Nesmrtelnost podle Dahua Serpense

„Já se přizpůsobím, což o to,“ vysvětluje Bodrý-Mácha, „ale jen pocamcaď. Už Pánbu jako každej papaláš, co mu stoupne moc do hlavy, se zalek svobody, co dal Adamovi, převlík se za Evu, svedl ho a vyhodil z Ráje.“
„Nahatý Hospodin? Vykázal je oba, ne?“ nechápe Vilém.
„Oni,“ cvakne si Hynek, „maj naturismus v rodině. Šak synáček taky umíral navostro, jak zákon káže… A s pramáti to ještě nemám úplně zanalyzovaný, jestli do ní jenom vlez, jakože na chvilku, nebo se vtělil a pak už zůstal. Ale uznej sám, ženská z žebra? A něco božskýho v nich je, co si budem.“

Než dozněl řev zvonců a šmytce dohladily struny, chtěl vědět trojí, dvojí seznal: Zhynul Daniel z vlastní vůle, nebo pomocnou ruku podala drahá polovička? Byl on, Vilém, pro Helenu kořistí, kratochvílí, příležitostným povyražením? Žije ještě Dahua Serpens?
Madam Šťastnou zradil houslista, kterého si nabrnkla; za výmaz superpotkana zazpíval, až drbny bledly závistí. Ptáček v hrsti poslušným nástrojem spravedlnosti, utopiv milou v mlýně u Božího Daru.
Helena tvrdší oříšek, ale i ten rozlouskl: vzal si ji, k vráně usednuv.
Jak blahobytněl, zaprodán, chcípl i šváb na mozku a brouk v hlavě, alias Dahua.
A tehdy v dálce zahoukalo a Vilém zakopl.

Není hrdinou, ani hrdlořezem.
Jen víc ví, uvědomělý.
Povýšil Vilém, jako vedoucí odboru hromadně dopravní hygienické ohleduplnosti bobříkuje a potkanuje, až se libovonní vznášejí a ze smraďochů kouří. Nové poupě dobře kvete, nezná bratra, přímý jak rovnoběžka, rozšafný jak nedbalky, padni komu padni jak slepý krejčí, svůj jak svéhlavý.
Vlastně naplněný sen, kdyby.
Stojí-li před ležérní lží, zpozorní: zasvěceným není sám, ba možná jsme už menšinou; poplužní dvůr páchne pádem následujícím pýchu, ale dokud není bližní rozplácnut na dně, jeden ať vyčká; rytmus neudává sám, ba pozorován; ale trochu si polaškovat s mladou naivitou, toť jeho úkol; Helena výborná učitelka.

„Nechci se bít!“ křičí Vilém uprostřed rohaté arény; v helmě zapouzdřený soupeř doráží zprava zleva, bolí a dav šílí.
Okopávej kotníky, i kokta kontaktní a netaktní.
Pravým hákem rubne, až se mu, útočníku!, hlava málem rozskočí.
Druhý je já.
„Sejmi mě,“ prosí se zoufale, „není tu vítěze!“
Knokautuj sám sebe.
Tancují kolem sebe, každý sot solí v otevřené ráně.
Svalí se, počítej, rozhodčí!, jedna, dva, tři, slzy setři, šeptá Dahua, obrana marná, čtyři, pět, šest, žádná lest, jen na srdci šelest, sedm, osm, devět, není nad větu vět, deset, vzdávám se!
„A o tom to je,“ usmívá se bůh, ošetřuje.

„Věrnost sama, ne?“ rozhlíží se po Vilémově domově virtuál Dahua Serpense, „Zlatý moje ručičky!“
„Hodiny mi obyčejně visí nakřivo,“ opisuje VR helma půlkruh jako hlavy diváků tenisového utkání, „židle mám pohodlnější než to vaše zpropadené elektrické křeslo a v posteli mi zřídkakdy leží někdo cizí!“
„Cizí? Tvoje mrtvá matka, bajdvej, už se trochu rozpadává…“
„Ale moje maminka ještě žije!“
„Tísnivá představa, že? Vlastně jsem geniálně zvrhlý, všechna čest mě! Dávám ti tak tři dny, než…“
„Než co?!“ zajíkne se zajatec jak lapený zajíc.
„Než seznáš, že ruplá bedna a zašplouchaný maják stojí za starou bačkoru. Že bude možná lepší spolupracovat.“

