DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

363

„Dobrý den.“

„Dobrý den, tady mám vyplněný formulář s žádostí o příspěvek ECO+.“

„Tak vás ještě poprosím o formulář proti byrokracii.“

„Prosím?“

„Úřad sběru a zpracování dat při institutu statistické analýzy ministerstva pro boj s byrokracií spustil monitoring občanské spokojenosti, takže před odevzdáním každého formuláře musíte odevzdat ještě formulář proti byrokracii, ve kterém vyplníte, jak jste spokojen se současným stavem. Vyplňte si ho a přijďte znovu, prosím.“

O hodinu později:

752

„Dobrý den, vy jste tu kvůli tomu příspěvku, že? Formulář proti byrokracii máte?“

„Ano, tady.“

„Tak to vás jen poprosím, abyste před odevzdáním ještě vyplnil formulář proti byrokracii.“

Letíme ze Slunce a vybíráme si planetu. Merkur? Magnetické pole má, ale atmosféra je dávno pryč. Venuše také ne - atmosféra hustá jako polévka, ale magnetické pole snad nikdy neměla.
Země? Ano, Země! Spousta plynného vodíku, kyslíku a vodní páry, tam si zařádíme! Jen je potřeba se správně trefit. Spadnout do polární kapsy - v ní se přiblížíme k povrchu přesně tak vysoko, že spolu s atomy kyslíku vytvoříme zelenou či červenou zářící stěnu. Polární záři.
Jenže v cestě do atmosféry brání magnetická bariéra. Často nás donutí obletět Zemi obloukem a pokračovat dál do vesmíru. Ale nevadí. Na Jupiteru taky můžeme zazářit.

V těžkém tichu Olena sklidí papír a tužku. Dozvěděla se mnohem víc, než čekávala.
„Co bude teď?” zeptá se Šimon. „Zase zmizíš?”
„Nevím, co bude.” Zabodne pohled do stolu, nedokáže se na něj podívat. „Nechci zase čekat na svolení normálně žít.”
„Neodpověděla jsi mi na otázku.”
„Jestli zmizím, nebude to moje rozhodnutí.”
Chvíli je zase ticho.
Pak promluví oba najednou.
„To už je na mě —”
„Každý den —”
„Pokračuj.”
„Pokud půjde všechno dobře, každý večer ti zavolám.”

Když zahne do své ulice, ze zvyku se rozhlédne. Ani stopy po magii. Po komkoli.
Zvedne hlavu, vyhledá očima okna svého bytu.
Jsou rozsvícená.

Let sondy trval devět měsíců, a všechno probíhalo bez jakýchkoli problémů. Byly provedeny celkem čtyři korekční manévry, a všechny byly úspěšné. Nic nenasvědčovalo blížícímu se nešťastnému konci...

Konečně byl Mars v dosahu, a řídící středisko vydalo pokyn k brždění, které mělo sondu dostatečně zpomalit na sestup do výšky asi 200 km od povrchu. Brzdící manévr trval čtvrt hodiny, a během té doby byla sonda zakrytá Marsem, mimo dosah radiového spojení se Zemí. Když se měla vynořit ze zákrytu, nic se neobjevilo. V tu dobu už bylo 360 milionů dolarů rozpadlé na prach, hlouběji v marsovské atmosféře, než mělo původně být.

Šli jsme spolu mrazem dlouhou ulicí po kočičích hlavách. Šedivé domy objal smog. Dráždil mě ke kašli. Přesto jsme šli dál, dál než jsme chtěli. Mezi nás se vklínilo tísnivé ticho.

V hluboké totalitě, v hloubce pod mostem shluk lidí. Podivný hluk.
Plachta se marně snažila zahřát zakryté tělo.
Co se stalo?
Nějaké děvče skočilo.
Skončilo život.

"Jak se jmenuje? To je určitě Zdena," vyhrkl.
Nějaká Zdena Nováková, ozvalo se z davu.
"Já ji znám," roztřásl se.
"To je jen shoda jmen," uklidňovala jsem ho.

Mýlila jsem se.

Dodnes nevím, jak to bylo. Měl vnuknutí? Nebo mi něco důležitého zamlčel?

