zkoušku!" zvolal Brumbál a kousl se do rtu, aby potlačil smích. "Můžu se vás, pane Pottere, zeptat, kde jste, proboha, vzal ty šaty?"
"No, půjčil jsem si je od sestry."

Sedí tu přede mnou,
tváří se nevinně,
přestože je oděnná,
jen v rouše Evině.

Nevím, zda pokárat,
či poklonou ji poctít,
v rozpacích přemítám,
co bude se po mně chtít.

Ona v klidu si sedí,
avšak téže mě pozoruje,
zpříma na mě hledí,
a já stále nevím, o co tu jde.

Mám ji snad zahalit,
či před její krásou se sklonit?
Přišla mě omámit,
já nevím, zda mám si to dovolit.

Jak siréna volá mě,
Její tělo nahé,
její vlasy plavé,
pohled upřenný do mě.

Toužím se dotknout,
zahodit ostych, rozum,
musím se rozhodnout,
doma dnes mám být v osm.

Otevřela oko, zatím jen jedno, a rychle propátrala nejbližší okolí. Nic. Zaposlouchala se do ranního ticha. Všude klid. Opatrně se protáhla jako kočka, když tu chodidlem narazila na odpor. Ztuhla uprostřed pohybu. Celé její tělo se napjalo. Pootočila se a otevřela i druhé oko, aby prozkoumala situaci. U jejích nohou leželo zkroucené tělíčko. Úplně nahé batole. „Proč leží až tam?“ pomyslela si. Uvolnila se a protáhla si lopatky. Mozek zatím běžel na volnoběh. Protáhla si nohy, pak levou ruku natáhla trochu do strany, když ji zarazilo vlhko. Mozek se dobral k myšlence, která ho trápila: „Kde má to dítě plínu?“

Pod okny se rozžínaly lampy, na Vídeň pomalu padala noc.
Konstantin se ujistil, že je skutečně zamčeno, vyměnil svit lustru za lampu na nočním stolku a zatáhl závěsy. Rozepnul si vestu a opatrně ji pověsil přes židli. Košili úhledně poskládal, i když ji určil jako hodnou prádelny. Nakonec kalhoty a ponožky. Vše má své místo.
Letmo zavadil o svůj odraz v zrcadle nad prádelníkem. Mladý muž jako každý jiný, skoro. Zaváhal nad plátnem těsně obvázaným kolem hrudníku, pak se ke svému odrazu otočil zády a odmotal ho.
V koupelně se do vody ponořil až po bradu. Adam v rouše Evině.

Čas od času zaletěla za Ledňáčkem kamarádka Modřinka z Jabloně. Vždy s sebou přinesla novinky z druhé strany kopce. Navíc už odmalička ráda trávila čas v Ledňáčkově společnosti, aniž by se kdy pípnutím podivila, že nelétá.
Dnes přiletěla a na bříšku měla přidělaný lístek z jabloně.
"To je nejnovější trend, zakrývat se listem," zpívala a čechrala si pírka.
Ledňáček se usmál a pak zaběhl na blízkou louku. Ostrým zobákem ušmikl dva květy zvonku, aby jim udělaly parádu jako klobouky.
"Koňadra pukne závistí, jak mi to sluší," pyšnila se Modřinka.
Ledňáček tomu sice nerozuměl, ale líbilo se mu, že je šťastná.

Azirafal usedl do pohodlného polstrovaného sedadla. Pod heslem „nic není nikdy dost pohodlné“ si maličkým neviňoučkým zázrakem dopomohl i k polstrovaným opěrkám na ruce, z kapsy vylovil pytlíček laskonek a s nadšeným očekáváním upřel oči k plátnu. Filmový pás se dal do pohybu, hudebníci spustili své entrée.
„V rouše Evině! Přesně něco pro mě. Byl jsem u toho!“ neubránil se monologu. Miloval filmy. Jeden z nejlepších lidských vynálezů. „Ale co to... Vždyť ta mladá dáma...“
Další blábolení polekaného anděla přerušil sametový hlas démona ve tmě v řadě za ním. „Nemáš u sebe čistě náhodou plamenný meč navíc, aby se zahřála?“

V centru města na náměstí stojí překrásná a dokonalá socha, jejíž tvary mistrovsky ladí s představami o nás, než jsme se začali rodit zohaveni. Každý den ji obdarujeme dotekem, upřímnou poklonou, velkými i malými dary, oběťmi, jimiž doufáme, že náplní naše touhy být jako ona. Socha, bohyně a spása. Ve stínu nalézáme požehnání.
Každý šestý cyklus bohyně vybere jednu dívku, kterou promění v dokonalou bytost - už žádné vady, jen překrásná tvář a moudrost. A já byla vybrána. Všichni si zakryli oči. Má maličkost vystoupila k soše v rouše Evině. Dokonalost však vyžaduje oběť - už nikdy nepřinesu dítě na tento svět.