Kolovrátek dopředl, tentononc vřeteno tatam.
„Ale pochopili co?“ nezbývá než se zeptat.
Kolkolem poušť, aby se neřeklo.
„Zabili-li jste boha,“ dí Dahua, dalek toho vyjevit, zda tím, kým virtuálně jest, „musíš jít k pramenům: bez věčnosti neinspiruješ nic.“
„Ale nesmrtelnost ve skutečnosti není!“
„Ne v našich možnostech.“
„Chcete mi říci,“ ošívá se Vilém jak širokoúhlý objektiv před úzkoprsou štěrbinou, „že čím poplužnější lež, tím – žel – velkolepější líp! Kdo se bojí, nezlobí, bažíš-li po nebi, stáváš se božským…“
„A o to přeci nakonec jde. Idea zásluh je správná, tvoje slova.“
„Ale… Moment, to jsem vám nikdy neřekl!“
„Heleně ano.“
„Ta potvora!“

„Nesmysl! Lež jako věž! Vyloučeno!“ čelí tvrzení zatvrzele Vilém, „Každý nebetyčný podvod se dřív než švec provalí! Má lidské stádo své svéhlavce, bílé vrány, co neskočí na špek a nenechají se opít rohlíkem…“
„Však se taky tací našli,“ zná pappenheimské z celého světa Dahua Serpens, či kýho čerta kdo to je, „ostatně tys sám byl na nejhorší cestě prokutat se k jádru pudla…“
„Hahaha,“ nesměje se zajatec, „a vy jste je umlčeli bez špetky podezření! Nenechte se vysmát!“
„Nenechám,“ chlámal by se Dahua, zachovávaje pokerovou tvář, „ale pochopili…“
„Nesmysl, lež, vyloučeno, mlčte!“
„Až to zopakujete po sto prvé, budeme pokračovat.“

„Pravdou je,“ pokračuje virtuál ve znění Dahua Serpense, „že program posmrtného uchovávání mozků od začátku kolaboval, aneb duše bez těla je jak tělo bez duše! Smutné mysli hasly... Jenže bez podmínky věčnosti nedávalo nebe ani peklo smysl.“
„V hrdlo lžete!“ oponuje opanovavší se Vilém, „Mám svědky mezi pozůstalými, co mluvili s pochovanými!“
„Koho?“
„Nedonáším!“
„Podepisují závazek mlčenlivosti! Ale víme, že v užvaněné společnosti se utají lautr lejno. Naštěstí projekt mezibřehové komunikace šlape jak běhna na stojáka, v rámci nutných psychotestů, aby klienti vydrželi ten šok, že!, se napíchneme do jejich hlaviček a za mrtvého odpovídáme přesně to, co chtějí slyšet.“

Kolkolem půlkruhová, asi Oválná pracovna, vpravo mahagon a francouzská okna, před ním na sofa Dahua s notovou osnovou na čele.
„Překvapení?“ zašveholí švihák s holí.
„Vy jste kdo?“ ohmatává terén Vilém.
„Tvůj bůh! Jsem, který byl, je a – dají-li kyčle – ještě nějaký pátek bude! Sám…“
„Nejste pan Serpens,“ přeruší virtuála zajatec, „nedělejte ze mě pitomce!“
„Šůr,“ nenechá se vykolejit mašinka, „já tu v noci za tebou osobně byl, co? Jako kající, taky vězněný hříšník…“
Mlčí oslovený, ustrnut.
„Liška podšitá jsem,“ vedou dál svou ústa Dahua, „ale nepomlouvám se za zády! Na vše kašlající šakal, potomek barona Prášila a šeredné Šeherezád!“

Probudí ho dotek.
„Neotvírej oči,“ zašeptá někdo zpoza helmy, „probral by ses do morny plné černočerných můr! To je jejich specialitka, noční chlebíček pro zákazníky…“
„Kdo jste?“ vydechne Vilém.
„Ten, v něhož věříš,“ praví hlas, „a kdo je zdrcen svým dílem!“
„Dahua Serpens? Jste to vy?!“
„Ano, já osobně…“
„Pak mě ale můžete zachránit a zastavit nedorozumění! Bojím se, že bych další den nevydržel podobný psychický nátlak… Vždyť vy víte, že o vás jsem nikdy nepochyboval!“
„Jestli to nebyla tvá největší chyba,“ hlesne sotva slyšitelně, „nejsem bez viny, chlapče!“
„Hlavně mě odsud dostaňte!“
„Rád bych, ale jsem tu také zajatcem...“