"Povídejte mi o vašem snoubenci," přerušil Nuurgomblathinu litanii Wolgatsum.
"Naše setkání, to bylo hnutí osudu! Bydlela jsem v domě na Enchanter avenue a Merex si pronajal byt v patře nade mnou. Jednou odpoledne cvičil na trombon, já chtěla trochu si zdřímnout. Křičela jsem na něj z okna a on, jak mi šel odpovědět, srazil nástrojem květináč. Spadl mi rovnou na hlavu. Omdlela jsem. A on, on za mnou slezl po fasádě, aby mě vzkřísil! Podnikali jsme spolu všelijaké ztřeštěné věci. Měl dobrodružného ducha, často až do extrému. Fascinovalo mě to na něm. Tam, kde je teď, za ním však nemohu."

V bytě panoval nepopsatelný zápach. Prodírali jsme se mezi hromadami knih, novin, odpadků, zbytků.
První panenku jsem uviděl vedle prádelníku. Strnulá, ruce zkřížené na hrudi.
“Udělej pár fotek a padáme,” zabručel Vasilij vedle mně. “Profesorskýho máme v cvokhausu. Sbírá panny a dělá bordel. Neškodnej blázen, co si na něm vemeš?”
Jenže já měl zvláštní pocit.
Šel jsem dál, do ložnice.
Další panenky. Tři, sedm, deset.
Shromážděné na křesle, pohovce, vystavené v posteli.
Co to sakra…
Jejich obličeje jsou popraskané, jako by je někdo přetřel lakem.
Propadlé oči.
Které dítě by chtělo takovouhle ohavnost?
A jak jsou veliké.

V životní velikosti.

Evžen konečně otevře oči, posadí se, usrkne posilujícího lektvaru. Zkouší vstát a zdá se, že už se úplně vzpamatoval.
„Moje chyba,“ vysvětluje zamyšleně. „Zaváhal jsem. Příšerné bludiště, všude pasti. Docela jistě čáry. Nemůžu je rozbít, dokud nenajdu ohnisko.“
„Jak to myslíte?“ hlesne Aleš.
Evžen pokrčí rameny: „Musím se tam vrátit a dostat se dál.“
„Nestačí, jak jsi dopadl teď?“ vyjekne Eva. „Víš, že jsme tě křísili skoro hodinu?“
„Máš snad lepší nápad?“
Vtom si s úlekem všimne kulaté černé skvrny na dlani. Nedá se setřít ani seškrábnout. Vpíjí se do čar v kůži, hrozivě se šklebí.
Jedovatý pavouk uprostřed pavučiny.

Prochází se plavčík po Lipenské pláži, vedro, nuda, občas koukne na hladinu.
Laxně přiloží hlásnou troubu k ústům a volá na jednu z lodiček: „Devadesát devítko, devadesát devítko, jste dál než jsme chtěli, vraťte se do vymezeného prostoru!“
Chvilku čeká, ale žádná změna, tak volá znuděně znovu:
„Devadesát devítko, devadesát devítko, jste za červenou bójí, vraťte se zpátky!”
Vzápětí za ním doběhne kolega a povídá: „Co blbneš, vždyť máme lodě s číslama jenom do osmdesáti!”
Plavčík začne sprintovat k záchrannému člunu, v běhu ještě rychle přiloží troubu k ústům, a volá k jezeru: „Šedesát šestko, šedesát šestko, máte nějaké problémy?”

Vrátila jsem se ze svého rande už o půl osmé. Mé žhavé rande nebylo vůbec tak žhavé, jak jsem si myslela. Z Adama se vyklubal prosťáček bez názoru. Tedy vlastně - on má názor. Názor svého otce. Na všechno. Jako kdyby nedokázal myslet a nechal se ovládat svým tatíčkem jako nějaká dřevěná loutka.

Celý večer jsem poslouchala jen "Taťka si myslí, že bych měl hrát fotbal, že na to mám postavu. Tak jsem se loni přihlásil do týmu." nebo "Taťka říká, ať jdu po střední na vysokou."

Taťka sem, taťka tam. A ségra se ještě nevrátila. A to už je půlnoc!