DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

Z řeky stoupala pára. První ptačí píseň protnula modravou krajinu. Břeh tu byl trochu podemletý a mazlavý, ale jen o pár kroků dál už ze dna svítily oblázky, rozkutálené jarními povodněmi.
Celeamin si přehodila rozpuštěné vlasy přes nahou hruď a vešla do vody stejně rozhodně, jako vcházela kamkoli. Ledová voda jí sevřela lýtka, boky, skoro vyrazila dech. Neskutečný pocit. Chtěla si ho pamatovat.
Zavřela oči a zmizela pod hladinou. Pár silných temp proti proudu. Mrazení v zádech.
Něco bylo v řece s ní.
Dívalo se.
Prudce se vynořila. Z druhého břehu ji pozorovala medvědice s mládětem, stejně překvapená jako ona.

Byla-li prvním tichem módy nahota Evy, pomyslí si, klopě vší vůlí zrak, jenže víčka lehčí křídel motýlích a oči zvědavě vzhlíživé jak dav před Orlojem v pravé poledne, jsou tu ženy vyšňořené až hanba. Nedostatek studu lidského stáda tankuje zřejmě jen Tiborova chuje, vousatí snědí muži, zakaboněnější talibanských bojovníků, matky a dcery daleci milostného tokání, protkáni lepkavou tísní. Po většinu dne horko k zalknutí, tisknou se k stinnému úpatí Hory, podsvinčata u struků; pohyby i chtíč upoceně malátné; čas se vleče jak růženec vkleče. Že ses raději neuklidil na Island, připomíná zlovolná paměť, ta falešná hráčka s potencí frigidních možností.

„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, proč odjíždíme tak nakvap?“
Semknu rty. Nechci nic vysvětlovat. „Je to tak lepší.“
„Kdybychom týden počkali, Medu by si vyzvedl Lučištník! Takhle…“ pohodí hlavou k děvčeti, které držím v sedle.
Jsem hloupá. Měla jsem to udělat. Když mi do stanu vnikla ta šílená ženská, která měla v součtu asi tři zuby a jedno oko, servala svoje šaty, vrhla se na mě a začala rvát šaty ze mě, zbaběle jsem utekla. Měla jsem jí navrhnout, ať počká na mého kamaráda. Že ten si dá říct rád.
Zvednu hlavu. „No, jestli myslíš, že bychom se měli vrátit…“